Ostravský nájezd na Prahu (No. 8)
Na inscenacích režiséra Ivana Krejčího v Komorní scéně Aréna oceňuji, že ve většině případů je v nich jasně čitelné, proč se s tvůrčím týmem rozhodli právě pro onu konkrétní předlohu a k čemu se skrze její inscenovaní chtěli vyjádřit. Nejinak je tomu v případě jejich inscenace Machiavelliho italské renesanční komedie Mandragora…
Příběh mladíka Kallimacha, který touží po krásné Lukrecii a hodlá si tento sen vyplnit prostřednictvím značně bizarní akce, je v podání Arény obrazem totálního zhroucení veškerých morálních hodnot ve společnosti. Postavy jednají amorálně, někdy až animálně a brzdou jim není ani instance nejvyšší – Bůh. Zcela je ovládá chtíč, škodolibost, obyčejná hloupost, ale i lstivost, které se derou na povrch. U někoho méně, u někoho více. Je to vlastně smích skrze slzy. Na jednu stranu se můžete smát černému humoru a velmi dobře dávkované ironii, na druhou stranu působí jednání postav až odpuzujícím dojmem. Zahrávají si s lidskými osudy a nezastaví se před ničím. Než by se vzdaly svého cíle, raději vymyslí ještě krkolomnější plán, jak ho dosáhnout.
Příběh je situován do Florencie, již na jevišti zastupuje náměstíčko s kavárenským stolkem, židlemi a stromkem, který lemuje několik různobarevných dveří florentských domků. Postavy v kavárně popíjejí různé kávové speciality. Rádoby ležérnost a uhlazenost jejich jednání spojená s tím, že si objednávají různé druhy kávy pod značně směšnými názvy (patrně kritika pseudointelektuálů, kteří chtějí zaujmout svou znalostí v daném oboru), jsou ve značném v rozporu s amorálními tématy jejich rozhovorů. Se snahou postav o sofistikovaný projev také výrazně kontrastují scény, kdy navštěvují toaletu, umístěnou za jedněmi z dveří, a kde zcela bez skrupulí během svého „úkonu“ pokračují ve vzájemných rozhovorech.
Kostýmy Marty Roszkopfové, zajímavě rozkročené mezi dobovostí a současností, přesně dotvářejí charaktery jednotlivých postav (Dana Fialková a Pavla Dostálová). Foto KSA
Kostýmy Marty Roszkopfové, zajímavě rozkročené mezi dobovostí a současností, přesně dotvářejí charaktery jednotlivých postav. Například „floutkovství“ a mladickou roztěkanost Kallimacha (Šimon Krupa) v některých scénách podporují jak kožené kalhoty, tak obepnutá poloprůhledná košile, několik stříbrných řetězů na krku, ale také sluneční „letecké“ brýle. Lukrecie v podání Viktórie Pejkové zase projde proměnou z pobožné dívky ve smetanových krajkových šatech, kdy se jako jediná ze všech alespoň zpočátku snaží ctít morální zásady, do vyzývavé mladé ženy v černých kožených kalhotách a krajkových šatech stejné barvy s obřím rozparkem v přední části sukně.
Postavy jednají amorálně, někdy až animálně a brzdou jim není ani instance nejvyšší – Bůh (zleva Šimon Krupa, Michal Čapka, Josef Kaluža, Pavla Dostálová, Vladislav Georgiev). Foto KSA
Ostatně právě Lukrecie je v ostravské Mandragoře pomyslnou vítězkou celé milostné anabáze. Její postarší manžel Pan Mikula (Josef Kaluža) ji do cesty vlastní hloupostí přihraje milence Kallimacha a ona v závěru manžela ještě přesvědčí, aby se mladík stal jejich rodinným přítelem. Ve scéně, kdy Mikula radostně stvrzuje přání Lukrecie, je z jejího tvrdého pohledu jasně čitelná výčitka společnosti, která ji obklopuje. Jakoby tím pošetilému Mikulovi a všem okolo dávala najevo, že sice přistoupila na jejich morálku, ale přitom jimi pohrdá.
Komorní scéna Aréna, Ostrava – Niccolò Machiavelli: Mandragora. Překlad Jaroslav Pokorný, Ivan Krejčí, Tomáš Vůjtek, Milan David, Marta Roszkopfová, Ondřej Švandrlík, Petr Pěnkava, Kamila Holaňová. Osoby a obsazení: Kallimach – Šimon Krupa, Syr – Adam Langer, Pan Mikula – Josef Kaluža, Ligur – Michal Čapka, Sostrata – Dana Fialková j.h., Fráter Timotej – Vladislav Georgiev, Lukrecie – Viktória Pejková, Číšník – Petr Pěnkava j. h., Premiéra 16. 3. 2019. Psáno z uvedení na přehlídce Ostrava v Praze 4. 11. 2019 v La Fabrice.
…
Více o festivalu Ostrava v Praze na i-DN:
…
Komentáře k článku: Ostravský nájezd na Prahu (No. 8)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
