Divadelní noviny > Festivaly Rozhovor
Ostravské snění o divadle (No. 9)
Juraj Kukura: Zaplať pánbůh, že máme ženy
Přejíždí z Hamburku do Prahy a z Prahy do Bratislavy a časový harmonogram má připravený dlouho dopředu. Krom působení v bratislavském Divadla Aréna, kde je také intendantem, hraje v pražském Činoherním klubu – v současné době v inscenaci Bratři Karamazovi režiséra Martina Čičváka. Rozhovor proběhl ve Foyer Divadla Petra Bezruče právě před představením Bratrů Karamazových na festivalu Dream Factory Ostrava.
Juraj Kukura v inscenaci Bratři Karamazovi v režii Martina Čičváka (2015) FOTO OLEG VOJTÍŠEK
Jak se vám koexistuje s Fjodorem Karamazovem?
Já s ním nekoexistuji, já ho hraji.
Přijal jste roli starého Karamazova bez váhání?
Nejdřív mi nabídli roli Fjodora Karamazova ve Slovenském národním divadle. Dali mi přečíst divadelní adaptaci, ale odmítl jsem, protože podle mě nekorespondovala s dobou. Potom za mnou přišel Martin Čičvák, který chtěl Bratry Karamazovy inscenovat v Činoherním klubu. Přinesl Schormovu dramatizaci a po vzájemné dohodě jsme měli dvě tři čtené zkoušky. Časem jsem ale zjistil, že mi ani tato dramatizace nevyhovuje. Evald Schorm to napsal geniálně, ale pro svou dobu. Mě zajímají úplně jiné motivy, které hýbou současností, a to jsou otázky víry, bytí a nebytí Boha, existence ráje a pekla. Dostojevskij tvrdí, že ráj je tady, v místě, kde žijeme. Někdo se v něm může mít lépe, jiný hůře. V Evropě jsme zpohodlněli, máme všechno. Chybí nám pokora – a ta se rovná víře.
Který z Karamazových synů je vám nejbližší?
To je velmi komplikovaná otázka. Karamazov nedělá rozdíl mezi dětmi a dává jim tolik lásky, kolik projeví oni. Je nedorozumění, když lidé tvrdí, že Bratři Karamazovi jsou o nenávisti. Myslím, že jsou o lásce. Karamazov není démon zla, ale nešťastný člověk, který si neumí vydobýt, po čem nejvíce touží – cit a uznání vlastních dětí. Jak on říká: Já už zůstanu žít v hříchu. Za mě se nemusíš modlit, protože hřích je to jediné, co člověk v životě má. Co stojí za to. Všichni se od hříchu distancují a zároveň si ho všichni užívají. Ale tajně. A to, že on to dělá veřejně, neznamená, že je horší než ostatní.
Myslím si, že celí Bratři Karamazovi jsou o nemožnosti komunikace mezi otcem a dětmi, o touze po lásce. Touží po ní otec, chce ji dostat od dětí. A naopak.
Je Bůh?
Byl jsem v Jeruzalémě na Štědrý večer v křesťanském kostele. A každá z těch křesťanský vír tam má své vlastní obřady. Každý používá jiné zpěvy, jiné modlitby, jiná roucha… A tak mě napadlo, že Bůh je jenom jeden, jen management je jiný. Od těch křesťanských zašel i k těm ostatním. A co dělá člověk, který věří v Boha? Pokorně se před ním klaní, prosí ho o něco. Jak je to jednoduché: Máte svou pokoru, máte svého Boha a jste věřící.
Je nesmrtelnost?
Je nepředstavitelná drzost, vytáhnout na mě tuhle otázku v mém věku.
Jaká byla nejbrutálnější role, kterou jste hrál?
Když chcete zahrát nějakou postavu, tak ji nějakým způsobem musíte mít rád, musíte jí rozumět a musíte zaujmout stanovisko. Pochopit, proč dělá to, co dělá.
Myslím, že nejhorší je, když lidé přijdou do divadla, já tam jsem dvě a půl hodiny na jevišti, lidé se dobře baví, odejdou a nic to v nich nezanechá.
S Martinem Čičvákem jste inscenovali Rodinnou slavnost, hrajete tam dalšího z komplikovaných otců. Když porovnáte tyto dvě role, Helgeho a Karamazova, která byla náročnější?
Na to nemám jednoznačnou odpověď. Jako člověk mi byl ovšem bližší Karamazov. Ale Helgeho jsem hrál proto, že ho na Slovensku jiní herci nechtěli hrát. Stejné to bylo s další inscenací v bratislavské Aréně – Koza aneb Kdo je Sylvie?
Jako intendant divadla jsem chodil od jednoho herce k druhému. Přišel jsem za jedním, a ten mi říkal: Proboha, přece si nemyslíš, že bych si mohl dovolit na jevišti šukat kozu? Já mu říkám, proč by sis to nemohl dovolit? Bratra a sestru můžeš otrávit, to tě netrápí? A on: To je něco jiného. A tak mám dvě role, které zbyly – v jedné souložím s kozou, v druhé jsem pedofil…
Co podle vás na jeviště nepatří?
Kdybychom se do bratislavského Divadla Aréna pokusili přinést bulvár, tak k nám diváci nepřijdou. Na bulvár mohou chodit do jiných divadel. Aréna nabízí těžší stravu.
Divadlo má v každém kulturním národě společensky nezastupitelné postavení – být v konfrontaci s mocí, má lámat tabu, má se zabývat historii a poukazovat na chyby, kterých jsme se dopustili. Má umožnit divákovi, aby přišel do divadla a zabavil se na Dostojevském, Čechovovi i na Shakespearovi.
Jak dlouho trvalo, než publikum v Aréně přistoupilo na to, jaké inscenace vytváříte?
To je v podstatě věčný boj. Jak víte, muži mají dostatek výmluv, aby nešli do divadla. Mají starost o hokej, fotbal, nebo jsou Vánoce a Velikonoce… Zaplať pánbůh, že máme ženy.
Juraj Kukura v titulní úloze inscenace hry Kukura Martina Čičváka FOTO PAVEL NESVADBA
///
Předchozí díly festivalových zpravodajství:
Ostravské snění o divadle (No. 1)
Ostravské snění o divadle (No. 2)
Ostravské snění o divadle (No. 3)
Ostravské snění o divadle (No. 4)
Ostravské snění o divadle (No. 5)
Ostravské snění o divadle (No. 6)
Ostravské snění o divadle (No. 7)
Ostravské snění o divadle (No. 8)
Komentáře k článku: Ostravské snění o divadle (No. 9)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
