Zichova ibsenovská opera
Polyhistor Otakar Zich je známější svou vědeckou než uměleckou tvorbou, kterou však za svého života přece jen vstupoval do veřejného povědomí. Všechny tři opery mu uvedlo Národní divadlo a dvě byly oceněny státní cenou – Preciózky a Vina (1915). Její partituru poprvé vydal v roce 2014 kanadský muzikolog Brian Locke a z ní vycházelo jediné “studijní” koncertní provedení opery v rámci zichovské konference Masarykovy univerzity.
Libreto opery je adaptací prozaického textu stejnojmenné hry Jaroslava Hilberta, která na samém konci 19. století znamenala významný český pokus o ibsenovské drama. Podobně jako v Přízracích i zde dostihnou hlavní hrdinku Mínu skutky staré několik let, které nedokáže řešit jinak než tragicky. Těžko dnes uvěřit, že traumatizujícím proviněním byl dávný předmanželský styk, s nímž nemá sílu svěřit se snoubenci.
„Konferenční“provedení mělo představit hudební jazyk dnes neznámého díla, byť v podobě pro dva klavíry, z níž nebylo možné posoudit, jak oprávněné byly dobové výhrady k prý přehnaně mohutné instrumentaci. V přístupu ke zpívanému textu se hudba nejvíc blíží Otakaru Ostrčilovi (jeho Poupě připomíná i základním konfliktem), Zich usiloval o srozumitelnost každého slova, spíše deklamativní zpěv umožnil rychlé „činoherní“dialogy. Připomeňme, že v době kompozice (1911–1915) byl Zich, počítám-li dobře, teprve třetím českým skladatelem píšícím operu v próze a na text ze současnosti. Ani ve světě se v té době nepsaly opery podle Ibsena či Strindberga. Zich operu komponoval se zkušeností autora písní, schopného vyjádřit na malé ploše vnitřní rozpoložení postavy, změny nálad a situací. Do počátečního velmi něžného vyznání lásky postupně přidával další a další chmury. Nejlepší je ve vyjádření konfliktů, kolizí, rozčilení – do melodické linky pronikají disonance, které velmi přesně charakterizují psychologickou situaci a ve vícehlasu též konflikty postav. Nastávající uklidnění je předtuchou tragédie, kterou Zich řeší podobně expresivně jako Janáček v Osudu.
Podle legendy, kterou sama šířila, zachránila světovou premiéru Viny v roce 1922 sopranistka Gabriela Horvátová (zasloužila se též o pražské uvedení Janáčkovy Její pastorkyně) ochotou přijmout nezvykle psaný part Míny. V Brně byla její ideální představitelkou Marta Reichelová, velmi jistá a přesná pěvecky, dokázala v koncertním provedení vytvořit věrohodný, současně působící psychologický portrét moderní mladé ženy a její úzkosti. Ostatní pěvci se zdaleka tolik nevyznamenali pod věcným, málo emotivním (to není výtka) vedením dirigenta Filipa Urbana.
Zich se narušováním převažujícího pozdně romantického kontextu české opery řadí ke slavnějším kolegům Janáčkovi či Ostrčilovi. Konferenčnímu představení díla příliš nepomohla cimrmanovská přednáška o životě a díle autora a prezentace děje opery (několika vynechaných scén) na způsob operety Proso (režisér Vojtěch Orenič). Snad se brzy dočkáme i jejího plnohodnotného jevištního uvedení.
Národní divadlo Brno ve spolupráci s Ensemble Opera Diversa a Ústavem divadelních studií Masarykovy univerzity – Otakar Zich: Vina. Scénický koncert, úprava pro dva klavíry Brian Locke. Hudební nastudování Filip Urban, režie Vojtěch Orenič, klavír Jiří Hrubý a Jitka Houfová. Divadlo Reduta 9. června 2018.
Komentáře k článku: Zichova ibsenovská opera
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
