Osvěta hrou
Autorská inscenace Asperger versus Wittgenstein slovenského Divadla Non.Garde otevírá a podněcuje diskusi o životě jedinců s poruchou autistického spektra. Jako rámec si tvůrci zvolili Ludwiga Wittgensteina a vysokofunkční autistické rysy, které vykazoval a s nimiž dokázal zdánlivě bezproblémově fungovat, přenesli do současnosti a spojili s dnes stanovenými projevy dané diagnózy. Dochází ke střetu starého a nového světa, filozofie s moderní všednodenní realitou. Tak vedle sebe zaznějí jak celé pasáže z Wittgensteinových spisů, které se týkají určité formy pozměněného vnímání reality, tak například monolog youtuberky mylně přesvědčené o tom, že má Aspergerův syndrom. Kontrast zdánlivě nesmiřitelných světů, ale také jejich přiblížení zhmotňuje jedno z klíčových sdělení inscenace, tedy hledání společných styčných ploch, a ne kladení důrazu na rozdíly. Jinými slovy: inkluze v tom nejširším slova smyslu namísto jakékoli formy exkluze.
Vlado Zboroň, Gertrud Mária Prikler a Peter Kadlečík (zleva) ve filozofické rozpravě o autistickém stravování FOTO PETER DREŽÍK
Za projektem (text Martin Kotuček) stojí hloubková znalost problematiky autismu i erudovaný výzkum Wittgensteinových spisů, přičemž filozof se stává nejen přirozenou součástí divadelně zpřítomnělého autistického světa, jeho specifickým odrazem a konkretizací, ale také důkazem, čeho všeho lze navzdory diagnóze, nebo možná díky ní, dosáhnout. Vedle samorosta Wittgensteina (Vlado Zboroň) vystupuje dvojice herců Peter Kadlečík a Gertrud Mária Prikler, v našem případě alternovaná režisérkou Janou Šturdíkovou. Ti spíše než aby ztvárňovali konkrétní postavy, personifikují osobnostní rysy či danosti, jež s sebou „diagnóza Asperger“ přináší.
Název Asperger versus Wittgenstein lze parafrázovat jako obsah versus forma. Tvůrci totiž fungování na spektru oživují a komentují hravě a s notnou dávkou humoru, nahlížejí ho z mnoha různých úhlů, a to jak z pohledu člověka, jehož se bezprostředně týká, tak jeho okolí. Důraz kladou především na vnímání vnějšího světa, zpracovávání rozličných vjemů a interakci ve společnosti/skupině, tedy každodenní překážky, které jsou však zpřítomňovány s notnou dávkou absurdity a (sebe)ironie. Například téma obtíží s učením barev, zejména přiřazování téže barvy různým věcem, zobrazí několikačlenná chatovací skupina, v níž se hrdé maminky přetahují o prvenství v rychlosti, se kterou si jejich potomek barvy osvojil: Romanko má 37, oranžovú ešte úplne nezvláda, ale všetky ostatné farby vie. Obrazným vyjádřením se tu stává pozměněná synestezie, tedy vnímání věcí skrz barvy – zde naopak každé barvě přísluší jeden tón, který při každé zmínce o ní zazní.
Představení je členěno na striktně oddělené výstupy neboli obrazy. Tyto dílčí situace jsou obvykle komentované – rys, který je ostendován, je zároveň popisován, a tuto úlohu často zastává právě Wittgenstein. Z daného vzorce vybočuje pouze jeden aspekt a tím je vnímání světa skrze obrazy a členění prožitků na dílčí, zdánlivě nesouvislé snímky. Celkově deset výjevů, zobrazujících různé stránky života na spektru, tak dělí opakovaná frekvence stmívání a rozsvěcování evokující pořizování fotografií, kterou vždy jeden z herců doprovází odosobněným rytmickým opakováním slova „obraz“.
Osvětová inscenace využívá pro reflexi života lidí s Aspergerem jeho (pří)znaky jako režijní klíč a vykazuje rysy dokudivadla, frašky, stand-upu i vizuální performance. Herci boří čtvrtou stěnu přímým oslovováním diváků, aby nastolenou komunikaci záhy přerušili nebo úplně anulovali, pracuje se s repetitivností (často dovedenou až na hranu únosnosti), hravostí, nadsázkou (silně vizuální, psychedelicky snový šamanský výstup), útočí se rozličnými vjemy na všechny smysly (vaření čaje z čerstvého hrášku), boří se tradiční komunikační prostředky (postupný rozklad řečového toku), zmnožují se a rozostřují významy (nechápání dvojsmyslu, kontrast běžně srozumitelného humoru s vtipem odvozeným z doslovnosti). Právě ona jevištní fragmentárnost odpovídá „pixelovému“ vnímání lidí na spektru a divákům tento prožitek do značné míry zprostředkovává.
Mechanický mluvící hrneček autora textu, scény a kostýmů Martina Kotučka FOTO PETER DREŽÍK
HENDIKEP, ČI PŘEDNOST?
Jedním z klíčových témat se pak stává rozklad tzv. běžné komunikace, lépe řečeno její posun. Posedlost detaily a opakováním, ale i lpění na jistotách dokládá sekvence vyjmenovávání pokrmů (namísto čtyř lupínků zazní lupienok, lupienok, lupienok, lupienok). Výstup je tímto vyjmenováváním neúměrně natahován, takže divadelní čas se od toho reálného výrazně vzdaluje. Při hereččině návštěvě psychologa se zase řeč rozkládá až na nesrozumitelné, nesouvislé mikrojednotky podkreslené trhanými světly i ruchy, což reflektuje přehršle nesourodých paralelních vjemů atakujících mysl člověka s Aspergerem, které mu komplikují nebo znemožňují porozumění zdánlivě jednoduchým věcem. Jevištní mluva je také výrazně stylizovaná, často dochází k záměrnému zvýrazňování slov a replik v protikladu k jejich větnému významu, tok řeči je nesourodý, divák má pocit přehlcení vjemy a tím se běžné realitě člověka na spektru opět alespoň na chvíli přibližuje.
Veronika Kolejáková v recenzi na inscenaci pro Deník N upozorňuje na nutnost porozumění lidem na spektru a zejména jejich přijetí, neméně důležitý je v představení podnět ke spoluprožívání. Zvolené divadelní prostředky totiž umocňují fenomenologický aspekt, kdy divák je na jedné straně zahrnut množstvím známějších i méně známých informací o autismu, na straně druhé nuceně konfrontován s velmi konkrétními situacemi a neustále veden k jejich zakoušení a ozkoušení. (Stranou ponechme, v kolika z nich se kdo z nás nalezne a pozná.)
Po každém představení následuje diskuse s psycholožkou Vierou Hincovou, která se dlouhodobě věnuje autismu a inkluzi. Tvůrci s inscenací navštěvují také školy, cenný je právě edukativní rozměr i snaha dané téma přiblížit a debatu otevřít co nejširšímu publiku (recenze vznikla po představení v brněnské Huse na provázku 20. října, konaném v rámci konference o poruchách autistického spektra). Inscenace však ani zdaleka nesetrvává pouze v osvětové rovině. Režisérce Janě Šturdíkové se v šedesáti minutách podařilo výsostně divadelními prostředky vytvořit plastickou, nápaditou, zábavnou i jímavou (ale rozhodně ne melodramatickou, natož lítostivou) podívanou. V duchu divadla utlačovaných a tzv. moci bezmocných tu tvůrci poukazují na omezení určité skupiny lidí, ale také na jedinečnost a sílu, kterou jim i jejich okolí takové omezení může přinést.
Komentáře k článku: Osvěta hrou
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
