Ostrava se Smetanou (IV)
Smetanovský cyklus pokračoval po jednodenní pauze 6. března operou Dvě vdovy.
Jedinkrát se v cyklu na Smetanu podíval zahraniční režisér, i když Slovinec Rocc vystudoval v Praze, mluví česky a zná dobře českou operu. Takže spíš než původem lze vysvětlit jeho přístup k příběhu Dvou vdov generačně. Smetana, jak snad známo, psal každou operu jako konkrétní hudebně-dramatické řešení tématu a příběhu, tedy ani Prodaná nevěsta s Hubičkou nejsou stejné “prostonárodní” opery. Ve Dvou vdovách usiloval o operní konverzačku inspirovanou francouzskými komediemi, zjednodušeně řečeno. Dvě sestry, obě vdovy, sídlí na statku jedné z nich, Karoliny, která se stará o prosperující hospodářství, druhá Anežka se stále obléká do černých šatů a truchlí pro svého nebožtíka. A právě za ní přijel nápadník Ladislav Podhájský, zajiskřilo to mezi nimi ještě za manželova života – a ona se lásce stále brání, až jí sestra pomůže přesvědčit, že by opera mohla skončit happyendem. Smetana si evidentně záměrně zkoušel napsat jiskřivé operní dialogy zcela odlišné nejen od jeho tvorby, ale popravdě na první dobrou mi nenapadá z operní literatury něco srovnatelného.
Soňa Godarská (Karolina, vdova). FOTO MARTIN POPELÁŘ
Mimochodem, když se dnes tolik probírá, proč Smetana neprorazil do světa na rozdíl od Dvořáka, zaznívají hodně kuriózní argumenty, včetně toho, že jeho hudba je moc “těžká”. No nevím, nevážil jsem jí, zato si jí moc považuji pro její originalitu a prostě krásu, která, jsem o tom přesvědčený, může zaujmout i publikum v operním světě. Důvody, proč se tak zatím nestalo, lze hledat spíš v marketingu a vůbec vnějších okolnostech: Dvořák už pracoval pro berlínského nakladatele Simrocka a vlastně výrazně spolutvořil jeho portfolio, vznikaly první velké orchestry a zrodila se i Česká filharmonie, kdežto Smetana, sužovaný a společensky limitovaný svými chorobami, měl k dispozici jen malé Prozatímní divadlo a jeho nevelkou kapelu, v níž, jen připomínám další známou věc, na violu hrál Antonín Dvořák. No ale když ono se o světovosti Dvořáka a upozadění Smetany tak pěkně mudruje, zvlášť když díky výročí je po takových článcích v redakcích poptávka. A to se Prodaná nevěsta ve světě hraje, i Dalibor (naposledy ve Frankfurtu nad Mohanem, v DN jsme o tom psali) i Dvě vdovy. Pravda, repertoárové kusy to nejsou, ale to nakonec není ani Rusalka, i když se hraje poměrně často, nejspíš ještě tak Leoš Janáček. To aby někteří měli nad čím mudrovat…
Veronika Rovná (Anežka, vdova), Lada Bočková (Karolina, vdova). FOTO MARTIN POPELÁŘ
Rocc ovšem z příběhu a Smetanovy hudby myslím velmi pozorně vyčetl, že Karolina činorodou na odiv stavěnou spokojenost jen hraje, a že jí, stejně jako Anežce, chybí láska. Nebo, Rocc je drsnější, prostě chlap. Jak to tak bývá, Karolina utápí frustraci v alkoholu, tak jí Rocc vtiskl do ruky otevřenou láhev či alespoň skleničku. A nechal ji dokonce flirtovat s hajným Mumlalem, takovým lidovým troubelem, dnes bychom řekli hodně toxickým mužem, který má ženské jen za zlolajné proradné plemeno. I tak se od něj Karolina ráda nechá nosit v náručí. A když se objeví bohatý pohledný Podhájský, nemůže zůstat hašteření vdov nevinné. Prostě o něj začnou doopravdy bojovat a celá ta situace nebožáka vyléčí ze zamilovanosti a on se spasí útěkem. K té proměně nebylo třeba nijak zásadních jevištních eskapád, opakuji, takovou možnost čtení partitura logicky nabízí a tradicionalisté, kteří pořád volají, že se má opera inscenovat jedině tak, jak ji skladatel “myslel” a napsal, tu myslím stojí před neřešitelným rébusem.
Karolina (Soňa Godarská) se skleničkou v ruce skáče do náruče hajného Mumlala (Martin Gurbaľ). FOTO MARTIN POPELÁŘ
Rocc rozehrává situace na nízkém pódiu postaveném na jevišti a opatřeném atributy měšťanského bydlení z doby příběhu (šlo o operu ze současnosti), stejně tak kostýmy nijak z té doby nevybočují, ale jsou prostě jevištní a vkusně střídmé a hlavně charakterizují postavy v situacích. Rocc staví na herecké souhře, samozřejmě, detailní, ale nehraje si na činohru, k čemuž tato opera svedla už nejednoho režiséra, ostatně jednu takovou podobu Dvou vdov vysílala ČT art ve svém smetanovském cyklu. V Ostravě hodně panovačnou Karolinu charakterizovala Soňa Godarská hybným mrštným hlasem, hlavní ženskou zbraní, kterou “přezpívala” v souboji Anežku Veroniky Rovné, samozřejmě nikoli kvalitou, tak dramaticky chytře rozdal pěvecké party už Smetana a obě pěvkyně s nimi hrály suverénně. Mimochodem, obě považuji za jeden z pilířů současného výtečného souboru ostravské opery a svědčí o tom i jejich nasazení ve Smetanovském cyklu. Podhájského přesně předvedl Martin Šrejma jako slušného mírného muže, který narazí na dvě zdivočelé ženy, jednu s láhví, druhá lomí rukama nad rakví (obě rakve přechovávají vdovy v tom měšťanském pokoji) svého bývalého – no neutekli byste? Velkou árii ze začátku druhého jednání nechali inscenátoři Šrejmu zazpívat z nejvyššího bodu hlediště a vyznělo to náramně. Hřmotného Mumlala jako neotesaného slona v porcelánu skvěle ztvárnil František Zahradníček. Mimochodem – oba pěvci v Ostravě sice nesídlí, ale také patří k oporám zdejších inscenací. Inu je to dnes se “stálými” soubory komplikované.
Hraje se na nízkém pódiu – Martin Šrejma (Ladislav Podhajský), Soňa Godarská (Karolina, vdova), Martin Gurbaľ (Mumlal, hajný), Lívia Obručník Vénosová (Anežka, vdova). FOTO MARTIN POPELÁŘ
Pokud se divíte, proč na snímcích nejsou vždycky ti, o kterých píšu: role byly a jsou různě alternované a v provozu divadla není čas každou z možných sestav znovu nafotit. Považuji to za přežitek některých aspektů provozu divadel, ale hezky se to kritizuje, hůř napravuje. Takže jen vysvětluji pro pořádek. V zahraničních operních domech se s něčím takovým už léta nesetkáte.
Prakticky vyprodané divadlo na konci spontánně aplaudovalo! V každém případě po Daliborovi cyklus opět nahodil řemen.
Komentáře k článku: Ostrava se Smetanou (IV)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
