Ostravské snění o divadle (No. 2)
Druhý den Dream Factory vedle inscenací Divadla Na zábradlí, které zde uvedlo úplnou novinku (Doktor Živago) i hitovku (Báby), představil několik solitérů – brněnský Buranteatr s inscenací Domeček a Komorní scénu Aréna se Slyšením.
Miroslav Ondra (Petr) a Kateřina Dostalová (Marika) v inscenaci Domeček FOTO ARCHIV DIVADLA
Domeček je solitérem hned z několika důvodů. Poetikou, tématy a vůbec vším se dost vymyká letošní dramaturgické lince zaměřené na násilí. Nebo čemukoliv jinému. Do programu musel asi proniknout nějak „násilně“. Jak jinak vysvětlit, že Buranteatr zde prezentoval tak hustý koncentrát všemožných klišé, který mě vede k jediné otázce: je Domeček ze strany autora i inscenátorů vědomá, sofistikovaná práce s žánrovými východisky banální telenovely, parodická, definující rozchod jako žánr, nebo se v tom jednoduše plácají? Inscenace by snad mohla představovat schéma osudového setkání s expartnerem, které si nejeden vysní jako ideální, ale k vyvrácení pochybností o smyslu viděného to příliš nepřispívá. Je však potřeba zdůraznit, že velká část publika se Domečku ve Staré Aréně oddala s nadšením, zájmem i porozuměním. Bulvár. Ne jako Báby ze Zábradlí. Ty vzaly paličky na maso a zjednaly si pořádek.
Báby a jejich Kadeřníci v humorném i znepokojivém leporelu na Zábradlí FOTO KIVA
Režisérka Anna Petrželková je v Bábách zcela vzdálená laciné doslovnosti. Mrazivé vyznění inscenace sílí s každým jejím dalším zhlédnutím. Čtveřice pekelných ženštin s noblesou i s perverzní samozřejmostí spřádá banality. Funguje to v Praze, Olomouci i Ostravě. Anonymní bytovky, jakých je všude plno, žijí svým zautomatizovaným životem, stále jako v normalizovaném režimu (ráno vstát; v poledne obědvat; odpoledne svačit; vpodvečer pomlouvat a pomlouvat; večer se tajně opít; v noci jít spát a čekat na budík), a stávají se zdrojem nepřeberné inspirace. Báby jsou obrazem prázdnoty, kterou naplňují jen čerstvé klevety kolující mezi podlažími. Čím hravěji, čím víc do detailu téma banality Petrželková propracovává, tím se zdá všudypřítomná povrchnost bolestivější.
Vlastička (Petra Kocmanová), Druhý kolega (Šimon Krupa) a Eichmann (Marek Cisovský) FOTO ROMAN POLÁŠEK
Banalita je také nepostradatelnou součástí života architekta Holocaustu, perfekcinalistického úředníka a kariéristy Adolfa Eichmanna, který se stal rozhodně největším solitérem druhého dne na DreamFactory. Samotná inscenace Slyšení není tak výrazná, jako je fenomenální výkon ústředního hráče. Marek Cisovský s jemností mu vlastní přichází coby žalobce i obhájce Eichmannova osudu a systému, který vyprojektoval. Obhajoba mechanismu dovolujícího systematickou likvidaci nepřátel státu, precizně vyargumentovaná na neotřesitelném byrokratickém základě, je děsivá kvůli zápalu i vědomí, že „za svou práci dostane své peníze“. Cisovský hraje pragmatického, racionálního stratéga promýšlejícího každý krok velkého plánu bez jediné pochybnosti i neposlušnosti. Stejně virtuózně, s puntičkářkou přesností se vyžívá ve snídání míchaných vajíček i personálních odpisech z ghett. Splní cokoliv bez mrknutí, odevzdává se firemní ideji. NSDAP je zadavatel, SS plnitel skutkové podstaty a zbývá účetnictví. Mrtví jsou matematika, položky výroční zprávy o arizaci Evropy. A co je nejděsivější – Eichmann, alespoň tak jak jej vidí Tomáš Vůjtek a zpřítomňuje Marek Cisovský, je ideál zaměstnance v rámci kterékoliv ideologie, v jakémkov zřízení.
///
Předchozí díl festivalových zpravodajství:
Ostravské snění o divadle (No. 1)
Komentáře k článku: Ostravské snění o divadle (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
