Ostře řezaná tvář

Vždycky jsem si myslela, že výraz „ostře řezaná tvář“ patří spíš do literatury, ale pak nás překladatel Zbyněk Černík ujistil, že ostře řezaná tvář patří i živému Peru Olovu Enquistovi.

V Praze v listopadu 1989 FOTO ZBYNĚK ČERNÍK

S jeho hrou Ze života žížal jsme se v plzeňském Divadle J. K. Tyla setkali v roce 1985. Bylo to v době, kdy při kamenných divadlech směly vznikat studiové scény. V Plzni se otevřelo Divadlo v klubu a Enquistovy Žížaly se rázem staly jedním z jeho krásných dramaturgických výskoků. Čtveřice herců (Monika Švábová, Milan Vlachovský, Václav Neužil a Eva Wimmerová) dostala v této kruté, ale přitom nesmírně vtipné autorské verzi osudů tří osobností dánské kultury – H. Ch. Andersena a manželů Heibergových (herečky a ředitele Královského divadla v Kodani) – příležitosti, na které dlouho čekali. Po letech uvádění her interpretačního divadla jsme všichni pocítili možnosti divadla autorského – tedy takového, kdy herec má šanci být autorem své postavy, svého vlastního, do postavy zakletého osudu. Blízkost publika v Klubu, kde jsme zrušili klasické „kukátko“ (hrálo se na dvě proti sobě postavená hlediště), jen umocňovala osobní vyznění Enquistových – našich – rozhovorů o smyslu života a umění. Se Žížalami jsme pak ještě stejně úspěšně hostovali v pražské Redutě.

S vědomím toho, že Enquist dává režisérovi i hercům šanci jít daleko k možnostem vlastního poznání (a porozumění), jsme pak v roce 1998 nastudovali v Českém rozhlase jeho Faidru. V obsazení byli Johana Tesařová, Ivan Trojan, Antonie Hegerlíková, Josef Vinklář a další. Výsledkem byl pocit setkání nejen s autorem ostře řezané tváře, ale především ostře řezané tvorby.

Takovým se sluší říci: Díky, bylo nám velkou ctí.