Tolik všudypřítomného zla – to jsme my…
Kde se v lidech bere tolik zla? Je vše kolem nás opravdu tak beznadějné? Tak se musí divák ptát po zhlédnutí první inscenace sezony Národního divadla moravskoslezského. Dramatizaci románu bratří Mrštíků Rok na vsi připravil šéf činohry Vojtěch Štěpánek.
Tomáš Jirman a Renáta Klemensová v inscenaci Rok na vsi současného uměleckého šéfa Národního divadla moravskoslezského Vojtěcha Štěpánka FOTO Radovan Šťastný
S titulem se na našich jevištích v posledních letech setkáváme pravidelně. Tvůrci běžně vycházejí ze zdařilé dramatizace Miroslava Krobota, kterou v roce 1993 úspěšně nastudoval v pražském Národním divadle. Vojtěch Štěpánek se ale vydal svou vlastní cestou. S Krobotovou úpravou ho nicméně spojuje podobný (nikoli zcela identický) výběr motivů, postav i řazení výjevů, které z epizodicky vystavěného vyprávění vytvářejí až překvapivě kompaktní dramatický celek. V jednotlivých scénách Štěpánek ponechává jen podstatný dialogický základ a situace přesně rozvíjí pomocí herecké akce. V uzavřeném světě vesnice – pesimistickém obrazu naší společnosti – vedle sebe žijí lidé, které Štěpánek vybavil těmi nejméně lichotivými vlastnostmi: jízlivostí, drsností, sobeckostí, zlobou… A především pokrytectvím, které se stalo přirozenou součástí života; i vyslechnout farářovo kázání je jen formální povinností. Takřka nihilistická ztráta víry v jakékoli pozitivní lidské hodnoty udržuje divákovu pozornost v očekávání nadějného zlomu, který ale nepřichází.
Štěpánkovi se také podařilo prolomit specificky odlidštěnou bariéru obrovské „kulturákové“ scény Divadla Jiřího Myrona, na čemž se vedle herecké akce výrazně podílí i smysluplné využití výtvarných prostředků. Marta Roszkopfová, která mimo jiné spolupracovala na Krobotově inscenaci, oblékla herce do kostýmů prvorepublikových střihů, čímž příběh přiblížila současnému divákovi. Skrze kostýmy charakterizuje i typy ženských postav (svůdná Vrbková se pyšní šaty s lascivními výstřihy, kosmopolitní Anežka Rybářová nosí oblečení moderního střihu a starší ženy jsou oblečeny do nudně šedých oděvů). Náznakovou scénu tvoří vedle několika rekvizit zejména dřevěné stoly a židle, přičemž herci sami budují jednotlivé situace změnou jejich uspořádání. Ledabyle nakupený nábytek je zároveň výstižným obrazem vnitřní rozpolcenosti místní komunity. Ve snaze o jistou metaforičnost tvůrci využili točnu, jejíž pohyb sice vhodně evokuje emotivní chaos hrdinů, ale posouvání židlí ruší.
Herci vstupují do inscenace ve dvou zásadních polohách. Převládá psychologicko-realistická, která odhaluje vážná, tragická témata. Zde herecky dominuje zejména František Strnad coby Cyril Rybář, postava rozpolcená mezi budováním majetné pozice na vsi a nemanželským vztahem s Vrbkovou (Lada Bělašková). Tragický konec posvětí emotivním výkonem koncentrovaného zoufalství Alexandra Gasnárková v roli jeho matky. Vážnou polohu vyváženě zlehčují groteskní, až absurdní zcizovací vstupy, které do inscenace vnášejí specifický černý humor a odhalují absurditu v souznění obyvatel vesnice.
Štěpánkův pohled je pesimistický, téměř beznadějný. Ale jasně zacílený a snad očistný. Vždyť ta ves – to jsme my!
Národní divadlo moravskoslezské Ostrava – Alois Mrštík, Vilém Mrštík: Rok na vsi. Režie, dramatizace, výběr hudby Vojtěch Štěpánek, scéna Milan David, kostýmy Marta Roszkopfová, dramaturgie Adam Gold. Premiéra 25. října 2018.
Komentáře k článku: Tolik všudypřítomného zla – to jsme my…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
