Ostravský Amarcord? Spíš Vyprávěj…
Když ostravská činoherní dramaturgie neví co by, zpravidla sáhne po regionálních tématech. Často pak vznikají projekty, jimž se dostane široké divácké odezvy a nezřídka i kritického uznání. Můžeme zmínit například Lipusovu a Hruškovu scénickou škytavku Průběžná O(s)trava krve či volný diptych Brenpartija a Chacharije, které shodně vznikly na půdě Komorní scény Aréna, anebo Pestré vrstvy z Divadla Petra Bezruče. Poslední trojici inscenací navíc spojuje účast tvůrčího tandemu Tomáše Vůjtka a Janusze Klimszy, kteří stojí i za pokusem z nejčerstvějších, a sice jevištní adaptací románu Oty Filipa Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy, jíž na domácí půdu žhnoucí vstupuje činohra Národního divadla moravskoslezského. Je nutno dodat, že původní idea se zrodila v hlavě další z ikonických ostravských osobností, nedávno zesnulého dramaturga Marka Pivovara. Jak by si s nesnadnou Filipovou materií, v níž se rozmarně mísí historie, společenská kritika, humor i magický realismus, poradila jeho výjimečná imaginace, se můžeme jen dohadovat, výsledek práce pohrobků po hodnocení však již hlasitě volá. Neotálejme tedy!
S postarším náklaďákem je na jevišti nakládáno značně neinvenčně. S vlajkou v popředí Robert Finta v roli Lojzka FOTO MARTIN KUSYN
Národní divadlo moravskoslezské příchylnost ke krajovým specifikům dosud akcentovalo především jazykovými transmutacemi svých počinů do místního nářečí – za zmínku stojí již přes dekádu úspěšně hraná varianta muzikálu Donaha! (Hole dupy), již jazykově upravil někdejší oblíbený bloger Ostravak Ostravski, či Svobodův nedávný Goldoni po Ostravsku aneb Sluha dvou pánů a koneckonců i Nohavicovy překlady a úpravy operních i muzikálových libret. V případě životní anabáze Lojzka Lapáčka pak ožívá další ze zdejších dramaturgických linií, a sice adaptace kanonických literárních děl. A zde už se bolestně začínají otevírat staré rány, neb to není zrovna oblast, kde by se největšímu z ostravských divadelních celků dlouhodobě dařilo. Snad jen fenomenální Lipusova inscenace Hrubínovy Romance pro křídlovku, premiérovaná (už?) v roce 1998, přesáhla pouhý status provozního kusu.
Problémem je zejména neschopnost či neochota realizačních týmů nahlížet na rozměrově velkorysé prostory Divadla Jiřího Myrona jinak než nemúzickou optikou těžkotonážní doslovnosti, jež ubíjí fantazii a hrozí martyriem. Nedostatek jevištní fantazie se přitom ostře bije s étosem Filipova opusu magnum. Autorova představivost i způsob románové kompozice, v níž se vlivem logiky nostalgie i snu volně prolíná prostor a čas, upomíná na Felliniho arcidílo Amarcord, hlavní hrdina pak prokazuje duchovní spřízněnost nejen s Hrabalovým Janem Dítětem, ale i s řadou dalších literárních postav, Oskarem z Plechového bubínku počínaje a Forrestem Gumpem zdaleka nekonče. Inscenátoři si však s potenciálem předlohy nedovedou poradit jinak než za použití mnohokrát osvědčených, vyprázdněných rutin: Na rozdíl od něžného příjmení ústřední postavy je tříapůlhodinové monstrum těžkým karcerem, vystavěným z banalit, automatismů a klišé. Z hlediska scénografie je Klimszův Lojzek v jistém smyslu antipodem Fričova Fausta – zatímco Dragan Stojčevski v pražském Národním divadle s totální účinností využívá kamion jako klíčovou multifunkční scénickou proprietu, David Bazika na ostravské jeviště líně dovalí postarší náklaďák, aby s ním (ne)pracoval jen a pouze jako s náklaďákem. Stejně tak kostýmy Marcely Lysáčkové se drží ve fádních mantinelech historických nápodob.
Renomovaný dramatik a zkušený dramaturg Tomáš Vůjtek tentokrát slouží především jako učebnicový příklad skutečnosti, že schizofrenní sloučení těchto dvou funkcí do jedné osoby hrozí zrozením prohnilého plodu, který trpí buďto neschopností svého strůjce důsledně korigovat vlastní autorské spády, anebo přílišnou pietou k primárnímu dílu. Vůjtek mezi oběma krajními přístupy roztržitě těká, neschopen proud Filipova textu dynamizovat pro divadelní účely. Jevišti dominuje slovo, literatura nemilosrdně válcuje divadlo.
Vlastní kapitolu neúspěchu představují herecké přechody mezi postavami, které jsou vlivem liknavé dramaturgie často matoucí, což odnáší převážně František Strnad, jenž jinak v dvojroli tyranských zrůd Deutschera a Hyneše kreativně modeluje různorodou podobu všudypřítomného zla. Z přehršle kreací se sluší zmínit mladistvě energického Tátu Jana Fišara, nepovrchní Anku Kamily Janovičové a v rolích Medessyho a Chryczkeho za Martina Dědocha srdnatě zaskakujícího Ondřeje Bretta. Titulní role pak byla právem svěřena Robertu Fintovi, jenž s danajským darem svedl obdivuhodně vyrovnaný boj, v němž zúročil své dosavadní zkušenosti i ambivalentní odstíny vlastního charizmatu.
Inscenaci bohužel zrazuje i unavená režie Janusze Klimszy, která se nezmůže ani na náznak výrazného gesta či působivého obrazu. Scénu ovládá přibližné figurkaření a technika užitá namísto metafory – kromě již zmíněného náklaďáku se pofidérně blýskne i pojízdný důlní pás. A když už se zdá, že nemůže být hůře, dorazí písně jako ze Zítra se bude tančit všude. To se Ivan Acher, který už se pravděpodobně stal autorem hudby k VĚTŠINĚ soudobých scénických projektů v ČR, pokouší o ironickou parafrázi budovatelského popu. A velmi bolí to!
Umělecké regionální dolování dvojice Vůjtek–Klimsza narazilo na své dosavadní dno, které nápadně připomíná výsledek obcování mezi blízkými příbuznými. I z něj se totiž občas rodí podobně neduživé děti.
Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava – Ota Filip a Tomáš Vůjtek: Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy. Režie Janusz Klimsza, dramaturgie Tomáš Vůjtek, scéna David Bazika, kostýmy Marcela Lysáčková, hudba Ivan Acher. Premiéra 29. ledna 2022, Divadlo Jiřího Myrona.
Komentáře k článku: Ostravský Amarcord? Spíš Vyprávěj…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
