Divadelní noviny > Festivaly

Ostravská továrna na sny (No. 6)

Šestý den letošního Dream Factory nabídl z pohledu festivalové dramaturgie program nejucelenější a pro diváka, který zhlédl všechna tři představení, také nejnáročnější. V Ostravě se představily dramatizace tří původně nedramatických textů, tří novel, v nichž hlavní hrdina prochází krizí morálních hodnot, psychologickým přerodem nebo svádí boj sám se sebou pod tlakem vnějších okolností. Navíc dvě ze tří inscenací musely snést srovnávání s notoricky známými filmovými adaptacemi.

V Divadle Petra Bezruče byl nejprve uveden Obchod na korze pražského souboru Divadlo X10, na něj navázalo Slovenské komorné divadlo Martin s Portrétem Doriana G. Festival uzavřelo slavnostní zakončení v Divadle Jiřího Myrona, následované Spalovačem mrtvol Národního divadla Praha.

Obchod na korze zdramatizoval podle novely Ladislava Grosmana pro Strašnické divadlo režisér inscenace Jiří Pokorný. V Praze se uvádí ve stísněných sklepních prostorách, které v Ostravě nahradila tzv. Márnice u Bezručů. Inscenaci přenesení výrazně neuškodilo, přestože Márnice je oproti strašnickému sklepu pro necelých třicet diváků rozlehlejší. Pouze hra světel a stínu nevynikla. Scény odehrávající se v intimním osvětlení se v Ostravě topily ve stínech, navíc větší prostor sváděl herce k tomu, aby více vybíhali ze scény, takže se občas ocitli ve tmě.

Jiří Pokorný se v dramatizaci soustředil především na vnitřní zápas tesaře Tona Brtka, kterého autoritativní fašistický režim, symbolizovaný jeho švagrem Kolkotským, vtahuje proti jeho vůli do hrůzné mašinerie. Srovnávat hlavního představitele Matěje Nechvátala s hercem Josefem Kronerem z oscarového filmu Kadára a Klose, by snad nikoho ani nenapadlo. Nechvátal Brtka nehraje jako rezignovaného muže, ani jako dobráka, který se zapletl do něčeho, s čím nechtěl mít nic společného. Nechvátalův Brtko je plný běsů, hořkého zklamání, znechucení z nevydařených rodinných vztahů, ukřivděný z toho, jak se k němu život nespravedlivě zachoval. Na chvíli mu snad svitne naděje, když získá arizační dekret na obchod Židovky Lautmannové, ale záhy zjišťuje, že byl zase jen podveden. Jenže mu do života vstoupí stará Lautmannka, její pozornost a láskyplná péče. Tono ví, že si musí vybrat stranu, morálně obstojí, ale společností i rodinou je opět zavržený. Volí jediné možné východisko, jak zachránit sebe i Židovku… Matěj Nechvátal je bezchybný v každém pohybu i pohledu. Přes veškerou expresivitu vyžadovanou Pokorného pojetím nepřehrává avykreslí detailní psychologický portrét Tona Brtka.

Gabriela Pyšná jako Lautmannová k filmové představitelce Idě Kamińské naopakv náznacích odkazuje. Jemným úsměvem, naivním pohledem, i blonďatou parukou. Nesnaží se za každou cenu působit jako stařena, hraje úsporně, pohybuje se pomalu, šoupavými kroky, mírně nahrbená, důraz klade na gesta rukou.

Také Roman Zach jako Kolkotský budí strach i respekt, nesnese odpor, jen Lucie Roznětínská je ve svých rolích příliš agresivní, ale to vyžaduje koncept inscenace. Expresivita v ní přebíjí stísněný pocit plíživého strachu, který by diváci zejména v klaustrofobních prostorách mohli mít. Rušivé jsou také scény, v nichž mateřsko-synovský vztah Tona a Lautmannky sklouzává do milostné roviny. Nebýt mimořádných hereckých výkonů, celkový dojem inscenace by byl spíš rozpačitý.

Rozpaky mohla vzbuzovat i jevištní adaptace novely Oscara Wildea Obraz Doriana Graye. Marián Amsler ji zdramatizoval a zrežíroval jako Portrét Doriana G. tak, že ji převedl do současnosti a zasadil do fotografického ateliéru. Amslerovi se ale povedlo rozpaky rozptýlit a aktualizovanou formu obhájit. Vede funkční paralely – rozmařilost anglické šlechty nahrazuje móresy současné zlaté mládeže, která se nudu a prázdnotu snaží zahnat v rádoby uměleckých kruzích. Setkání Doriana s přáteli přesouvá na domácí večírky v ateliéru, místo užívání opia šňupe Dorian kokain.Románový „obraz“ se tu stává „portrétem“ – fotografií, kterou Basil Dorianovi daruje a již Dorian nosí na krku na flash disku. Občas jej zapojí do počítače a na stěnu se promítne čím dál nechutnější Dorianův obličej. Použití aktuálního média bylo skvělým tahem, a to i technicky – promítačka umožňuje postupnou nenásilnou proměnu a na konci prolínání i návrat k původnímu portrétu.

Oproti novele se inscenace vytrácí mysteriózní atmosféra, což je dáno mimo jiné realistickou scénografií. Také otázek po smyslu umění a vztahu života a krásna se inscenace dotýká spíš mimoděk. Amsler se soustředí víc na vnitřní proměnu Doriana, jeho inscenace je studií povrchnosti, sobeckosti a manipulovatelnosti. Daří se mu klást si aktuální otázky o zodpovědnosti a společenské užitečnosti jednotlivce, o škodlivosti individualismu.

Inscenace opět staví mimo jiné na vynikajícím výkonu hlavního představitele Daniela Žulčáka. Sama bych si lepšího Doriana Graye asi neuměla představit (i fyzicky). Také díky němu má inscenace erotický náboj, stejný jako novela, která jím ve své době vzbudila pobouření. Na začátku přijíždí Daniel Žulčák do ateliéru na skateboardu jako frajírek, kterého už ale nudí pozornost fotografa Basila, přestože mu ještě nedávno dělala dobře. Podléhá řečem herce Henryho Wottona, od něhož přebírá svou pochybnou životní filozofii a stává se stále bezohlednějším.

Danielu Žulčákovi sedí poloha bezohledného hedonisty, rozpolceného a štvaného zbytky vlastního svědomí, hledajícího útěchu v drogách a alkoholu lépe než bezstarostný floutek ze začátku. Postupný rozklad Dorianovy osobnosti je v jeho podání uvěřitelný a mrazí z něj ještě dlouho po představení. Typově přesní jsou také ostatní herci, především Tomáš Mischura jako Basil, jemný a mírný, ale ne zženštilý, i Marek Geišberg jako protřelý Henry.

O další psychologickou studii šestého festivalového dne se postaral režisér Jan Mikulášek, který společně s Martou Ljubkovou převedl na jeviště Fuksova Spalovače mrtvol. Festivaloví diváci šli na poslední představení Dream Factory s dvojím očekáváním. Jak inscenace obstojí ve srovnání s tou ostravskou Divadla Petra Bezruče a jestli se podobá filmu Juraje Herze s Rudolfem Hrušínským, který je pro Čechy ztělesněním Spalovače. Divák, který se snažil hledat tyto paralely musel odcházet zklamán. Mikulášek opět dokázal, že jeho režijní vidění je zcela originální a žádná srovnání nesnese.

Jako obvykle je pro něj zásadní výtvarné řešení. Zatímco Fuksova novela je situována do mnoha míst (byt, zoo, krematorium, panoptikum, ordinace ad.), Mikulášek vše zasadil do obchodního domu, jakéhosi novodobého panoptika. Jak poznamenala Marta Ljubková v debatě před představením, hlavní hrdina Karel Kopfkingl označuje krematorium opakovaně za chrám, oni s Mikuláškem pak hledali novodobý chrám a našli jej právě v obchodním domě, baště konzumu, kde lidé tvoří bezejmennou masu. Tuto masu symbolizují u Mikuláška tanečníci převlečení jako oděvní figuríny. Jednotlivé „kóje“, v nichž bývají v nákupních centrech obchody, jsou stylizovány jako umývárna a krematorium, dostatečně jednoduše na to, aby se jejich funkce mohla proměňovat podle potřeby. Je tu také místnost i obrazovkami, na nichž běží dotáčky, které odhalují odvrácenou stránku Kopfrkinglovy osobnosti.

Tu postupně odkrývá Martin Pechlát v hlavní roli. Ačkoli téma manipulovatelnosti člověka je v inscenaci přítomno dostatečně, musím polemizovat s interpretací, že proměna Koprkingla je proměna člověka ve zrůdu, která se může přihodit každému dobrému otci od rodiny pod vlivem okolností, zde nacistické ideologie. V Kopfrginglovi je cosi zvráceného od začátku, jen to postupně velmi nenápadně vyplouvá na povrch. A velmi nenápadně to postihuje také Martin Pechlát, který hraje Kopfrkingla chladně a odtažitě, což kontrastuje s jeho promluvami, jak miluje svou rodinu a touží po všeobecné harmonii. Střízlivým projevem se mu daří vystihnout všechno pokrytectví, bestialitu, ale i grotesknost, kterou v sobě postava má. Hereckými vrcholy inscenace jsou jeho scény s Vladimírem Javorským v roli Kopfrkinglova našeptávače Williho.

Mikuláškova inscenace je ve všech složkách nabitá symboly a metaforami, které snad ani nelze všechny rozkrýt. Jako obvykle pracuje výborně například s hudbou, která je už ve Fuksově novele velmi zásadní. V pražské inscenaci je velmi zdůrazněn také motiv zvířeckosti, objeví se všechny vedlejší postavy se zvířecími jmény a ze citylightu z okraje jeviště shlíží na diváky leopard. Jeho řev se ozývá také na konci, když Kopfrkingl konečně odhalí šelmu, která v něm dřímala. Ostravští diváci kvůli nevyhovující dispozici jeviště Divadla Jiřího Myrona přišli o závěr, když se kulisy otočí a také odkryjí svou odvrácenou stranu, přesto se jednalo o jednu z nejlepších festivalových produkcí a nejlepší možné zakončení „nebeské“ dramaturgické linie.

///

Ostatní díly festivalových zpravodajství:

Ostravská továrna na sny (No. 1)

Ostravská továrna na sny (No. 2)

Ostravská továrna na sny (No. 3)

Ostravská továrna na sny (No. 4)

Ostravská továrna na sny (No. 5)

…

• Autor: Tereza Hýsková
• Publikováno: 6. června 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Ostravská továrna na sny (No. 6)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ