Otevřeno Dokořán, den pátý 14. června
Festival Dokořán s úterkem svižně dospěl do pátého, závěrečného dne – a přinesl večer se dvěma kousky podnětného divadla, takže zatímco víkendová festivalová atmosféra s koncerty a proseccem na nádvoří už s příchodem všedních dní vzala za své, diváci si naopak na své přišli.
Cesta
Zprvu jich nebylo mnoho, ale stejně bylo hlediště úplně plné. Lépe řečeno jeviště, protože právě s diváky na jevišti Činoherní scény pořádajícího Městského divadla Brno odehrál královéhradecký DRAK svou Cestu z dílny tandemu Vašíček–Jarkovský.
Cesta, Divadlo Drak Hradec Králové. FOTO NIKOL WETTEROVÁ
Tady stojí za to udělat krátkou odbočku. Festival bývá zkratkovitě vnímán jako festival muzikálů, ve skutečnosti je ale zaměřený na hudební divadlo a jeho dramaturgický záběr je docela široký. Tudíž se do něj vejde i tento autorský, český pohled na americké beatniky, jehož základním vyprávěcím kódem je, řekněme, obrazivě-metaforická činohra, ovšem kapela (plná skvělých hudebníků hradeckého divadla v čele s Jiřím Vyšohlídem) příběh kluka, který snaží na stopu po Americe najít sám sebe a poznává přátelství, lásku a volnost, atmosféricky podbarvuje tak výrazně, že je nakonec jedním z klíčových aktérů celé věci.
Důležitá pro inscenaci je perfektní kapela. FOTO NIKOL WETTEROVÁ
O inscenaci už se toho napsalo dost, zbývá jen podotknout, že brněnská repríza (ozvláštněná navíc vertikálou vysokého komínu brněnského provaziště) běžela svižně – bohužel tu bylo jen dost málo diváků ve věku, pro nějž je určena především (a jejichž reakce jsem si užil při předchozím vidění), ale festivalové publikum představení přijalo s viditelným potěšením.
Duchoň kráčí za štěstím
O inscenaci, která festivalový program uzavírala, to jest o Zem pamätá Jiřího Havelky, Róberta Mankoveckého a Slovenského komorného divadla Martin, se toho sice taky už napsalo dost, ale tady mi to nedá pár osobních postřehů dodat. Tento pohled na život slovenského zpěváka Karola Duchoně (1950–85) obsahuje tentýž paradox, s jakým se potýkají jiné životopisné inscenace o hudebnících, totiž častou schopnost hudby přehlušit vážnější témata či myšlenky zkrátka tím, že je utopí pod nánosem chytlavých melodií. U Duchoně, který vešel do dějin jako představitel slovenského normalizačního popu, je toto nebezpečí z povahy hudebního materiálu ještě podstatně větší, ale inscenace na tom naopak záměrně staví.
Celé představení pochoduje Tomáš Grega coby Duchoň na pohyblivém pásu. FOTO NIKOL WETTEROVÁ
Duchoňův život vypráví v podobě nekonečné estrády, kterou samotný Duchoň (v podání herecky, pěvecky i chodecky obdivuhodného Tomáše Gregy) absolvuje celou ve svižné chůzi na běžícím páse, takže s přibývajícími desítkami minut poněkud ochabuje jeho okouzlující chlapecký úsměv a projevuje se Duchoňovo životní opotřebení. Já jako divák jsem sice seděl na jednom (a celkem pohodlném) místě v hledišti Hudební scény, ale pouť inscenací pro mě byla od určité chvíle úmorná obdobně: normalizační léta, která jsou traktována už zejména jako vleklý sled duchaprostě optimistických melodií, do nichž v životě pracovně vytíženého zpěváka jen tu a tam vstoupí osobní či později zdravotní problémy, působí v inscenaci opravdu zdrcujícím, až lobotomizačním dojmem v duchu onoho okřídleného „ubavit se k smrti“.
Ubavit se k smrti… FOTO NIKOL WETTEROVÁ
Ovšem: jak na koho. Inscenátoři záměrně onen estrádní rámec přepalují do té míry, že začleňují i křečovitou interakci, výzvy k tleskání do rytmu či hlasitému zpěvu refrénu (přičemž nad tím vším zároveň v televizním studii, kde se celý příběh odehrává, svítí velký nápis TICHO). Je v tom velká porce ironie, ale není to ironie zcela evidentní. Proto rozumím tomu, že pro někoho to, co pro mě bylo v dobrém slova smyslu bolestným a silným zážitkem, může být pro jiného nepřijatelná selanka a idealizující pohled na normalizaci, a ještě pro jiného (a takových bude, hádám, opravdu hodně) ryze příjemný večer s písničkami a dojemným vyprávěním o sympatickém klukovi, co se stal obětí svého talentu, slabosti a doby. Kdosi si prý včera ve foyer pochvaloval, jaké to bylo pohlazení na duši.
Symbol normalizačních televizních estrád. Ale mnozí diváci si dobové hitovky pubrukovali spokojeně s ním. FOTO NIKOL WETTEROVÁ
Inscenace klade na diváky past, do které chytá částečně je a částečně sebe samu. Je to jen domněnka, ale trochu si myslím, že si to tvůrci dělají s trochou masochismu a trochou škodolibosti vlastně vědomě. Každopádně ať už z jakéhokoliv důvodu, sklidili ve velice slušně zaplněném sále Hudební scény velice vřelý aplaus – nepochybně i proto, s jakou bravurou se (bez ohledu na míru ironičnosti zapojených písní) martinský soubor hudební stránky ujal.
Dovětek
Ve středu ráno potom festival uzavřel Kulatý stůl, u nějž jsme pod vedením šéfdramaturga festivalu Jana Šotkovského společně s Josefem Hermanem, Petrou Kosteleckou, Lukášem Dubským, Vítězslavem Sladkým a Ondřejem Doubravou pobesedovali o hudebním divadle a jeho podobách a problémech u nás i obecně, o vrcholech festivalového programu i o řadě dalšího zajímavého. Festival se ve své pestrosti projevil jako nesmírně podnětná akce, na níž se inscenace potkávají s vnímavým a vstřícným publikem, ale zároveň vstupují do kritické reflexe a vzájemné konfrontace.
Debata u Kulatého stolu. FOTO NIKOL WETTEROVÁ
Komentáře k článku: Otevřeno Dokořán, den pátý 14. června
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
