Otevřel jsem televizi a nevěřil vlastním očím…
Otevřel jsem televizi a nevěřil vlastním očím – na jevišti stál při předávání Cen Thálie Ivan Vyskočil a děkoval za zvláštní ocenění kolégia, jehož se mu dostalo. Měl asi při této příležitosti trochu podobné pocity jako já, neboť mluvil o tom, že byl tou cenou překvapen, ale že jej upokojilo, když zjistil, že je to zvláštní cena, protože celý život dělal cosi zvláštního. Jestli ovšem existuje v českém divadle někdo, na němž lze přímo názorně demonstrovat názor, že postmodernismus ovládá ontologická problematika, která se zcela jinak táže na to, co je divadlo a otevírá maximálně ludický prostor, v němž lze překračovat a likvidovat všechna ontologická vymezení a omezení, pak je to Ivan Vyskočil. Už sám název ne-divadlo, jímž kdysi pojmenoval své vystupování na jevišti, má svůj jasný význam: Bylo to opravdu zcela jiné divadlo, pokud to ovšem vůbec bylo takové divadlo, jež obvykle pod tím pojmem rozumíme.
Slovo zvláštní je z tohoto hlediska mírné, decentní, prostě „salonfähig“ pro tu slavnostní chvíli předávání cen na jevišti Národního divadla. Vyskočil nebyl zvláštní – byl jiný; v tom svém ludickém postmodernistickém prostoru se osvobozoval od konvencí, pravidel, tradic, stíral rozdíly mezi různými druhy tvorby – na příklad také mezi teoretickou a uměleckou činností. Dialogické jednání – jak Vyskočil nazývá své prakticko-teoretické zkoumání herectví – je ve svém gruntu nikdy nekončícím ontologickým tázáním: Jaké je mé já a v jakém možném světě a jakým způsobem se může projevit? Měl jsem před časem možnost uvědomit si znovu tuhle jinakost Vyskočilova výchozího principu chápání a nahlížení herecké práce při obhajobě jedné doktorské práce na Ústavu pro výzkum a studium autorského herectví, jehož je Vyskočil zakladatelem a ředitelem. Jeden z posudků na tu práci psala pedagožka herectví ze Spojených států. Z každé věty, z každého slova bylo zřetelné, že vyrostla na americké variantě Stanislavského a najednou se potkala s něčím, co se zcela vymyká jejímu způsobu přemýšlení o herectví – o pedagogické problematice nemluvě. Dvě věci ji zřejmě mátly nejvíce: že se sice setkává s některými pojmy, které jsou hojně používané, ale mají zcela jiný význam a smysl, a že vůbec, ale vůbec nejde o otázku, jak nejlépe vyučovat herectví. To jest jak pomoci člověku, jenž se rozhodl být hercem k tomu, aby se mu podařilo k tomuto cíli dojít. Upřímně řečeno: i v téhle pedagogické činnosti uplatňuje Vyskočil ludický duch postmodernismu, běžně známé záležitosti se mu obrací v něco jiného a pokaždé se otevírají nové další kombinace, vždycky neočekávané, téměř vždycky překvapující, ne-li šokující svou jinakostí. V tomto smyslu bylo a je Vyskočilovo umělecké i teoretické působení protioficiální alternativou. V dobách předlistopadových samozřejmě tato protiofciálnost jako konstituující složka Vyskočilovy osobnosti byla vnímána především ve smyslu protirežimním. Ale její trvalou součástí byla a je jinakost jako zásadní odmítání – jak už jsem napsal – všeho konvenčního, tradičního, podle pravidel.
Byla doba, kdy by se tato Vyskočilova jinakost ani v nejmenším nesrovnala s tradicí, jež vytyčuje hranice herectví, které vyznamenávají Ceny Thálie. Toto jejich setkání je tak možné vidět v duchu jistého chápání postmoderny jako hromadění protikladů v rovině paradoxů. Ale lze je také nahlížet jako jeden z příznaků historické epochy postmoderny, jejíž kritika oficiálnosti a autorit nás činí – jak napsal Lubomír Doležel ve své studii Fikce a historie v období postmoderny – moudřejšími protože myslíme a konáme s mnohem menší jistotou.
Komentáře k článku: Otevřel jsem televizi a nevěřil vlastním očím…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
