Ostravské ceny Divadelních novin

Vypadalo to na příjemný výlet. Prvně v životě Pendolinem – do Ostravy za pouhé tři hodinky! Redakční tajemnice Tereza nám po internetu vybrala sezení se stolkem pro dvě osoby. Kultura cestování 21. století, sice citelně dražší než obyčejným rychlíkem, ale vem to čert. Pendolino se rozjíždí potichu jako duch: když zavřete oči, rázem si můžete připadat, že sedíte v obřím boeingu, který rotuje na rozjezdové dráze. Na rytmické drncání kolejnic a pražců, které jste léta letoucí vnímali celým tělem i v polospánku, smíte zapomenout. Zrychlujete do budoucnosti. Ale co to, tenhle hybrid vlaku a letadla se odmítá odlepit od země. Řekl bych, že každý, kdo nelétá letadlem každý den do práce, ten vteřinově pomíjivý pocit zná: nejasná úzkost, než stroj přemůže s trhnutím zemskou přitažlivost a začne stoupat. Vyhlédnu z okna: moderní koridory pod žižkovským Krejcárkem opravdu nepřipomínají letištní dráhu, avšak pocit úzkosti nemizí, byť se proměnil v nenápadnou trému. V trému, jak poslední červnový sobotní večer dopadne 10. ročník předávání Cen Divadelních novin, v tolika ohledech jiný než všechny předchoz.

Na počátku bylo náhodné setkání na libeňské Palmovce. Čestmíra Kopeckého jsem tak jako každý znával coby osvíceného televizního a filmového producenta, osobně jsme se poznali v době, kdy dělal ředitele karlovarského divadla. Dneska stojí v čele projektu Evropské město kultury, na jehož titul Ostrava kandiduje společně s konkureční Plzní. Zmínil jsem se před ním o redakčních finančních starostech, které nám nastaly poté, co náš sponzor a. s. Sazka ukončil podporu kultury. Jak můžete dávat peníze nějakým umělcům, když naše mládež nemá ani kopačky! Zněl prý jeden z interních, neotřesitelných argumentů. Ceny Sazky a Divadelních novin se tím pádem staly minulostí. A že jsme právě stáli na Palmovce, utrousil jsem před Čestmírem Kopeckým, jak tristně dopadlo předávání cen v Divadle pod Palmovkou. Kdybychom bývali věděli, že to je náš poslední ročník, nikdy jsme tam nešli, posteskl jsem si. Jenomže producenti Kopeckého rodu nemají na podobné stesky čas ani povahu. Rozešli jsme se s myšlenkou, že by se televizní večer mohl uskutečnit v Ostravě za účasti všech jejích divadel a tím by se mediálně podpořila ostravská kandidatura.

Pendolino hladce klouže polabskou nížinou. Tereza si pochvaluje, že po letech bude mít volnější měsíc září, ve kterém se jinak spolu s šéfredaktorem Janem Kolářem naplno věnovala organizaci předávacího večera, jenž se pokaždé odehrál v jiném divadle. Studio Ypsilon, Činoherní klub, Divadlo v Dlouhé, Dejvické divadlo, Semafor, hradecké Klicperovo, brněnská Husa na provázku, Státní opera… Všude tam dorazili koncem září televizní kamery, ocenění tvůrci a sezvaní hosté, aby prožili pohodový večer o dvou poločasech. První naplnil připravený program, v němž se ukázkami ze svého repertoáru prezentoval domácí soubor a herečtí moderátoři rozdali ceny, ve druhém, jak lze předpokládat, se hojně rautovalo ve foyer, jelikož Sazka tak jako neskrblila na dotovaných cenách, platila též pohoštění. Zlaté časy před tobogánem finanční krize. Zrovna tak nelze vystoupit z Pendolina. Jeho poloprázdná kapacita však naznačuje, že lidé šetří. Přesto ani letos nebudou Ceny Divadelních novin jen symbolické. Ostrava myslí svou kandidaturu vážně, což dokazuje spojení ostravského primátora, krajského hejtmana a ředitele Vítkovic, kteří finančně podpořili ceny divadelníkům. Jistě i zásluhou autority Čestmíra Kopeckého, který – asi jako každý invenční producent – má své libůstky, na kterých si obchodnicky tvrdě trvá. Kopeckého podmínkou nebyl jenom přesun termínu na konec sezony, ale zejména jeho stará slabost jménem Televizní přímý přenos. Pohodářský záznam zkrátka vystřídá stres přenosu, který má značný podíl na mé skepsi a trémě, čeho budeme v ostravském divadle Aréna svědky.

Komorní scéna Aréna sídlí v prvním patře moderní budovy, ale na rozdíl od pražských scén podobného typu, kousek od historického centra. Odpoledne ještě probíhá poslední zkouška, žádné průvany nervozity nelomcují dveřmi, spíše jako by se účinkující na večer těšili. Nejvíce recesisticky veselé postarší dámy – mažoretky. Autor scénáře Jan Kolář má trochu znavený výraz – nechť se děje vůle Páně, režisér Jiří Nekvasil nevypadá na to, že by měl v patách paniku ze svého prvního přímého přenosu. Nervy jako dráty, anebo stoické poznání, že teď už nic nezachrání. Hosté usedají v hledišti, zatímco přes Sýkorův most se blíží sledována kamerou proslulá skupinka Bílého divadla – nazí lyžaři. Na ty už zírají jen televizní diváci, nás čeká první výstup. A ten zpravidla nastaví laťku. Tomáš Jirman v andělském kostýmu Svatého Petra a Janusz Klimsza v převleku Tuláka Švendy suverénně ovládli scénu. Klimsza znamenitou stylizací, Jirman pánbíčkovskou bodrostí, s níž roztáčel pivo pro každého, kdo se na jevišti objevil. Ať žije šou – s Klimšou, vypustil Jirman první slovní hříčku večera a laťka nespadla, smích ji podržel. Úroveň si držela i moderátorská dvojice Vladimíra Poláka a Aleny Sasínové-Polarczyk, byť humor v přímém přenosu má jen málokdy přirozenost improvizace. Výhodu domácího prostředí využil soubor Komorní scény, jejichž výstup veselých lúzrů z inscenace Brenpartia o „sociálním undergroundu první republiky“ případně evokoval první cenu z alternativního ranku. Miroslav Bumbušek a Ewan McLaren překřikovali kytarové dunění za svými zády, rockovou skupinu Magdon z Divadla Petra Bezruče. Zdravíme město hornické kultury – Zdařbůh! hulákal Bambušek a já konečně zapomněl na trému. Pankerský textař Petr Bezruč, baletní číslo na hudbu U 2 s brejkařskou choreografií, vzápětí operní výstup z Figarovy svatby, pyšnící se přebásněním od Jaromíra Nohavici, živelné hudební číslo Ostravaček z Divadla loutek anebo vtipný výstup Michala Čapky jako prince Hamleta kázajícího hercům ostravackým dialektem, zkrátka žánrová všehochuť, kterou spojoval bublající hrnec ostravského regionu. Anebo také jen lokální kabaret, k němuž by nezasvěcený divák potřeboval občas tlumočníka. Zajímavé, ale v touze po jinakosti až příliš chtěné a nesdělitelné, jak zhodnotila v MfD (28.6.) Mirka Spáčilová.

Něco na tom jistě bude, na druhou stranu však právě ona nesdělitelná touha po jinakosti dává ostravské kultuře dynamičnost, jaká dokáže strhnout i nezasvěcené. Dynamiku, kreativitu a imaginaci, s jakou i Pendolino může překonat zemskou přitažlivost.

Alternativní divadlo

Miroslav Bambušek a Ewan McLaren

za režii inscenace Zdař Bůh!

Důl Michal Ostrava

Tanec a balet

Attila Egerházi

za choreografii a režii baletu Pták Ohnivák

Jihočeské divadlo České Budějovice

Hudební divadlo

Stanislav Moša

za režii muzikálu Probuzení jara

Městské divadlo Brno

Činohra

Miroslav Krobot

za režii inscenace Muž bez minulosti

Dejvické divadlo Praha

Herecký výkon sezony bez ohledu na žánr

Petr Nárožný

za roli rytíře Olivera Urbana v inscenaci Léda

Činoherní klub Praha