Ostravské snění o divadle (No. 5)
Na sobotním programu se objevila dvojice inscenací, kde ústřední figuru tvořili nenapravitelní rockeři a hedóni, kteří jeli naplno až do konce. Jedním z nich byl reformátor a kazatel Jan Hus a druhým takovým přízrak ztělesněný týpky, míhajícími se v prózách Jana Balabána.
Radúz Mácha jako Jan Hus FOTO LUKÁŠ HORKÝ
Miloš Orson Štědroň se v autorských hudebně-dramatických projektech, pro které sám píše hudbu a libreta, už vyrovnával s Václavem Havlem, Gregorem Johannem Mendelem, Františkem Kupkou a řadou dalších osobností, „top stars“ české kultury, politiky i umění. Další figurou vhodnou pro muzikálovou interpretaci se Štědroňovi stal český „nenapravitelný“ umučený duchovní. V inscenaci Hus až do konce vnímá jeho odkaz i život jako paralelu ke startu kariéry hvězdy světového formátu, jejíž největší obhajobou bude vyvrcholení světového turné v Kostnici. Nápad je to jistě originální už tím, že se odklání od tradičního otrockého výkladu událostí čtrnáctého a patnáctého století. Žel bohu zůstal někde v mlze, protože výraznější rozvíjení metafory se objeví až v druhé polovině. Režisérka Adéla Laštovková Stodolová v inscenované písňové skice sice otevře několik linek, které ale nijak neukončí, ani je nepropojí do žádného oblouku. Příklad za všechny: hned na začátku vystoupí dvojice v protichemických oblecích (jestli jsou archeologové či poslové budoucnosti je přece jenom vedlejší) a objeví kalich. Nejzáhadnější element celého kusu zůstane stejně záhadný do konce. Není ani lehce naznačeno, proč někdo znovuobjevuje symbol kališnictví zrovna dnes. Stěžejní linku tvoří dialog Jana Husa (Radúz Mácha) a Johna Wycliffa v podání Jana Mikuška, jehož vysoký zpěv je v inscenaci tím nejvýraznějším.
I takto vypadá Dream Factory FOTO LUKÁŠ HORKÝ
Druhý rockerem sobotní Dream Factory byl ale někdo jiný, docela skutečný hráč české literatury, básník křehkého jha a ostrých loktů spojený s Ostravou jako málokdo. Jan Balabán čerpající inspiraci z bezedné hlubiny genia loci „černé perly všehomíra“, jak by se Ostrava dala pojmenovat, se zhmotnil v inscenaci Možná že odcházíme pražského Švanďáku. Balabánovy křehké příběhy vyhořelých, obhroublých, existenciálních, možná nešťastných ztroskotanců adaptoval Martin Františák a ústřední dvojici hledající v bezčasí vzájemné porozumění hráli Jiří a Filip Čapkovi. Do prostoru Pod věží, zkrátka do Ostravy, se tak vrátil více než jeden z městem odkojených i vychovaných synů. Nakolik to bylo inscenací, očekáváním místních patriotů (a tuším správně Balabánových přátel) nebo skvělým nasvícením místního inventáře rezavějících řetězů těžko soudit, ale mozaika složená z různých povídek své kouzlo měla. Hlavním pocitem mezi občasným zaburácením z nedaleké válcovny trub byla prchlivost tolik podobná festivalovému prožívání a koneckonců festivalu jako takovému.
Žlutý sen v ostravských dolech… FOTO LUKÁŠ HORKÝ
///
Předchozí díly festivalových zpravodajství:
Ostravské snění o divadle (No. 1)
Ostravské snění o divadle (No. 2)
Ostravské snění o divadle (No. 3)
Ostravské snění o divadle (No. 4)
Komentáře k článku: Ostravské snění o divadle (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
