Bůh tě pomiluj, chybující člověče
Nové nastudováním Rusalky Antonína Dvořáka doložilo, že českokrumlovská točna nemusí být (jen) turistickou atrakcí, ale pozoruhodným divadelním prostorem, který skýtá jedinečné možnosti interpretace. Inscenace režiséra Jiřího Heřmana a dirigenta Maria de Rose navazuje na principy provedení Shakespearovy komedie Jak se vám líbí v režii Davida Radoka: je v nejlepším slova smyslu vstřícná k divákům, aniž by rezignovala na svébytnou výpověď a poetiku, je herecky vystavěná v detailech souhry i v mizanscéně, jako kdyby se nehrálo na trávníku mezi stromy a keři, ale v klubovém prostoru, v němž lze dohlédnout na každý záchvěv ve tváři, je překvapivá ve vynalézání jevištních prostředků, je sestavena z fascinujících významových a prostě krásných obrazů. A jestliže se dřív žádalo, aby se diváci na točně co nejvíc povozili jako na kolotoči, Heřman s točnou pohne, jen pokud to logika dění vyžaduje. Výtvarník a architekt Joan Brehms vymyslel před více než půlstoletím točnu právě jako prostor inspirující k novému divadelnímu výrazu, David Radok a nyní Jiří Heřman mu dali za pravdu.
Cizí kněžna alias Ježibaba (Jolana Fogašová) si tvrdě osedlala slabošského Prince (Aleš Briscein) foto Michal Siroň
Jiří Heřman chápe Rusalku jako rituální, trochu mystický, až možná surreálný příběh přerodu dítěte-dívky v ženu. Nic převratného, už Dvořák s Kvapilem nepsali líbeznou pohádku pro děti, jak se v našich končinách mylně dlouhá desetiletí traduje, vyšli z kontextu Hauptmanna a dalších symbolistů přelomu století – expresionismus a Freud na sebe už nedali dlouho čekat. Rituál zasvěcení, který je bránou z bezstarostného dětství do podrazů, ústrků, vzplanutí a zklamání dospělosti. Bránou do společenství lidí takových, jací opravdu jsou, kteří vymýšlejí ideály, jimiž se ovšem neřídí a zřejmě řídit nemohou – možná proto jsme tak úspěšným živočišným druhem. Bůh tě pomiluj, nedokonalý chybující, a přece tak dobrý člověče, zpívá Rusalka v závěrečné „modlitbě“.
Odhaduji, že o totéž Heřman usiloval už v Národním divadle, jen to na můj vkus příliš zachuntal a naložil jedné inscenaci víc, než mohla unést. Na točně se vizuálně a důležitými atributy vrátil k vyprávění pohádky, kdo nechce, nemusí domýšlet symboliku dění, i když o to nejpodstatnější přijde. Ve vrstevnatém jevištním dění zdůraznil rituální základ událostí a přesunul zápas o lásku mezi Rusalkou a Princem (pohádkové říše se světem lidí) na archetyp „samičího“ boje o smysl existence mezi Rusalkou a Ježibabou alias Cizí kněžnou (napříč světem pohádky a světem lidí). Heřman v dané logice pojal trojici žínek jako, s odpuštěním, kurviček, které se neodhodlaly k Rusalčinu kroku za skutečným životem, za vlastní zodpovědností, nemají na víc, než si jen nezávazně užívat, neprošly zasvěcením – což Heřman doslovil v jejich trojzpěvu ze třetího jednání (Mám zlaté vlásky, mám…), při němž svedou Hajného. Naprosto logicky! Muži jsou tu jen trpnými účastníky a jaksi důkazním materiálem ženského boje. Po svém, jinou poetikou, dospěl Heřman k podobnému vyznění příběhu jako Stefan Herheim, podobně jako on nabídl artefakt o mnoha rovinách, k němuž lze přistupovat z mnoha různých stran.
V lecčems novátorské a pečlivé hudební nastudování Maria De Roseho však, málo platné, v mnohém zaniklo v technologii přenosu zvuku orchestru z letohrádku Bellarie. Zjevné bylo dirigentovo úsilí o významově chápané detaily partitury, nejslyšitelnější v doprovodu árie Vodníka ze druhého jednání. A pak by produkce potřebovala přesněji sladit interpretační pojetí rolí, které si sólisté přinesli odjinud. Projevilo se to i nepřesnostmi, nejcitelněji se tempově a v držení korun s dirigentem neshodl Štefan Kocán v roli Vodníka, měřeno zahraničním renomé hlavní hvězda produkce s parádním hlasovým projevem. Přesnosti souhry samozřejmě překáží i ozvučení prostoru a komplikovaný kontakt pěvců s dirigentem přes monitory. Je dobře, že se konečně otevřely zdejší obvyklé drastické škrty, které měly udržet únosnou délku produkce (na točně nelze dělat přestávku), zvláště ve druhém jednání – i ty drobnější ale narušují průběh opery, otevřít i je by už myslím představení tolik neprotáhlo. Našel se dokonce čas otevřít i jeden z obvyklých škrtů zpěvu Ježibaby na začátku třetího jednání.
Premiérové převážně mladé obsazení bylo parádní, hlasově i mezinárodním renomé mu vévodí Štefan Kocán v roli Vodníka spolu s Alešem Brisceinem coby Princem, ale v duchu Heřmanova pojetí patří inscenace dvěma pěvkyním: Alžběta Poláčková v titulní roli vládla do poslední chvíle jistým znělým zářivým sopránem na přesném rozmezí lyrického a dramatického projevu, a to při fyzicky náročném pohybu, nezbytném pro přesně formulovanou podobu Rusalky – nádherný doklad souběhu pěveckých a fyzických hereckých prostředků. O charismatické Jolana Fogašové v Ježibabě a Cizí kněžně lze říct totéž, v tomto případě nejen tematicky, ale i provedením mělo obsazení jedné interpretky do obou rolí smysl a logiku. I menším rolím dal Heřman přesné místo v příběhu propracovaným, zejména Hajnému a Kuchtíkovi, a vypomohl si i němými připsanými postavami.
Nová českokrumlovská Rusalka není atrakcí na točně, ale jedním z nejvýraznějších polistopadových pojetí Dvořákovy opery.
Jihočeské divadlo České Budějovice, Otáčivé hlediště Český Krumlov – Antonín Dvořák: Rusalka. Opera o třech dějstvích na libreto Jaroslava Kvapila. Hudební nastudování a dirigent Mario De Rose, režie a scéna Jiří Heřman, realizace scény Jan Lukášek, světelný design Daniel Tesař, projekce Bego M. Santiago – Lunchmeat, kostýmy Lenka Polášková, choreografie Jan Kodet. Premiéra 17. července 2014.
Komentáře k článku: Bůh tě pomiluj, chybující člověče
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
