Divadelní noviny > Názory – Glosy Reportáž
Otazníky nad Komedií
Jen párkrát zařadilo divadlo Komedie do svého programu site-specific STIGMATA, které se v nadsázce dotýkají neuralgických bodů v historii divadla od jeho založení až do dneška. K 90. výročí vzniku tohoto divadla vznikla i odborná publikace pod názvem Divadlo Vlasty Buriana a komedie 1930 – 2020. Patrně každé české divadlo má kromě úspěchů, které se prezentují a časem se stávají až legendou či kultem, i své temné stránky či kostlivce ve skříni, a někde je jich opravdu pěkná řádka. To se ovšem týká i Divadla komedie (mimochodem dodnes není zcela jasné, jak názvem vlastně psát – kdo nevěří, ať nahlédne do archivu programů). Tvůrčí tým projektu využil situace, kdy se interiér renovuje (například stará sedadla se rozprodávají a mění za nová), což nezbytně ukrajuje ze zdejšího genia loci. A tak je čas k ohlédnutí.
Foto: Kamik Košun
Autoři scénáře Lenka Dombrovská a Tomáš Loužný umožňují divákům nahlédnout do zákulisí v různém slova smyslu: ať už doslova či historicky. Jako by si řekli – chvály už bylo dost, tak vám ty slavné tvůrce a legendární éry ukážeme zase z té druhé stránky. Pochopitelně to jde. Protože vždy, ať už byl režim jakýkoli, byla doba složitá a komplikovaná, a realizátoři různých projektů – od stavby samotného divadla, přes různé proměny a záminky, proč se má stát ředitelem či uměleckým šéfem ten či ten – poskytují přehršle situací, které nemají daleko k absurdním hrám. Na to už jsme ostatně v dnešní době docela zvyklí. Ale věřte, ani dříve to nebylo lepší.
Herecký tým, který nás provádí po jednotlivých místech, je – i pro nás, kdo se divadlem zabýváme trvale – tak trochu hádankou. Andrea Berecková, Tomáš Čapek, Agáta Červinková, Kryštof Krhovják, Petr Ťopek. Schválně, která z těchto jmen znáte? Žádný z nich není spojen s historií tohoto divadla – o to je jednodušší přijmout jejich proměny v rozmanité postavy historicky doložené i symbolické. Pokud jde o reálie a postavy, bylo dobré znát určitá – alespoň základní – fakta z historie tohoto divadla, nebo si vzít na pomoc alespoň program, který vysvětluje jména. V každém případě, tým, který se do tohoto zkoumání zákulisí historie odvážně vrhnul, udělal velký kus práce. A herci a herečky tuhle divadelní travestii zvládli s velkou energií a smyslem pro nadsázku. Je zajímavé, že – speciálně u site-specific projektů – v kritice pokaždé zaznívá: bylo to nevyrovnané, mohlo se z toho vytěžit více… Ale není právě ta nevyrovnanost, mnohdy náhodnost, k níž se dojde v interakci s diváky, jednou ze základních charakteristik podobných projektů? Vždyť i hluchá místa, zde spojená s putováním chodbami zákulisí, mohou mít svůj půvab – třeba v tom, že vám dají možnost „dotvořit si“ tvar po svém, třeba konfrontací s osobními vzpomínkami, k čemuž Stigmata přímo vybízejí.
Foto: Kamik Košun
Protože bez znalosti kontextu se pro diváky laiky patrně jednalo spíše o abstraktní panoptikum divadelního zákulisí (ne nepodobné Kanibalkám premiérovaným právě na jiné scéně MDP). Je nepopiratelné, že Divadlo komedie bylo už od svého vzniku obklopeno mnoha záhadami: dodnes komplikovaná situace, že divadlo umístěné v suterénu budovy je v majetku velmi „tematicky“ odlehlého subjektu (kdysi Báňské a hutní společnosti a dnes ministerstvo financí), peripetie kolem divadla Vlasty Buriana od vstupu slavného baviče do divadla až po jeho vyhození, ambivalence éry slavného ornestina, která začínala tím, že Ota Ornest dostal „trafiku“, nejasnosti kolem počátků a konců Pařízkovy éry a dosti nepochopitelné přidělení divadla Evě Bergerové, která záhy „odešla za svou láskou“. To jsou jen některé z otazníků, které historii divadla provázejí – a je jich samozřejmě mnohem více. Jak už to bývá, už se nikdy nikdo nedozví (i když u proměn posledních třiceti let mnozí z nás byli), jak a proč se určité věci udály.
Foto: Kamik Košun
V každém případě ve stěnách, ve vzduchu jeviště i hlediště, v podzemních prostorách obložených mramorem, i ve foyeru a na schodištích, mohou být citelné ony krvácející rány, možná spíše psychické nežli reálné. Jak takové téma pojmout, aby nebyli tvůrci patetičtí či příliš didaktičtí? Před lety (2011) se podobného úkolu s kabaretní nadsázkou ujalo Švandovo divadlo v titulu Smíchoff/on mapující 130letou historii budovy. V případě Komedie se svým způsobem rovněž jedná o kabaretně laděnou mozaiku, v níž se v dramaticko-komické zkratce promenujeme historií / prostory divadla společně s postavami, které mají konkrétní předobrazy, ale i obecnějšími postavami (z nichž nejvýraznější je postava radního pro kulturu v pozoruhodném pojetí Kryštofa Krhovjáka).
Foto: Kamik Košun
Když diváci sedí nahoře v baru, začnou se kolem trousit podivné postavy, patrně duchové divadla, z nichž identifikovatelný je kultovní Vlasta Burian.Další scéna nás zavede do prvního podzemního mezipatra, kde sedíce na schodech si diváci vyslechnou nejen rozhovor architekta a náměstka ředitele Báňské a hutní společnosti, jejichž prvotní zájem byl vytvořit v suterénu Šermířský klub (ten zde existuje dodnes), a nějakou kulturu. Proč padla volba na nejpopulárnějšího komika meziválečné éry, je jasné. Stejně jako je jasné, proč byl po válce s takovou nenávistí a pomstychtivostí odstraněn nejen z vedení divadla, ale z kulturního života vůbec. Onen komik se nám předvede jednak svou typickou dikcí a improvizací na hraně komičnosti a trapnosti, a následně pak vynucenou písní o Davidových hvězdách nad Baltimore. Soudružská scénka z konce 40.let, kdy se dostala k moci dělnická třída, zavání tak trochu klišé. Ale s trochou škodolibosti mohou tvůrci konstatovat, že jsme se nechali nachytat: nic netušící diváci se stávají spolupachateli – součástí „hostiny“, kde šampaňské teče ne-li proudem, tak aspoň pramínkem. Pečlivě zmapovaná doba ornestina je dnes – i díky vzdělanosti, známostem a jasnozřivosti Oty Ornesta vzorem dobrého divadla, nicméně mělo i stinné stránky – Ornest se vzhledem k různým okolnostem musel mnohokrát ponížit, aby si tzv. mohl dělat divadlo po svém. Dnes se samozřejmě vzpomíná na kultovní inscenace a tvůrce, a ostatní je raději zapomenuto. Může se zdát, že ponižující plazení po stole před vrchností (role nekonkrétního nepojmenovaného velkého bratra, který až do roku 1989 vše řídil, je hrána ženou převlékající jen uniformy), je přehnané, ale svým způsobem ilustruje situaci totality, ale zároveň i pragmatickou schopnost ohnout hřbet za účelem dobré věci… Do zákulisí divadla se dostáváme v nové době, a je tu připomenuta nejen éra Michala Dočekala a jeho odchod do Nááárodního divadla, ale i Dušana Pařízka, který vstoupil, ohromil, opustil a vydal se na pouť evropskými scénami. V kontextu dalších historických okamžiků krátká epizoda jediné ředitelky, která se zapsala do historie divadla, nejen v nové éře, byť je nejvíce crazy, působí spíše karnevalově nežli doopravdy zle. Vždyť nad situací, která tehdy vznikla, se pro mnohé z nás dosud vznáší řada otazníků a vykřičníků. A pachuť na patře…
Foto: Kamik Košun
Na závěr si diváci mohli nejen vychutnat, jaké to je stát na prknech, které znamenají KOMEDII, ale také se zúčastnit dražby vyřazených sametových sedadel. Otázkou je, co čeká divadlo komedie v letech příštích. Vždyť i to opětovné přilepení tohoto prostoru ke svazku MDP vyvolalo mnohé dohady, a je otázkou, zda si MDP může finančně dovolit takovou experimentální scénu, kde se sice mohou odehrávat zajímavé projekty, ale pro kterou se stěží hledá pravidelný divák. Nebo dojde k pragmatickému pronajímání prostoru bez ohledu na to, co se zde bude hrát? Stejně, jako zůstává ve zdech otisk krvácejících stigmat, vznášejí se nad tímto divadlem – možná víc než jinde – mnohé otazníky a vykřičníky i dnes.
Komentáře k článku: Otazníky nad Komedií
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
