Ostravská perlička na dně
Vydání knihy Pestré vrstvy Ivana Landsmanna znamenalo v roce 1999 na tehdejším českém literárním trhu velkou senzaci. Objevil se zcela neznámý a velmi zručný vypravěč s neotřelým smyslem pro humor a zachycení atmosféry černého ostravského kraje a zejména jeho specifického světa horníků – drsných chlapů, leckdy vyděděnců na okraji společnosti, kteří ale nezapomínají na zásadní lidské hodnoty. Landsmann v knize reflektoval nejen své osobní prožitky z práce v dolech v době normalizace a zejména v 80. letech, ale v druhé polovině pak popisuje zcela odlišný svět Západu, když se pokouší zakotvit jako emigrant v Holandsku. Autobiografický příběh zaujal nejen silnou autenticitou prostředí i jednotlivých hrdinů, část veřejnosti pobouřil svou ostrou vulgaritou, která je při dorozumívání horníků velmi přirozená. Vše ovšem vyvažuje a snad i převyšuje silná emotivní rovina touhy člověka po domově a zdůraznění hodnoty přátelství.
V popředí Norbert Lichý (ředitel dolu) FOTO TOMÁŠ RUTA
Podobný postoj k svébytnému Ostravsku má také režisér Janusz Klimsza. Jak již mnohokráte ukázal (naposledy v inscenaci Brenpartija Komorní scény Aréna), kraji rozumí a s jeho duší je dokonale spřízněn. Těžko bychom hledali vhodnějšího režiséra, který by Landsmannovu předlohu do divadelní podoby převedl s větší láskou a pochopením. Klimsza přizval ke spolupráci se souborem Divadla Petra Bezruče také externího dramaturga Tomáše Vůjtka (s nímž se již setkal právě na přípravě zmíněné Brenpartije), kterému se z mnohovrstevnatého románu podařilo vybrat zásadní situace a vytvořit z nich kompaktní dramatický tvar. Vůjtek se také citlivě vyrovnal s použitím vulgarismů, kdy nejdrsnější a velmi pikantní pasáže předlohy záměrně eliminoval, a tak se tvůrcům podařilo nabídnout citlivý pohled na člověka marně hledajícího svými úniky z marasmu klid duše.
Na rozdíl od původní struktury předlohy, která je dělena na první část ostravskou a druhou holandskou, inscenátoři pravidelně střídají hornickou linii s linií emigrace a touhy začít v zemi, do níž se hrdina dostává poté, co ho odmítne přijmout bratrova rodina v Kanadě. Inscenace tak získává na dynamičnosti a dva kontrastující světy – ten upřímně přátelský ostravský a odosobněný svět emigrace v Holandsku – vytvářejí silné, tragikomické napětí, které v závěru vrcholí hrdinovou až melancholickou zpovědí lásky k vlastním kořenům. A také zpovědí o nezbytné důležitosti přátelství, které je tím nejcennějším, co lze v životě získat.
Pro Pestré vrstvy byli „Bezruči“, kteří zahájili dlouho očekávanou rekonstrukci svého divadla, nuceni hledat vhodné přechodné útočiště. Skvělá volba padla na jakýsi site-specific prostor v budově bývalých umýváren dolu Hlubina. Surové, ušpiněné prostředí architektonicky zajímavé místnosti s názvem Špice poskytla svým půdorysem slzy a řadou dveří vedoucích do mnoha bočních místností vhodné prostory pro rozmanitá místa adaptace Landsmannova románu. Autenticita místa, kterému dominuje jen několik symbolických rekvizit a kusů nábytku (pohyblivý pás v dole, bufetový stůl, plechové skříňky, sedačky v imigračním úřadě, ředitelský kancelářský stůl), diváky jaksi samovolně i efektně přenáší do doby již dávno minulé. Skrze zašedlé luxfery pak na začátku představení do místnosti ještě proniká světlo, aby si i sluneční paprsky zahrály v tomto všedně nevšedním příběhu.
V Pestrých vrstvách dostala velkou příležitost zejména mužská část souboru. Lukáš Melník ztvárňující roli Ivana vyniká na první pohled mezi ostatními chlapy z dolů až nezvykle křehkým pojetím své postavy. Mezi svými kolegy je jakýmsi intelektuálem, což koresponduje i s jeho rolí vypravěče, který civilně komentuje příběh a vnáší do něho melancholii. Jeho parťáky pak mužský tým Bezručů zživotňuje přesně podle předlohy jako svébytné figurky, z nichž nejvíc zaujmou Jan Vlas jako nemehlo Luděk a Tomáš Dastlík coby věčný lenoch a drsoň Josef. Sehraná herecká parta dokáže na malém prostoru vytvořit iluzi různých prostředí – tmavého dolu, svačinárny či kulturáku, herci se také skvěle vyrovnávají s nářečím a hornickým argotem a dokážou svérázně pointovat vtipy a historky převzaté z literární předlohy. Nejsou rozhodně hloupými horníky. Tihle chlapi z masa a kostí dovedou také iniciovat vzpouru, čímž se do popředí dostává i silné téma nesmyslnosti socialistického režimu, z něhož se Ivanovi nakonec podaří uniknout. Nesmíme opomenout ani charismatického Norberta Lichého, který se blýskne rolí ředitele dolu, zdatným partnerem je mu Jan Vápeník, jenž si detailně pohrál s negativní postavou stranického poskoka Závorky.
Většina dam ze souboru se objeví hned v několika malých epizodních rolích, a to zejména v pasážích z holandské emigrace. Herečky se také musely vyrovnat s party v cizích jazycích, přičemž excelují Kateřina Krejčí coby polská tlumočnice se zcela bezvadným přízvukem a Markéta Haroková jako učitelka holandštiny.
Doufejme, že Divadlo Petra Bezruče naplánuje další reprízy také na příští sezonu. Bylo by škoda rozloučit se s touto ostravskou perličkou na dně – z důvodů finančně náročného pronájmu prostor – již po dvanácti reprízách.
Divadlo Petra Bezruče Ostrava – Ivan Landsmann, Tomáš Vůjtek: Pestré vrstvy. Režie Janusz Klimsza, dramaturgie Tomáš Vůjtek, výběr hudby Norbert Lichý. Premiéra 13. května 2011.
Komentáře k článku: Ostravská perlička na dně
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
