Ostrava se Smetanou (III)
Po vzedmutí prvních dvou dnů Smetanovského cyklu se třetí den 4. března propadl představením Dalibora do operního dávnověku. Inscenace vznikla v koprodukci s plzeňským Divadlem J. K. Tyla v režii Martina Otavy, v Ostravě si ji jen v zásadě nově obsadili. Říkal jsem si, že se pro takové řešení Jiří Nekvasil rozhodl především z ryze praktických důvodů, aby ulevil ostravské opeře v náročné přípravě cyklu o alespoň jednu inscenaci. Jenže popravdě plzeňský Dalibor zase jaksi mentálně nemá tak daleko k nedávno derniérovanému Daliborovi Nekvasila v Národním divadle – obě inscenace vedené hodně obstarožní estetikou, zasazenou do provokativně “moderní” scény, v obou případech Daniela Dvořáka. Pro plzeňského – ostravského Dalibora na točnu postavil jakýsi prosvětlený altán, už jsem psal do recenze dříve, že připomíná interiér barů ve filmech pro pamětníky, doplněný dvěma praktikábly – schody, které se zhola zbytečně různě přeskupují, rozpojují a spojují. A to i během jednání, nakonec proč ne, kdyby cílem nebyla jen naivní popisnost dějiště – až humorné jsou mříže, které se spouští za Dalibora, nebo jakési sloupy, které připomínají odtoky kanalizace. Otava do prostoru stejně popisně demonstrativně aranžuje skupiny i jednotlivce podle dávných vzorů, není tu špetka fantazie, všechno natvrdo ukázané a samozřejmě v provedení naivní. Odhaduji ve zmíněné mentalitě snahu v Daliborovi uchovat jakousi starosvětskou operní obřadnost, nakonec je patrná i v Nekvasilově režii Braniborů, jenže tam je zdůvodněna a využita v energickém jevištním dění, kdežto Dalibora charakterizuje sousoší demonstrativně pojatých postav.
Místo královského stolce nabídl scénograf ležícího českého lva, králi Vladislavovi v podání Martina Bárty se na něm asi sedělo nepohodlně, vždycky si několikrát poposedl, než se usadil, což důstojnosti jeho postavy věru nepřidalo. Když už jsem u toho – Bárta zpívá všechny postavy stejně, krásným zvučným barytonem, vždycky dokonale artikuluje, i tady, ale, jak už vlastně bylo řečeno, konkrétní postavu, natož situaci, v níž se ocitla, nijak necharakterizuje. Je vždycky operním pěvcem, který pokud možno ve stoji spatném, případně v nějakém režií předepsaném gestu, zvučně pěje. Part krále Vladislava je pro jeho hlasové dispozice ideální, jen kantilénu bych si představoval měkčí a nosnější, a přece jen víc různých výrazových rovin než onu jednu hrdinnou.
Těžko říct, jak Otava s pěvci tvořil jejich postavy, Jolana Fogašová v prvním jednání coby Milada lomí rukama a pózuje jako heroiny z konce 19. století, ve druhém jednání poskakováním charakterizuje mladého hocha, za kterého se vydává, ve třetím pak jedná jako energická bojovnice, aby opět malebně zemřela Daliborovi v náručí. Ano, odpovídá to rozdílným situacím, do nichž se Milada dostává, ale přece jen by měly být propojeny jedním “člověkem”, jinak jde jen o mechanické demonstrace. Fogašová pěkně zazpívala árii z druhého jednání, ale jinak se její hlas v orchestru ztrácel a věru nezněl hezky, nemyslím, že je do role dobře obsazena.
Ozdobou představení byl Dalibor v podání Tomáše Juháse, postavou i pěvecky je pro roli vybaven dokonale, dobře česky artikuluje, a jednání své postavy nejspíš odvodil od svých předchůdců. Stejně jako Bárta by mohl v prostoru Divadla Antonína Dvořáka trochu ubrat na síle zpěvu, ale nejvíc by měl ubírat Jozef Benci, postava žalářníka Beneše věru není “hrdinná”, a Benci, jak to šlo, na svůj hlas tlačil z plna hrdla.
Ani orchestr pod taktovkou Jiřího Habarta (hudebně inscenaci nastudoval Robert Jindra) nehrál tak brilantně jako v prvních dvou večerech, hezkým zvukovým efektem byly fanfáry hrané z balkonu. A sbor byl, jako už pravidelně, přípravený spolehlivě.
Návštěva nebyla tak vydatná jako v předchozích večerech, zbývala volná místa, do závěrečného potlesku zaznělo i zabučení.
Komentáře k článku: Ostrava se Smetanou (III)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)