Ostravský sen o Dávnících
Michal Lang, autor dramatu Dávníkové, není osobnost divadelní Ostravě neznámá. Na scéně Národního divadla moravskoslezského inscenoval Egressyho Portugálii, Maryšu bratří Mrštíků a Shakespearův Večer tříkrálový, Komorní scéna Aréna uvedla v jeho režiích McDonaghova Poručíka z Inishmoru a Wedekindovo Procitnutí jara. S Dávníky, které nyní nastudoval se souborem KS Aréna, se však Lang v Ostravě poprvé představuje i jako dramatik.
Ve tmě a světle mýtu
Dávníkové přiletěli do Arény ze Studia Švandova divadla, kde se v září 2008 uskutečnila jejich světová premiéra. Magické sklepní prostory pražského studia vystřídala scéna, evokující některými svými atributy operační sál. Scénograf David Bazika pokryl podlahu linoleem, složeným z bílých a zelenkavých kostiček, a uprostřed stropu zavěsil masivní kruhový reflektor, který se mohl pohybovat v různých výškách a horizontálním pootočením nasvěcovat dění na jednotlivých částech jeviště. Poslední stabilní prvek scény tvořila bytelná železná klec, opatřená uzamykatelnými dveřmi. Oko reflektoru, namířené zpola na scénu a zpola do hlediště, jako by odkazovalo ke světlu, jež vidí pacient upadající do umělého spánku, a tím vnášelo i do vizuální podoby scény jeden z ústředních prvků Langova dramatu: motiv snu a mýtu. Právě na styčných bodech snu a mýtu jsou totiž Dávníkové jako dramatický text vystavěni.
Diváci jsou postupně vtahováni do tajemného příběhu dvou rodin. Na začátku se Jarmil Hůrka obviňuje v dialogu se svou sestrou Emilií ze smrti rodičů, kteří zahynuli při autonehodě. Tragédii přičítá vlastnímu prokletí bohyní Svatavou – ta se mu zjevuje ve snech a stíhá neštěstími všechny jeho blízké. Jarmil Emílii opouští a dalšímu šíření zla chce zabránit sebevraždou. Druhá dějová linie se rozvíjí kolem matky Anny a její pubertální dcery Evy. Vychází najevo, že Anna v mládí utekla z komunity starobylého rodu Dávníků – podivných lidí, kteří ctí boha Hora, praktikují magické rituály a po smrti se proměňují v nesmrtelné ptáky. Anna pokládala Dávníky za prokleté a chtěla žít normálním lidským životem, dceři Evě zatajila její pravou identitu a syna Eliáše odložila jako malého chlapce neznámo kam.
K prolnutí obou dějových linií dochází ve chvíli, kdy Jarmil vyvázne ze sebevražedné automobilové havárie a nachází azyl v podivném příbytku Dávníků. Poté, co v něm dávnická Babina rozpozná svého ztraceného vnuka Eliáše Gužura, započíná sled bizarních příhod vedoucích až k magickému obřadu Svatby sourozenců, Eliáše a Evy. V závěru hry, kdy se Jarmil probouzí na nemocniční posteli, se dozvídáme, že vše byl jen hrůzný, zlý sen. Na smrt vyděšený Jarmil znovu nachází oporu ve své sestře Emílii, když vtom ta svlékne svůj šat a odhalí svou pravou tvář: je to bohyně Svatava, dávná nepřítelkyně rodu Dávníků, a má ho nyní definitivně a plně ve své moci…
Slova, slova, slova
Co do žánru je hra charakterizována jako groteskní thriller s prvky fantasy. Ostravská inscenace se ale tomuto vymezení přibližuje jen vzdáleně – pro jednotlivé žánrové polohy textu se nepodařilo nalézt odpovídající formy hereckého výrazu a stylizace. Není proto divu, že nejlépe dopadají role Babiny Haliny Pasekové a dědečka Jardy Kostase Zerdaloglu. Oba se totiž mohou opřít o vynikající kostýmy dávnických opeřenců, které posunují stylizaci jejich hereckého výrazu směrem ke grotesknosti a humorné nadsázce. Paseková, která dávnickou Babinu sehrála už v pražské inscenaci Švandova divadla, je navíc rodilým typem rázné matróny a šlonzácké nářečí, jímž ve hře všichni Dávníci promlouvají, má jako herečka polské scény Těšínského divadla doslova v krvi. Tadkovi Dušana Škubala bohužel jeho zvířeckou náruživost a vražedné spády nelze uvěřit, působí totiž značně neškodně a pomineme-li situaci, kdy komentuje svou impotenci, nebo scénu, v níž se před nabitou pistolí zachová jako zbabělý a podlý kluk, neprochází jeho postava takřka žádným vývojem. Škubal je tak v mnoha scénách odsouzen k tomu, aby se sekyrkou v ruce jen hlučně pobíhal po scéně. Půvab herectví Zuzany Truplové, dávnické Evy, spočívá ve spojení pubertální suverenity s dětsky hravou zvídavostí. Jistou nesladěnost hereckého orchestru se Lang pokouší vyvážit dynamickou režií (inspirovanou technikou filmového střihu), a také ne vždy účelnou nahotou či verbální vulgaritou.
Lang-režisér bohužel nedokázal být kritický vůči Langovi-autorovi. Délku asi sto šedesáti minut, po které ostravská inscenace trvá, tento fantasy příběh zkrátka neunese. Dramatický text působí na mnoha místech, například při vysvětlování minulosti dávnického rodu, dosti proklamativně a literárně – mnohem více se tu komentuje a vysvětluje, než koná.
Samozřejmě, že v textu i inscenaci samotné lze objevovat „velká témata“ – hledání vlastních kořenů a volání krve, lásku a zradu, smysl nesmrtelnosti nebo nemožnost útěku před vlastním osudem a rodovým předurčením. Text je také vůči sobě samému ironický. Divákům, kteří na vlnu Langovy bizarní fantasy nenaskočí, však logicky zůstává tato ironie na druhou lhostejná. Přes všechnu snahu herců i sympatie k současné české dramatice se tato témata a výrazové polohy textu nepodařilo plně přenést na scénu. Obávám se, že většina premiérového publika odcházela – stejně jako já – Langovými Dávníky výrazněji nedotčena.
Komorní scéna Aréna Ostrava – Michal Lang: Dávníkové. Režie Michal Lang, scéna David Bazika, kostýmy Tomáš Kypta, hudba Michal Lang. Premiéra 22. ledna 2011.
Komentáře k článku: Ostravský sen o Dávnících
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
