Ostravo, srdce rudé, zpečetěný osude
Ostravská činoherní divadla (s participací loutkového) už dlouhá léta pořádají bohulibou festivalovou akci, pro niž se ustálilo označení Ost-ra-var. Zvou na přehlídku svých inscenací (nikoliv výběrovou, ale shrnující) divadelní publicisty, teatrology, studenty divadelní „praxe i teorie“ a jejich pedagogy, po několika odehraných kusech začínají pak obsáhlé rozborové semináře – formou diskusí, někdy i velmi živých.
Rekonstrukce vraždy v inscenaci Správkař Divadla P. Bezruče (vlevo Dušan Urban v titulní roli) FOTO TOMÁŠ RUTA
Už dlouho se především díky této skvěle koncipované akci hovoří o ostravských divadlech oprávněně s uznáním, dokonce lze u nich zaznamenat určité vývojové trendy. Ostravskou činohru reprezentují Národní divadlo moravskoslezské (tento divadelní kolos ovšem produkuje také operu, balet a muzikál), Divadlo Petra Bezruče a Komorní scéna Aréna. Opticky to na první pohled působí, že činohra zdejšího „Národního“ v obou velkých sálech uspokojuje především divadelní potřeby většinového publika včetně zájezdů z přilehlých měst a obcí. Pravda je to však jen z polovičky. Dramaturgie ostravských divadel jede naostro, kromě „sociálních“ Bezručů a „nesmlouvavě mladé“ Arény (vím, že ona epiteta jsou zjednodušující) dovede i činohra Národního tnout do živého, musí ovšem myslet na naplňování sálů – ke komorním projektům využívá s úspěchem zkušebnu v budově Divadla Antonína Dvořáka (některé z podobně koncipovaných inscenací se hrávaly i hrají s diváky na jevišti či v klubu „u Myronů“).
Čechovovská linka
Letošní přehlídkou lze proložit několik tematických bloků. Vztahování se k velkým dramatikům bývá na programu divadel často, někdy i jako programové sezonní téma, v Ostravě se dala letos vysledovat čechovovská linie – u Národního divadla a částečně s ní korespondovala i jedna inscenace Arény. Nadějný režisér Štěpán Pácl, který bude od příští sezony působit jako umělecký šéf u Bezručů, připravil na jevišti Divadla Antonína Dvořáka se zdejší činohrou klasikova Ivanova. Po zhlédnutí slavné inscenace budapešťských Katónovců na letošním plzeňském festivalu, ale také se vzpomínkou na pozoruhodnou Čičvákovu interpretaci v Činoherním klubu se divákovi musel ostravský Ivanov jevit jako poněkud akademický. Vzbudil ovšem diskusi při rozborových seminářích, ale také v denním tisku (Lidové noviny). Jde nepochybně o zajímavou jevištní kompozici, při festivalové repríze však působily účinněji složka výtvarná a skupinové mizanscény než vztahové interakce mezi jednotlivými postavami, osvěžením byl však nepochybně výkon Veroniky Lazorčákové v partu Saši, která s úpěnlivostí miluje vyhaslého Ivanova (Tomáš Jirman). Vřelejšího přijetí se na ostravské přehlídce dostalo čechovovsky přiznané variaci Kuřačky (jde o důvtipnou „verzi“ Tří sester) mladé dramatičky Anny Saavedry, nastudované rovněž na počátku kariéry stojící Jankou Ryšánek-Schmiedtovou. Ve hře vystupuje české sourozenecké kvarteto, otec rusofil dal třem sestrám a jednomu bratrovi jména přesně podle Čechova, Andrej si pochopitelně „musí“ namluvit i Natašu. Reálie jsou ovšem ryze současné, Mášino erotické poblouznění se odehrává přes internet, pragmatická Nataša propaguje trendy „bio“ postupy, má i úspěšný televizní pořad a do Mosky, do Moskvy ve finále vyráží právě ona (na eurovíkend). S mladičkým Baronkem se „zaplete“ Olga, neúspěšná Irina byla k mladíkovi, který ji průběžně obdarovával stále Exupéryho Malým princem, poměrně vlažná. Inscenaci naplňují přesvědčivé herecké výkony (nejvýraznější je kreace Renaty Klemensové v partu Olgy), vzdušný tvar – také za pomoci vzdouvajících se plátěných oken-dveří – sugestivně osciluje mezi ironií, melancholií i přesně cíleným existenciálním tázáním. Čechovovskou aluzi lze najít i ve hře Amigo plodného ruského dramatika Nikolaje Koljady, kterou v Aréně v české premiéře připravil umělecký šéf tohoto divadla Ivan Krejčí. Text je nejslabší položkou pozoruhodně realizovaného jevištního tvaru, dramatický tvar se poněkud rozpadá. Matku, babičku, vnuka Kosťu a také starého souseda přichází z domu důrazně vystěhovat zbohatlice Nina (stále se k přesunu nemají, ačkoliv byli na blížící se termín důrazně upozorňováni). Snad kdysi (především babička) patřili k vyšším vrstvám, Nina přišla ke své pozici jako pornoherečka, která se navíc vdala za výše postaveného policistu. Kosťa se živí jako striptér, před lety přišel o sestru, té by bylo nyní jako Nině, mladík začíná nabývat dojmu, že jde o fatální sourozenecké setkání. Bizarní pitvání vztahu probouzí trochu uměle připomínky vztahu Niny a Kosti z Čechovova Racka, ve druhé části inscenace zajímavě vykreslené figury přestávají být životnými a vše se točí – trochu literárně – kolem podivných „sourozenců“. Inscenace se ovšem může opřít o znamenité herecké výkony (Alena Sasínová-Polarczyk jako matka, Michal Čapka v roli Kosti i další), takže přes krkolomnost předlohy je potěšením sledovat špičkové herce v jevištních situacích s poněkud jedovatě snovou atmosférou.
Za lidskou důstojnost
Letošní Ost-ra-var akcentoval boj člověka za lidskou důstojnost i v rámci totalitních praktik minulého režimu. Ke cti ostravských divadelníků budiž přičteno, že se nevyhýbají (a to nejen letos) nepopulárním a bolavým tématům a nepaběrkují pouze na lesklém povrchu efemérní módnosti. Aréna vedle své už také na zájezdech předvedené a oceňované hře Tomáše Vůjtka S nadějí i bez ní (podle pamětí Josefy Slánské) představila magicky mrazivou inscenaci Chlív / Paternoster polského dramatika Helmuta Kajzara v režii Janusze Klimszy. Klimsza má neomylný cit pro region na slezsko-polském pomezí, kam jsou obě aktovky situovány, předvedl to ostatně před lety ve svém majstrštyku Prorok Ilja (inscenace hry Tadeusze Slobodzianka také v Aréně). V Kajzarových tajemných, fabulačně nejednoznačných hrách se prolínají konkrétní náboženský útlak padesátých let, direktivní pobídky k zavádění nesmyslných agronomických postupů podle „géniů“ Lysenka či Mičurina, také však biblické motivy (ve druhé aktovce Paternoster bychom vedle biblického podobenství o návratu ztraceného syna mohli vysledovat i motivy z Freudovy psychoanalýzy). Tajemná a tíživá atmosféra, kompoziční gradace a skvělí herci (zde kupříkladu Albert Čuba, Vladislav Georgiev či René Šmotek) činí z této inscenace silný zážitek. Janusz Klimsza se s minulostí – byť poněkud nadlehčenější formou – vyrovnává i v inscenaci Pestré vrstvy, kterou nastudoval s herci Divadla Petra Bezruče nejprve v autentickém prostředí Dolu Hlubina, nyní ji uvádí i na divadelním jevišti. Slavnou havířskou prózu Ivana Landsmana v dramatizaci Tomáše Vůjtka koncipuje režisér jako mix epizod z hrdinovy hornické minulosti a emigrantské současnosti (hlavní autobiografickou, jakoby Landsmanovu roli vytváří Lukáš Melník), drsné výjevy z hornického prostředí jsou „kořeněny“ normalizačním tlakem, v panoptiku funkcionářských figurek dominuje v mnohostranné kreaci ředitele neodolatelný Norbert Lichý. Tíživý obraz totality a její drtící soukolí předvedl v jiné bezručovské inscenaci, ve Správkaři, režisér Martin Františák. Román Bernarda Malamuda zdramatizoval Arnošt Goldflam a oběť rasistického „spiknutí“ ztvárnil v pozoruhodné kreaci Dušan Urban. Ačkoliv příběh židovského řemeslníka, nespravedlivě obviněného z rituální vraždy a dlouhodobě vězněného, se odehrává na počátku dvacátého století, jde o nadčasový problém intolerance a z ní plynoucí agrese vůči minoritám. Urban ovšem nehraje oběť pasivní, ale jedince, který si uchová lidskou důstojnost, nepřistoupí na falešnou „dohodu“ a stále vyžaduje od svých věznitelů „opravdový proces“.
Humor, koření života
Komediálním žánrem osvěžilo přehlídku nejen Národní divadlo moravskoslezské, ale také Aréna, můžeme-li v případě Ionescovy Plešaté zpěvačky o standardní komedii hovořit. Divoká „crazy“ interpretace v režii polského hosta Grzegorze Kempinského vyvolávala u publika salvy smíchu. Absurdní klasiku o ztrátě schopnosti komunikovat zasadil režisér do rámce přímého televizního přenosu, kdy aktéři „hrají“ i svou trému a nejistotu před kamerou, na jevišti se tuží i technici manipulující se scénou a trio girls (jedna v pánské interpretaci), obstarávající připitomělé vsuvky. Snahu o bazální komunikaci přes všelidské, intimní problémy zastupují reklamy na projímadlo či prezervativ. Někteří herci splňují zadání přesně a s jemným nadhledem (především Marek Cisovský v roli pana Smithe). Divoké balábile s Ionescovou variací na fráze z jazykové učebnice dobře „šlape“ a funguje tak zhruba do poloviny, pak už se začíná vléct. Národní divadlo u festivalového publika neuspělo s komedií Mariana Paly Sajns fikšn, rozporně byla přijata i Šimákova režie Shawova Pygmalionu. V případě této klasické komedie lze považovat za diskutabilní výklad postav Higginse a do jisté míry i Lízy, herecké výkony se však vyznačují kultivovaností (především Lada Bělašková v partu vzdělávané a vychovávané květinářky). Řada mizanscén, kupříkladu první společenské setkání u Higginsovy matky (přesná Veronika Forejtová), má přesný timing a patřičnou komediální ostrost. Z inscenací již bývalého šéfa činohry NDM Pavla Šimáka měli festivaloví hosté možnost zhlédnou i proslavený muzikál Donaha! (Hole dupy), který sociálnímu aspektu příběhu čerstvě nezaměstnaných mužů, kteří si hodlají vydělávat striptýzovou show, přiřadil regionální, ostravskou notu. Posledním představením Ost-ra-varu pak byla inscenace Víta Vencla Jak důležité je mít Filipa. Slavný titul Oscara Wildea byl uveden v novém, svěžím překladu Pavla Dominika a režisér v invenčně propracované komedii poskytnul výraznou příležitost protagonistům, z nichž především mladé dámské duo, Andrea Mohylová a Petra Lorencová, zdárně naplňovalo styl wildeovské konverzačky. Pánský tandem (Vladimír Polák a Igor Orozovič) předvedl kreace možná méně stylové, komediálně šťavnatější, vše se ovšem šťastně propojilo do přesvědčivé a nadmíru zábavné podívané.
Tradiční ostravská přehlídka končila tedy zvesela a vzhledem k úrovni předvedených inscenací to bylo docela případné finále.
Komentáře k článku: Ostravo, srdce rudé, zpečetěný osude
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
