Divadelní noviny > Festivaly

Ostrava se Smetanou (V)

Hubičkou se Smetanovský cyklus v Ostravě 7. března překlopil do druhé poloviny. A také do období skladatelovy úplné hluchoty, do období, kdy byl prakticky vyřazen ze společenského života k radosti těch malých, kterým on velký překážel. Ale to nechme jako téma těm, co si Smetanu dnes objevují.

Hubičku inscenoval Jiří Nekvasil opakovaně, vždycky s nadhledem vylehčoval zemitý příběh, který dříve sváděl k popisnému realismu. A také vybízel ke zkoumání psychologie postav. Na JAMU v letech 2011-2013 realizoval coby doktorand Tomáš Studený tříletý projekt Výzkumné centrum hudebního/operního divadla (VCHOD), existoval pak nějakou dobu ještě samostatně, v němž s několika pěvci právě na Hubičce zkoumal operní herectví ve vztahu k poznávání a jevištnímu ztvárnění psychologických daností operních postav. Vybral si dobře, Hubička sice je svým způsobem anekdotou o sporu snoubenců, ale všechny postavy tu mají Smetanou přesně načrtnuté zázemí, které lze domýšlet a které téma opery komplikuje. Nekvasil se v podtextech postav rozhodně nenimrá, ale předvádí je s humorem, účinným právě proto, že z oné “psychologie postav” přirozeně vychází. Tedy že postavy drobnými gesty, mimikou a pohybem definují své pocity a komentují či spoluhrají pocity dalších postav. Otec Paloucký se zlobí na ty mladé fanfarony, že nedají na jeho dobré rady a svými hádkami ruší jeho klid, Martin Gurbaľ to provádí suše, stručně, účinně, hodně jeho gest jsou vlastně komické gagy proto, že je prvoplánově za komické nevydává. Myšleno v rovině herecké, ale ještě víc pěvecké, která je samozřejmě i v tomto ohledu hlavním vyjadřovacím prostředkem, protože Smetana opět dbal na logické zpívané dialogy, v nichž lze najít, světe div se, i významové podtexty. Ta opera je prostě nádherná a otevřená jakémukoliv pojetí, pokud staví na lidech, na pěvcích a jejich jednání, a v Ostravě je na ně dobře vidět bez zbytečné scénické popisnosti. Propojení obyčejné člověčiny s gagy si na této inscenaci považuji nejvíc. Stačí málo – třeba když v úplném závěru všechny přihlížející postavy drží zaťaté pěsti a fandí jak na fotbale, aby už ta hubička konečně mlaskla a všichni už měli klid.

Zase se hraje v umělém uzavřeném prostoru na rozkládacím pódiu, tedy na soustavě praktikáblů, na nichž dobře vyzní zpívaná herecká komedie. Postavy jsou oblečené zhruba dobově, žádný folklór, spíš v přitlumených barvách, případně odvozené z vtipně připomenutých souvislostí – strážník je figurka z dětské hry, asi Igráček. Nejlépe to funguje po přestávce, v lese, který vytvářejí sami pašíři, každý nese stromek, při zpěvu “jen dál” chodí pěšinkami mezi praktikábly. Bdí nad nimi Matouš v podobě Krakonoše ze známého televizního večerníčku – mimochodem, stejný večerníček inspiroval i scénu současného brněnského Jakobína!

Vendulka je pro Veroniku Rovnou další loženou smetanovskou postavou, zpívá ji plným barvitým hlasem a jemně herecky dotváří. Stejně tak Lukáš pro Martina Šrejmu, který se právě ve Smetanovi v Ostravě rozezpíval skvěle! Ovšem oba vystoupili v několika dnech potřetí v obtížných rolích a nemohla je nepostihnout trochu únava, kterou však oba přemohli velmi dobře. K tomu Svatopluk Sem coby Lukáš, a Josef Škarka v roli Matouše. A další, Martina Gurbaĺa už jsem zmínil. Anna Nitrová jako Martinka už také v cyklu opakovaně na jevišti.

Opět divadlo vyprodané prakticky po střechu a na konci stojící diváci nadšení Smetanou a pěkným provedením. Mimochodem – už se s mnohými tak trochu alespoň od vidění známe, protože navštěvují celý cyklus. A už teď je zřejmé, jak je příjemné i poučné jít každý večer na Smetanu!

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 12. března 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Ostrava se Smetanou (V)

1. Milan Bátor

   

   Skvělý, přesný a velmi vnímavý komentář.
   Děkuji moc!

   12.03.2024 (17.48), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Josef Herman

   

   Musím opravit svůj faktický omyl:
   Jiří Nekvasil v Ostravě režíroval Hubičku poprvé, popletl jsem to s jeho dřívější režií Tajemství, pro kterou by moje charakteristika platila stejně. Mea culpa…
   Pro pořádek cituji jednu podrobnost zasluhující zaznamenání, kterou mi režisér Jiří Nekvasil napsal:
   A ještě k těm Krkonošským pohádkám. Ty rozhodně nebyly mou prvotní inspirací. Tou první byla Eliška Krásnohorská a její poznámka – Odehrává se v horách Krkonošských. A tou druhou lidová figurka Krakonoše. Jedna taková je i v bytě mých rodičů, kterou jsme si přivezli začátkem 70. let z rodinné dovolené v Podkrkonoší. Vzpomínám si, že toho našeho vyráběl poštmistr v Rokytnici nad Jizerou a prodával je spolu s poštovními službami. Ty Krkonošské pohádky spíše naskakovaly mladším kolegům!
   Na mém čtení inscenace to samozřejmě nic nemění, dokonce první gesto Matouše v inscenaci, „přitahování mraků“ holí, je jasný citát z Večerníčků, který si tedy zřejmě dodali pěvci sami. Tedy budiž to příspěvkem ke vzniku inscenace.

   12.03.2024 (17.50), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. Richard

   

   Bude reflexe Libuše a dalšího chybějícího?

   17.03.2024 (9.45), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

   • Josef Herman

     

     Omlouvám se za zdržení,
     samozřejmě bude. Šesté pokračování o Tajemství už na webu je, Čertova stěna a Libuše se shrnutím celého cyklu budou co nejrychleji následovat.

     18.03.2024 (2.59), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

     • Richard

       

       Díky

       18.03.2024 (11.41), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ