Divadelní noviny > Festivaly

Ostravské divadelní snění (No. 2)

Tenisová metafyzika pod Jestřábím okem

Druhý den Dream Factory přinesl mimo jiné také představení divácky vděčné inscenace Federer – Nadal pražského A studia Rubín. Autorský projekt vytvořila trojice Taclík-Prachař-Kolečko, která v něm také účinkuje, i když režisér Petr Kolečko pouze jako rozhodčí na empiru.

Přestože dějištěm je finálový souboj mezi dvěma patrně největšími soky bílého sportu, nejde zde ani tak o tenis, jako spíš o věci obecně lidské. Oba antagonisté představují odlišné typy i způsoby myšlení, což vlastně odpovídá i nátuře skutečných tenistů, ovšem autoři inscenace dotáhli tyto rysy ad absurdum v humorném duchu. Detailně jsou tak rozebírány Nadalovy rituály při hře (skutečné i nově vymyšlené), je jim dodán mysteriózní příběh (hlavně povytahování trenek), Federer je nakonec odhalen jako robot, který má navíc pro švýcarskou vládu splnit tajný vražedný úkol.

Důležitou roli tak hrají vnitřní monology, kdy se “zmrazí” děj a jsou takto odhalovány jak osobní příběhy postav, tak emoce, pocity při hře a mínění o tom druhém. Federer vlastně Nadalovi tajně závidí jeho zběsilou energii, nekomplikované myšlení, přestože se vysmívá jeho pověrčivosti a zbrklosti. Sám prochází určitou životní krizí, tloustne, manželka ho nutí jíst halušky a další slovenské speciality, navíc si uvědomuje, že kromě tenisu nic jiného neumí. Právě to je společné oběma postavám, pro tenisový svět byli Federer a Nadal stvořeni a v jiném vlastně žít neumí. Závěr může působit trochu vykonstruovaně, přesto je logickým vyústěním celého souboje mezi dvěma soupeři a principy, které ztělesňují. Nad jeviště se spustí vševidoucí, vševědoucí Jestřábí oko, které má odpovědi na všechny otázky a provede poslední soud.

Inscenace se odehrává pouze v minimalistických kulisách, s umělým trávíkem, který zároveň slouží jako projekční plocha, a empire s rozhodčím. Tenisové sekvence se pak odehrávají často jako taneční čísla s neviditelným míčkem, který je symbolizován pouze zvukem. Pohyby herců také velmi věrně kopírují obě tenisové špičky, z čehož je cítit důkladná příprava. Každopádně jsou španělský mystik Rafík a švýcarský robot Roger velmi zábavnou a sympatickou dvojicí, kterou si určitě oblíbí široká divácká obec. Možná nejde o nějaké vysoké umění (a už vůbec ne o rekonstrukci tenisového zápasu), nicméně nudit se jistě nebudete.

Mordparta bez samohlásek

Druhý den festivalu Dream Factory si diváci mohli také užít absurdně vtipný, televizně dadaistický, černočerně ujetý kriminalistický kabaret Denně (Poníci slabosti) v podání Divadla Na zábradlí.

Pod velením velkého šéfa komisaře Brázdy (Petr Čtvrtníček) se pouští osazenstvo kriminálky Aneňák do bizarního vyšetřování vraždy, při kterém není jasné, kde je tělo. A zda je tělo. A jestli se vůbec nějaká vražda stala. Každá z postav je přitom svérázný originál sám o sobě. Starý matador komisař Svrchník (Miloslav Mejzlík), který toho dne odchází na penzi, se vyžívá v týrání svých podřízených, hrátkách s tělesnými ostatky a děsivých historkách, přičemž jeho mottem je: Vraždy tě musej hlavně bavit! A to myslí smrtelně vážně. Nováček Jurgen Pavič v podání Igora Chmely zase trpí fobií z klaunů, na druhou stranu je “tak trochu senzibil.” Výčet různých úchylek a zvláštností všech postav by byl hodně dlouhý, podstatné ale je, že se všechny navzájem skvěle doplňují a vytváří absurdní a nečekané posuny děje. Přičemž je obdivuhodné, že události na sebe plynule navazují, nepůsobí nastavovaně ani nepřirozeně roztříštěně.

Důležitou funkci hrají všemožné odkazy, aluze na detektivní seriály a především slovní humor. Tím se vyznačuje hlavně Čtvrtníčkův Brázda, který často sebevědomě přednáší přebreptnuté fráze a slovní spojení (matka na kapavkách, pes psa pozná, ploutvání časem), vše navíc čas od času doplňují jeho obskurní instruktážní videa na televizních obrazovkách. Samotnou kapitolou jsou hudební vsuvky, ve kterých aktéři za pomocí zábavně morbidních textů parodují především staré šlágry, zahraniční i české (sice to nejspíš nebyl záměr, ale při výstupu Igora Chmely v kostýmu kostlivce se mi s naléhavostí vybavila horrorpunková legenda Misfits, která shodu okolností taktéž spáchala cover Diany).

Důležitější než samotné vyšetřování vraždy jsou v pozdější fázi především komplikované vztahy na pracovišti, osobní komplexy a motivace postav. Hra se posouvá čím dál tím víc do světa, kde každý je karikaturou sama sebe a z prostoru kriminálky se stává podivný karneval. Expertka na organizovaný zločin Vedralová (Natália Drabiščáková) prožívá aféru se svým šéfem, který ale nyní připomíná hodně vyžilého Elvise po zmrvýchvstání. Nakonec proč ne, kostýmy nyní mnohem lépe reflektují typologickou podstatu postav než neosobní pracovní šaty. Otázek a surrealistických odpovědí přibývá. Staví si komisař Svrchník ve sklepě Golema z kostí Jana Husa? Ve finále se odehraje zběsilá silniční honička, přičemž všichni aktéři ovšem sedí v rakvích, které jsou nyní rozmístěny po celém podiu. Jak to celé dopadne, není vlastně vůbec důležité. Podstatné je, že celkový obraz světa, ve kterém nechybí hra s trapností, hrubostí, mnoho odkazů na literární a dramatické prostředí, inspirace absurdními novinovými titulky a široká škála diagnostikovatelných duševních poruch, prošel pořádně intenzivní proměnou při pohybu sítem významů, nesmyslů a symbolů ve snaze odhalit alespoň někde nějakou pravdu. Nemusí to nic znamenat. Ale mohlo by.

• Autor: Matěj Antoš
• Publikováno: 7. června 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Ostravské divadelní snění (No. 2)

1. KRsta

   

   Matěji,
   ne nadarmo se o Tobě říká, že jsi Mistr slova… 😉

   07.06.2013 (13.46), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ