Přání
Milý Josefe Mlejnku,
píši vám ze dvou důvodů. Jednak proto, že na váš polemický příspěvek Richardova divadelní jeskyně dosud nepřišla žádná reakce (soudím, že byl příliš slušný, než aby se jím nechal vyprovokovat kdokoli z obou táborů), a jednak proto, že se právě nacházím v napínavé situaci očekávání zprávy, která může mé nejhorší představy potvrdit, anebo aspoň částečně vyvrátit. Puška na stěně, znáte to.
Zpátky k vašemu dopisu, byť se tento termín v internetové žvanírně už nepoužívá, avšak já jej tak vnímám, a proto svou odpověď také pokládám za dopis, třebaže otevřený.
Musím se přiznat, že jsem původně chtěl odepsat Vladimíru Justovi, nakonec jsem si to rozmyslel. Vladimír mi připomíná tažného koně s klapkami na očích, který však obdivuhodným stylem zdolává kdejaký Taxisův příkop. Bez metafor: vyměnili jsme si s Vladimírem osobní maily, pak se chvilku přeli v hospodě, avšak valného smyslu to nemá.
Tím vás, Josefe, nijak neupřednostňuji, jde jenom o ten cval. Vy pro mě zosobňujete rychlost hucula, který uprostřed práce občas pozvedne hlavu, rozhlédne se po krajině i nejbližším okolí, kde kolem něj sviští klády protichůdných názorů, a snad i popřemýšlí o tom, co viděl.
Ve svém dopise litujete, že jste si nevyžádal autorizaci. Patrně bych vám ji ze zdvořilosti poslal, tak jako Justovi, ale pletete si žánry. Dáváme v Divadelkách autorizovat velké interview (byť to zákon nevyžaduje, ale většinou to bývá pro upřesnění jazyka i faktů ku prospěchu věci), zatímco reportáž je čistě autorský text: s kým novinář mluví, jakou formulaci si z rozhovoru vybere, jak zpovídané a situaci vyhodnotí, to je jenom na jeho odpovědnosti. Říkám to trochu po lopatě také proto, neboť se obávám, že i Vladimíru Justovi tato autorská svoboda a odpovědnost v žánru reportáže uniká.
Dále mi vytýkáte, že jsem zneužil vašeho tykání si se Zdenkem Plachým k možné úvaze „o případné spřaženosti kritika s tvůrcem“. Opakuji: opět mísíte žánry, když si stýskáte, že v Divadelkách panuje úzus, že se v rozhovorech vyká. Tento bohulibý úzus je sice pravidlem, ale jako takové bývá tu a tam porušované (z několika desítek rozhovorů jsem se tak provinil zhruba dvakrát třikrát). Nicméně máte pravdu, že jsem onu úvahu navodit chtěl. Vysvětlím to na svém příkladu. S divadelníky si vykám (musím pominout ty, které znám ze studií a nevinného mládí), protože kritik nikdy neví. Tykání ono podezření ze spřaženosti bohužel vyvolává, ale to říkám opravdu jenom „na okraj“, abych vás ještě citoval.
Dále píšete, že mi vaše připomenutí režiséra Lébla „posloužilo k vytvoření oslího můstku“, kdy „vynáším kritický soud, že umělecky jde v případě Lébla a Plachého o rozdílné váhové kategorie“. Tak moment, Josefe Mlejnku. Jde, či nejde? Říkáte, že byste oba tak „rozdílné divadelní tvůrce nesrovnával“. A proč ne? Co je na tom zavádějícího? Abych použil Justovu oblíbenou objektivizaci pomocí množiny kritiků v radokovské soutěži: Kolik že Radoků to získal Lébl a kolik hlasů kdy Plachý? Je to smutně černé na bílém. Srandovní je, když samotnému Plachému, dle jeho reakce, jakékoli srovnání s Léblem lichotí, neb se on sám cítí být srovnatelný, akorát pro tento svůj pocit ještě nezískal dostatečnou množinu kritiků…
Oba dobře víme, a také jsem to tak napsal, že jste srovnával reakce obou režisérů na negativní kritiku. Tady je na místě se zastavit, nadechnout, rozhlédnout se po krajině a trochu popřemýšlet. Dneska z Léblovy pozůstalosti vychází kde co, především napadnuté kritičky se rády chlubí, že jim Lébl psal urážlivé dopisy. Docela bych uvítal, kdyby z nich utvořily poetický svazeček Léblovy korespondence, a pak že by vyšly i sebrané spisy Plachého mailových i sms reakcí. To by bylo čtení!
Poslední vaše výhrada k mému článku je nejpodstatnější už proto, že se jako pro mě zcela zástupný problém papouškuje ve všech dalších kritických reakcích. Píšete, že jsem od Plachého neviděl NIC a že jsem tudíž odsouzen soudit jen „ze stínů recenzí a řečí při kafi či pivu“, nevědomky uvězněn v Platonově jeskyni. Hezký obraz, ale až tak tragicky bych se neviděl. Zejména čtení recenzí je docela poučné, zvláště když znáte jejich autory a máte přečtený i jejich osobní vkus a preference. Vážně si myslíte, že by mému (ne)pochopení Plachého složité osobnosti prospělo, kdybych zhlédl jeho zásadní opusy jako Con amore nebo Zaslíbení? Možná bych si pak ani nedal tu práci obcházet zasvěcence a rovnou bych napsal recenzi, v níž bych – to nelze předem vyloučit – použil humor? Mám naopak tušení hraničící s jistotou, že reportáži o Plachého postavení coby uměleckého šéfa „nejkrásnějšího divadla na Moravě“ jenom prospělo, že jsem byl ušetřen osobního setkání s jeho autorskými díly. Pokud ale trváte na tom, že jsem spoutaný chudák v Platonově jeskyni, vypravím se na Zaslíbené a slibuji, že dám vědět.
Musím se ale ještě vrátit k onomu čtení recenzí. Snad se mnou nebudete polemizovat v tom, že není podstatné jenom to, co se říká a píše, ale i kdo a v jaké situaci to píše či říká. Teď mluvím o něčem pro mě zásadním, jako je důvěryhodnost. A ta je u kritika i divadelníka alfou a omegou jeho existence.
Vladimír Just mi vytýká – bez jakéhokoli náznaku ironie či absurdního humoru – že jsem kupříkladu neoslovil také jistého žurnalistu J.P.K. Při náhodném setkání v hospodě jsem Vladimírovi namítal, že to není v mých očích žádná kvalifikace, když onen jpk usilovně sleduje Plachého tvorbu. V Justových očích to kvalifikace je a já se mohu jenom štípat do ruky, že se mi nic nezdá. Můj bývalý kolega z časopisu Scéna, který želbohu postupem dvaceti let poztrácel kredit, soudnost i styl a manicky o sobě dává vědět všemožnými internetovými kanály, by měl být tím mesiášem, za kterého se považuje, co spasí Plachého problematickou duši, a tím i celé Brno? Příznačné ovšem je, že tito dva borci – myslím tím Plachého a onoho žurnalistu – v sobě našli zalíbení a vzájemně se poklepávají po ramenou.
Ale ne, vážně. Novinářská odpovědnost je jasná, jak už jsem zmiňoval. Mohu být kýmkoliv kritizován, že jsem se vyptával nesprávných lidí, ale nikoli způsobem – jak bych to napsal já, kdybych to napsal já.
Poslední věc, kolem které všichni chodí jako kolem horké kaše, je Plachého manické vyhrožování. Teď jsem se přepsal: všichni ne. Milý Josefe Mlejnku, o Břeťovi Rychlíkovi si oba můžeme myslet své. I já jsem s ním měl před pár lety jistý konflikt, a proto mu pro jistotu vykám, stejně jako vám, třebaže z jiných důvodů. Jedno ale Břeťovi upřít nemůžete: Nebojí se mluvit nahlas o tom, o čem jiní šeptají. Od doby kauzy Landova Zlatého draka jsem jako odpovědný redaktor pracoval na tom, aby se o této brněnské pozoruhodnosti něco zásadního napsalo. Přemluvil jsem jenom Jiřího Peňáse, který kriticky sepsal Landův umělecký životopis, ale o skupince Zdenka Plachého se vyjádřil v tom smyslu, že klukům přesto tak nějak věří. Sebekriticky přiznávám, že jsem v Brně nedokázal najít autora, který by se tématu Plachý dokázal důkladně věnovat. Zajímavý je z tohoto pohledu i případ Luboše Marečka, vytíženého brněnského respondenta. Při redigování jeho rozhovorů do Divadelek mívám zuřivou chuť mu zavolat a vyzradit něco z novinářského řemesla. Jenomže Plachého vyhrožování má docela jinou skutkovou podstatu. Jinak kultivovaně elastickýJosef Daněk, který stál na počátku této diskuse, napsal v P.S. svého příspěvku toto: To s tím „zákazem vstupu“ do divadla pro Marečka je zmatek. Plachý ho nevyhodil, a zatímco zmýlený Milan Uhde protestoval svou nepřítomností v divadle, Mareček seděl na poslední premiéře v první řadě.
Připouštím, milý Josefe, že si s tímto výrokem nevím rady. Fakta jsou následující. Po nějaké Marečkově negativní recenzi mu Plachý napsal výhružný mail, ať se už v divadle neopovažuje ukázat. Protože to Plachý napsal s oficiální hlavičkou Mahenovy činohry brněnského Národního divadla, Mareček se tím netajil, a tak jsem si Plachého vyjádření mohl také přečíst. Vzpomínám si, když Lébl psal Justovi, že by si měl, než přijde na premiéru, učesat plnovous. Dobře, pokus zhrzeného umělce o zesměšnění kritika, avšak Plachý zcela vážně vyhrožoval. Mám ve sbírce dost lichotivých dopisů, ale jenom jednou na mě jistý režisér před divadlem vřískal: A to máte ještě tu drzost, po tom co jste napsal, se přijít podívat!?
Jinak řečeno, chápu Marečka, že se přišel podívat. Zato nechápu, že šéf instituce typu Národního divadla může psát výhružné dopisy a že mu to jeho nadřízený Daniel Dvořák toleruje. Anebo vy to, Josefe, chápete? Aha. Takže ano. Jestli mi nebude lépe v té vaší jeskyni. A solidární gesto Milana Uhdeho? Já vím, že to je gesto ze starých nepostmoderních časů, které ale taky pamatujete, nebo ne? Proč by se měl nějaký Daněk na šéfův příkaz hihňat, že „zmýlený“ Uhde protestoval a Mareček seděl v první řadě? To má být ten dnešní brněnský humor? Pěkně děkuji, raději se zvednu od počítače a půjdu sundat onu čechovovskou pušku…
Milý Josefe, nemám pro vás moc dobrou zprávu. Ale po pořádku. Jestli jste tak ještě neučinil, postupujte takto. Otevřte si na našich internetových stránkách text pod názvem Proč chodit do divadla, když se člověk může zeptat Rychlíka? Napsal jej onen humorista Daněk a je pod ním přes padesát ohlasů. Obrňte se trpělivostí a čtěte se zvýšenou pozorností od chvíle, kdy se do diskuse zapojí jistý Petr Velek.
Začíná zdánlivě neškodně: Jsem pravidelným návštěvníkem Národního divadla v Brně a mohu porovnat inscenace v Mahenově divadle a v Redutě. Hlavní je, že v Redutě většinou sedí kolem dvaceti diváků a něco málo více. Nedivím se, protože jejich inscenace jsou podobné Divadlu Husa na provázku a Hadivadlu, které sídlí kousek od Reduty. Mahenovo divadlo jsem poloprázdné v poslední době nezažil. A skvělé inscenace jako Zlatí chlapci nebo Richard III. taky v jiném brněnském divadle neuvidíte, protože jsou jedinečné. Takže problém Národního divadla v Brně je Reduta, kde si dělají inscenace pro sebe a pro pár svých známých. Atd.
Vyhraněný divácký názor, řeknete si, a nemáte chuť číst dál. Ale zkuste to, Josefe.
Pan Plachý je možná kontroverzní, ale jeho inscenacím rozumím a mám pocit, že mu rozumí i většina Brňáků. Richard III. je naprosto skvělá inscenace a všem přátelům ji doporučuji.
Milý Josefe, doporučuji vám si tuto korespondenci dočíst do konce, byť to je úmorná jízda tunelem, na jehož konci se vám ovšem rozsvítí. Nebudu se dělat chytřejším než jsem: Když mě Břetislav Rychlík upozornil, že Petr Velek bude s největší pravděpodobností sám Plachý, srdečně jsem se zasmál a pomyslel si něco o nakažlivém paranoidním myšlení. Jenomže pak jsem si onu korespondenci pozorně dočetl a smích mě opustil.
Ještě trochu ukázek: Ale moc se mi líbil Richard III., Antonius a Kleopatra, Královna Margot. Je obdivuhodné, jak tento člověk dokázal přejít z malých scén do velkého prostoru a zaplnit jej. (…) Pana Rychlíka jsem si vážil, ale co to tam v tom článku povídá o „duševní kondici“?! To má být seriózní debata a psaní o divadle? Tyto metody Vy schvalujete, pane Hulče?
Milý Josefe Mlejnku, poetickofilozofující jeskyňáři, tímto ten sestup do Macochy ještě není u konce. Petr Velek se dál jako vzteklý psík honí za ocasem své klíčové myšlenky, že jediný problém ND je Reduta, jejíž pozici věcně objasňoval její umělecký šéf Petr Štědroň. Od rozjetého Velka se dověděl toto: Pane Štědroni, Vy se tedy přidáváte k panu Ermlovi, Rychlíkovi a Hulcovi a jejich kampani proti činohře Mahenova divadla. Stavíte se vlastně proti instituci, jejímž jste zaměstnancem, že? Toto by mělo zajímat zřizovatele Národního divadla v Brně. Na tomto veřejném serveru píšete proti části podniku, v němž jste zaměstnán. Takové jednání mi jenom potvrzuje, co jsem o Vás slyšel. Nemám nejmenší chuť se s někým takovým zahazovat, natož scházet. Atd.
Na vysvětlenou: Petr Štědroň patrně nabyl stejného paranoidního pocitu jako Rychlík, že Velek je skrytou indentitou jeho divadelního kolegy Plachého, a proto mu nabídl osobní setkání.
Milý jeskyňáři, nezdá se vám to vrcholně nechutné? Pokud váháte s odpovědí, vlastníte patrně litinový žaludek, jak se pěkně vyjádřil o politicích jejich bývalý kolega Milan Uhde.
A teď ta puška, čili špatná zpráva. Pocity hraničící s jistotou jsou jedna věc, důkazy druhá. Před chvílí jsem zavolal „ajťákovi“, kterého jsem poprosil, aby prověřil internetovou identitu Petra Velka a Zdenka Plachého. Jak myslíte, že to dopadlo? Jistě, zbývá ještě jiskřička naděje, že Petr a Zdenek spolu žijí, sdílejí jeden počítač, kávový hrneček, spí pod jednou dekou. Možná ještě někdo přispěchá a postmoderně zajódluje, že to je od Plachého jenom taková hra, kterou netřeba brát vážně. Je mi líto, ale anonymní svinstvo je vysoce nebezpečný společenský jev, a proto si myslím toto: Umělecký šéf činohry Mahenova divadla je člověk zralý na hospitalizaci. Zároveň vyjadřuji přání, aby jej ředitel Národního divadla Brno Daniel Dvořák odvolal z funkce pro hrubé porušování dobrých mravů. Samozřejmě, je to jenom přání jednoho zajatce platonovského Matrixu, ale bez něj by tento dopis neměl smysl.
P.S.
Milý Josefe, vím, že jsem vám přislíbil kajícnou návštěvu Plachého inscenace. Ale po tom všem, co jste si musel přečíst, nechcete mě toho slibu zprostit?
Děkuji
Váš Richard t.č. v jeskyni.
Komentáře k článku: Přání
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vojtěch Varyš
je to kuriózní,
ale dikce P. Velka je skutečně navlas podobná dikci Z. Plachého. takže buď jde o trefnou parodii, nebo to skutečně psal Plachý; a to už je smutné.
06.04.2011 (13.27), , Trvalý odkaz komentáře,
Zuzana Voráčová
Musím se štípat do rukou,
číst s brýlemi i bez nich a prověřovat, jestli mě náhodou nešálí zrak. Kdyby to nebylo k pláči, smála bych se, až bych se za břicho i jiné části těla popadala. Vítejte v Národním šapitó Brno, zvířata už se řadí, klauni a šašci si nasazují nosy, iluzionista si v zákulisí chystá své schizofrenní číslo, zlatý drak dme chřípí a práská ocasem. A energie prýští a prýští. A obsidián v kapse hřeje až pálí. A pak, že, pane Okamuro, v Brně nemáme žádné atrakce. Myslím, pane Ermle, že děláte velkou chybu, já být Vámi, tak bych ten cirkus tedy určitě chtěla vidět na vlastní oči.
06.04.2011 (14.26), , Trvalý odkaz komentáře,
Ludvík Faruga
Po čtyřiceti letech,
kdy sleduji, co se v Mahenově činohře děje, a po přečtení tohoto článku jsem došel k názoru, že jediným smysluplným řešením je zrušení tohoto souboru. V zásadě nebude nikomu chybět. /Kromě zaměstnanců./ Budovu navrhuji přenechat pouze opeře a baletu. Janáčkovo divadlo nabídnout filharmonii, a pokud ho nebude chtít, tak je přestavět na jakési multifunkční centrum s podzemním parkovištěm. Z Reduty navrhuji vytvořit stagionu, kde by byly uváděny nejlepší inscenace a zároveň by zde vzniklo produkční centrum, kde by se za ušetřené peníze mohly realizovat projekty nezávislých divadel.
Moji adresu si můžete ověřit.
06.04.2011 (14.40), , Trvalý odkaz komentáře,
Matěj T. Růžička
Na tento článek
se nedá vlastně vůbec nic říct. „Komedianti“ mají díky typu svého povolání velmi často tendence dělat přehršle mnohdy nepochopitelných „lumpáren“. Drby a pomluvy z hereckých šaten jsou vlastně neoddělitelným folklórem. Ovšem tato situace …se skrýváním se za falešnou identitou… zcela překračuje jakýkoli rámec. Obávám se, nejen že je nutno situaci řešit „blázincem“, ale mám vlastně neodbytný pocit, že se začínáme pohybovat v rovině nemorální a místy i nezákonné. To jsem věru nečekal.
07.04.2011 (14.22), , Trvalý odkaz komentáře,
Ludvík Faruga
Jako právník amatér
bych situaci takto nehodnotil. Pan Plachý jenom použil pseudonym. A to je v uměleckém světě zcela legální.
07.04.2011 (17.46), , Trvalý odkaz komentáře,
Vítězslav Větrovec
Já jen čekám,
až se tu konečně objeví vyjádření pana Plachého či alespoň P. Velka, popř. někoho dalšího, kdo bude tento čin obhajovat zejména vysokou návštěvností ND Brno.
07.04.2011 (17.53), , Trvalý odkaz komentáře,
Matěj T. Růžička
Pane Farugo,
já to myslel tak, že to prostě přesahuje i ty nejnepředstavitelnější meze… I v tom „uměleckém“ světě.
M.t.R.
08.04.2011 (10.54), , Trvalý odkaz komentáře,
Ludvík Faruga
Samozřejmě, taky to tak chápu.
Moje komentáře mají vždycky trochu nadsázky. Nemám totiž žádné ekonomické ani umělecké zájmy v Mahenově činohře takže si mohu dovolit ten luxus být nad věcí. Hlavně si myslím, že vy, tím myslím nezávislá brněnská divadla, byste se měli aktivizovat a přesvědčit magistrát, že je potřeba brněnský zatuchlý divadelní rybník trochu okysličit. Stačí jen trochu odvahy. Stejně nemáte co ztratit.
08.04.2011 (11.25), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
Vítězslav Větrovec má bod!
08.04.2011 (16.48), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Všem zúčastněným,
tedy Josefu Mlejnkovi, Zdenku Plachému, Petru Velkovi, Petru Štědroňovi, Vladimíru Justovi, Břetislavu Rychlíkovi, jpk a navíc i řediteli ND Brno Davidu Dvořákovi jsme Richardův otevřený dopis na jejich e-mailové adresy poslali.
09.04.2011 (1.52), , Trvalý odkaz komentáře,
Ludvík Faruga
Ředitel ND Brno se jmenuje Daniel Dvořák.
09.04.2011 (4.31), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Sorry,
a to ho znám přes dvacet let…
09.04.2011 (16.40), , Trvalý odkaz komentáře,
Ludvík Faruga
Pane Hulče,
když jsem stránku 9. 4. ve 4,30 hodin otevřel, bylo ve Vašem textu napsáno „řediteli ND Brno Davidu Dvořákovi“ a o tom byla moje faktická poznámka. To si takhle upravujete zpětně všechny články, nebo jste chtěl ze mne udělat idiota, který neví, o čem je řeč?
11.04.2011 (14.09), , Trvalý odkaz komentáře,
Pavel Kočička - admin
Pane Farugo,
co je špatného na tom opravit ve článku překlepy a nezáměrné chyby?
Jiná věc je mazat komentáře, které na chybu upozorňují. Vladimír nezná přesná internetová pravidla, proto komentáře smazal a dal mi o tom vědět. Já jsem je tam pro jistotu vrátil, abyste neměl pocit, že vám v něčem šidíme. Do článku samozřejmě patří opravená verze, i kdyby to na začátku bylo jinak, protože to nebylo zásadní pro vyznění.
Tímto bych debatu ukončil, další případné připomínky mailem.
11.04.2011 (15.13), , Trvalý odkaz komentáře,
Ludvík Faruga
To snad nemyslíte vážně!
11.04.2011 (15.19), , Trvalý odkaz komentáře,
Jiří P. Kříž
MILÍ MLADÍ HLTAČI DISKUSÍ!
Mě neupozornil na Dopis R. Ermla J. Mlejnkovi V. Hulec, nýbrž spolu s B. Rychlíkem osobně původkyně mediálního lynče Z. Plachého Jana Soukupová (6.4.). Proto jsem reagoval pouze na subkapitolku týkající se mne: o tom, jak si se Z. Plachým poklepáváme na ramena. Nová fáze diskuse ovšem přerůstá chlíveček jakési korespondence. Ze strany Ermla zůstává v oblasti stále se rozšiřujících insinuací, proto mou odpověď Soukupové a Ermlovi, včetně důkazů (2 recenzní glosy), jak si s Plachým na ramena věru nepoklepávame, zavěšuji na tento server do diskuse. Dokládají prozměnu, jak systematicky pracuje s neinformacemi Erml. Dále bez komentáře.
JPK
Milá Janičko a všichni ostatní,
kterým ta pilně příležitostná divadelněkritická diva rozeslala stanovisko Richarda Ermla (pánbů ví, že názor bývalému kolegovi ze Scény, panečku, to byl divadelní časopis(!), neberu, má na něj právo). Avšak:
1) Možná kritik ztrácí kredit spíš tím, že se drží za pecí pouze v provincii, Richard Erml v Praze, a potom se pustí do uspořádání materiálu (v Divadelních novinách) o divadle, ve kterém v předmětném období – za šéfování Zdeňka Plachého – prokazatelně nikdy nebyl.
2) Medius Erml tvrdí, jak jpk a Zdeněk Plachý našli v sobě zalíbení a poklepávají si po ramenou. Důkazy opravňující R. Ermla k takovému zasvěcenému tvrzení posílám v příloze (Zaslíbené režíroval Plachý, Oldřicha a Boženu pod jeho šéfováním Juráš). Jsou to mé dvě zatím poslední recenzní glosy – na prosincovou a lednovou premiéru – v Mahenově divadle NDB (nejnovější, Peškův Konec dobrý, všechno dobré, jsem dosud neviděl).
Z bodu 1) a 2) vyplývá logicky (pochválil by mne za ten závěr i prof. dr. Pavel Materna, DrSC.), že jeden z dvojice Jiří P. Kříž a Richard Erml opravdu ztratil soudnost. Patrně i kredit. A propadl bezbřehé povrchnosti.
Hezky
Jiří P. Kříž
Přílohy:
Oba zahynuli mladí, v autech, pod koly náklaďáku
V Brně balada o velké lásce krasobruslařky Hanky Maškové a textaře Jiřího Štaidla
Jiří P. Kříž
Nejčernější chmury se naplnily: Zaslíbení Lenky Plaché a Marka Hladkého – Balada o lásce a smrti Hany Maškové a Jiřího Štaidla v režii Zdeňka Plachého v brněnském Mahenově divadle jsou případem až umanuté autorské obhajoby díla a – řečeno velice diplomaticky – nezvládnutého rozměru zamýšlené kolážové fresky.
Kamenem úrazu je scénář. Doslovný, s nadbytečnými vysvětlujícími komentáři, s necitlivým lexikálním výběrem pro deklarovaný přelom 60. a 70. let, rozvleklý. Místy připomíná spíš slohové cvičení pro školní besídku než text pro Národní divadlo. Problematickému celku se vyhnuly dramaturgovy oči (Hladký).
Na ledě s láskou
Věrohodněji vyšlo režisérovi prostředí ledové plochy, byť s nadbytečnými vločkami-hvězdičkami scénografa Daniela Dvořáka. Zajisté má na tom zásluhu nosný konflikt křehké krasobruslařky Maškové – něžný úsměv a smutné oči v identickém projevu Kláry Apolenářové v alternaci s Janou Štvrteckou – s její dominantní, věčně frustrovanou matkou (Dana Pešková nebo Tereza Groszmannová).
Marii Durnové se podařilo vykreslit cílevědomou a chápající Hančinu trenérku Mílu, Janu Grygarovi zase funkcionáře ČSTV Vrubela, posedlého odpovědností a úspěchem. Tomu umanutě a neotesaně kryje záda. Nebo jen sobě?
Prostředí kumštýřského klubu je hlučné a bezpohlavní. Potkávají se v něm konvenčně karikovaný Karel Gott (Jakub Šafránek), skladatel Karel Svoboda (Ondřej Novák), záhadný herec Baron (Pavel Doucek), hudební kritik Jiří Černý (David Kaloč), ambiciózní ochotník Sony (moc dobrý Petr Halberstadt) a jejich fraucimór (Zuzana Ščerbová, Monika Maláčová, Veronika Soumarová, Kristýna Jiroušková).
Problematický je Ján Jackuliak coby Jiří Štaidl. Jeho generace teprve poznávala LSD, proto spíš holdovala alkoholu. Zůstalo po něm ale nemalé básnické dílo dodnes uznávaných hodnot. Zdánlivou vnějškovou podobu se Štaidlem ale zcela překryla poloha povrchního gigola, jemuž ani trochu neuvěříme jeho opravdový cit k Haně.
Výborní Kapek s Jaruš
Láska je pohlcena patosem, pózami a sentimentalitou. Dobu charakterizují filmové dokumenty a návštěva uměleckého klubu ambiciózním, zneuznaným Miroslavem Kapkem, zavilým ideologickým tajemníkem Miroslavem Müllerem (Zdeněk Dvořák) a jeho nenápadně dominantní Jaruš (Dita Kaplanová). Potlesk na otevřené scéně.
O něco schematičtějši jsou dva estébáci Bílý (Luboš Ondráček) a Černý (Bedřich Výtisk). Zaslíbení v kontextu tvorby ND naprosto selhali. Chybí jim přesvědčivost. Autory zradil velký formát lyrického příběhu. Jen tu a tam se síla dere skrze mlhu.
Národní divadlo Brno – Lenka Plachá, Marek Hladký – Zaslíbení: Balada o lásce a smrti Hany Maškové a Jiřího Štaidla. Režie Zdeněk Plachý, dramaturgie Marek Hladký, scénografie Daniel Dvořák, video art Tomáš Hrůza, kostýmy Michaela Ĺuptáková, choreografie Silvia Beláková. Světová premiéra 28. ledna 2011 v Mahenové divadle ND Brno.
Hrubínovo křehké téma proměnili na operu
Vo imja Otca amiň i Syna amiň i Sviataho Ducha amiň – proboha, tak určitě ne!
Jiří P. Kříž
Oldřich a Božena činohry ND Brno ukázali limit tzv. velkoformátových transformací, v nichž se jako v show na Nově počítá, kolik převleků uchystali pro představitelku jedné z hlavních rolí. Obraz zmaru historického dramatu Františka Hrubína.
Sympatická je snaha uměleckého šéfa Zdeňka Plachého zvrátit nepříznivou diváckou bilanci předdvořákovského období ND, provokovat prďolovitost nad Ponávkou a zatím aspoň dohnat, ne ještě předehnat zdravou konkurenci Městského divadla.
Krleš, krleš
Kritici o to vedou spory. V Antoniovi a Kleopatře, v Richardovi III. odrážely odsudky brněnských vlastenců spíše předpojatost proti řediteli Danielu Dvořákovi, ve Zlatém drakovi a v Con amore zase netoleranci k Landovi respektive k provokativní formě.
Oldřich a Božena dávají za pravdu vymítačům, a stavím se u tohoto titulu na jejich stranu. Dramaturg Martin Dohnal (také spoluautor hudby) a režisér Pavol Juráš (také scéna, kostýmy, light design, hudba a varhaník) se naprosto minuli se subtilní, komorní a básnivou Hrubínovou hrou ohlížející se za temnotami první půle jedenáctého století.
Inscenaci ke zkáze přivedl sebevražedný exhibicionismus. Jím se autoři přiblížili bratrovražedným sporům o knížecí stolec. Ani Shakespeare by nenašel látku děsivější.
Velký prostor v operním aranžmá má choreografie Markéty Habalové, která Oldřicha bez Boženy proměnila ve spartakiádu urostlých chlapců a na rádoby pohanské tanečky pradlen a děv. A protože to všechno Juráš režíroval z desáté řady, zapomněl na diváky, kteří chudáci až po sedmou nevidí zejména ve druhé části na jevišti nic.
Korunu všemu nasadil Dohnal. Velkolepé balábile završil Křtem Břetislava. Nic proti připomínce slovanské liturgie v Sázavském klášteře. Autorova představa ale ztroskotala na jeho vyznavačství pravoslaví. Což o to, lidé milují polyfonie popských sborů. V Čechách ale… O Dohnalově staroslověnštině mlčeti pak zlatem jeví se.
Z plna hrdla řinčelo
Příšerné kulisy a raněstředověké kostýmy – s botami se zahnutými špicemi z časů možná kouzelníka Žita a s jinými pitomostmi. Všechno přebíjí valící se varhany – také mirnyx tyrnix o tři století jinde. To není stylizace, nýbrž velkohubost.
Chudáci herci! Martin Sláma (Oldřich), David Kaloč (Jaromír), Monika Maláčová (Juta), Petr Bláha (Guntr) a ostatní. Navlečení do nákladných kostýmů – Zdeněk Dvořák ten Kochanův stěží unesl – deklamují repliky a deklarují bohatství. A kousek od Mahenky – za pět peněz skvělý Misantrop Buranteatru. O něm s radostí příště.
Národní divadlo Brno – František Hrubín: Oldřich a Božena. Upravili Martin Dohnal a Pavol Juráš. Režie Pavol Juráš, dramaturgie Martin Dohnal, Pavol Juráš, scéna a kostýmy Pavol Juráš, light design Pavol Juráš, Jan Hejzlar, choreografie Markéta Habalová, hudba Pavol Juráš, Martin Dohnal, varhany Pavol Juráš, Petr Kolář, Ondrej Olos. Premiéra 17. prosince 2010 v Mahenově divadle.
Z dopisu Soukupové, Ermlovi a dalším účastníkům soukromé subdiskuse jsem sám zcenzuroval tři příliš osobní řádky, které se na veřejný server nehodí. Ostatně nepochybuji, že se vzápětí na něm stejně objeví…
JPK
11.04.2011 (15.33), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Pane Farugo,
upozornil jste mne na faktickou chybu, kterou jsem opravil, a Vaši připomínku proto vyřadil (s vědomím administrátora) ze zobrazovaných příspěvků, neb si myslím (jsem asi ze staré školy), že jde o korektorský zásah a zachování jakékoli obdobné chyby či omylu zbytečně diskusi zatěžuje. Vaše upozornění (za které děkuju) i má reakce (nejprve jsem odpověděl a omluvil se) jsou pouze „pozastaveny v zobrazování“ a je možné kdykoli je do diskuse vrátit.
Vše, co se na i-DN objevuje, se archivuje a je k dispozici. Trval-li byste na tom, aby se oba příspěvky na tyto stránky vrátily, můžeme tak učinit (pochopitelně vrátím i svou věcnou chybu). Považuji to však za zbytečné, a pokud se něco takového stavá i jiným, FAKTICKÉ chyby – překlepy, pravopisné chyby apod. – bez „ztráty“ diskusních emocí a autorova názoru odstraňuju. Považuju to za korektorský zásah, který z nikoho – snad – idiota nedělá.
11.04.2011 (15.33), , Trvalý odkaz komentáře,
Ludvík Faruga
Děkuji za odpověď. Nedělám z toho žádnou vědu.
11.04.2011 (15.39), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Uf,
než jsem odpověď panu Farugovi dopsal, stalo se. Vracím tedy i svou chybu.
Smajlík.
11.04.2011 (15.40), , Trvalý odkaz komentáře,
Jiří P. Kříž
DODATEK JEŠTĚ DODATEČNÝ:
O způsobu neférové (V. Just by mne obvinil z politického floskulismu) Ermlovy argumentace svědčí i taková maličkost, že operuje s návštěvou Plachého Zaslíbených (možná ano, ale vlastně proč, tak tedy určitě ne, Josefe). Věru o nic nepřijde, když je nenavštíví, to snad vyplývá i z mé prudce porameniplácavé glosy o nich… Horší je, že neráčil poctít návštěvou ani Gazdinu robu B. Rychlíka (také spadá do Plachého šéfovské éry), spolu s Pitínského Rokem na vsi ve Zlíně docela jistě Incenace roku 2010 víc než inscenace, které ten titul v radokovském klání po sečtení hlasů (nic proti nim) loni získaly. A Halberstadtova Richarda III. v Plachého verzi té temné tragédie nominovali na výkon roku někteří kritici i v anktetě letošní (in Svět a divadlo 1/2011)… Provinciálové holt nemohou mít kredit komparativního povědomí o českém divadle.
JPK
11.04.2011 (15.53), , Trvalý odkaz komentáře,
Matěj T. Růžička
Pane J. P. Kříži,
a co takhle Váš komentář k Plachého dvojí identitě?… Třeba v Právu? Není náhodou čas pustit tyhle „móresy“ do tisku? Mimo Divadelní noviny? Domnívám se, že ihned a včera bylo pozdě.
V úctě
m.t.r.
11.04.2011 (16.01), , Trvalý odkaz komentáře,
Jiří P. Kříž
Nevím
o té „Plachého dvojí identitě“ nic, než že Rychlík o ní vyslovil ničím podložené podezření (to on rád, čtvrt hodiny si mi do telefonu stýskal o teroru Plachého v divadle, o odposlouchávání telefonů, donašečství a o těžké jeho duševní újmě, aby to pak při korespondenční konfrontaci všechno zbaběle popřel), Erml jeho nařčení převzal a tvrdí, že to nechal prověřit. V diskusi o Plachém bylo ovšem vysloveno tolik faulů, že se v tomto punktu odmítám vyslovit až do řádného ověření takového obvinění. Já být na místě Plachého a být si jistý pravdou, nejspíš bych Ermla žaloval a domáhal se soudně očištění jména. On ovšem mlčí. A to není s ohledem na to, co se kolem jeho profesního zařazení děje, vůbec dobré. Nevstupuji do diskusí, v nichž si nemohu fakta prověřit. Nikoli z opatrnosti, nýbrž pouze proto, že se nechci podobat typicky českým mravům honů na čarodějnice. Také jsem nikdy nediskutoval o Plachého tvorbě (jak trochu plyne i z mého názoru na Zaslíbené), nýbrž o pokusu mediálně ho lynčovat, jak se toho ujala Soukupová a jak ho v Divadelních novinách popostrkoval Rychlík. Obraťte se s dvojí identitou Z. Plachého alias P. Velka na brněnskou MF Dnes, tam uspějete. Rád se ve svých inscenacích (většinou dobrých) věnujete české historii. Tak si zkuste ověřit, kolik herců, hereček a tvůrčích pracovníků divadel volalo po trestu smrti pro J. Štěpničkovou nebo slibovalo věrnost Třetí říši na Václavském náměstí a podepisovalo antichartu v ND. O jednom křiklavém příkladu se hraje smutná komedie v Redutě (určitě Inscenace roku 2010, i když skončila až druhá – Korespondence V + W), tedy na scéně, kterou P. Velek tak hloupě napadá. Já se ke stádnosti ovšem nikdy nepřipojuji, stačí že to udělal už kolega V. Varyš…
JPK
Na další výzvy k účasti v diskusi, navíc s pobídkami, k čemu bych se měl vyjádřit, už reagovat nebudu. Naňahňal jsem toho najednou až moc, a jedu raději do divadla… Získávat kredit a nechat se vykrmovat chlebíčky (jak mne pro změnu hodnotí přítelkyně J. Machalická, budiž jí ale hodně ke cti, že na rozdíl od Ermla ji v divadlech, a to hodně i mimo Prahu, potkávám).
11.04.2011 (16.34), , Trvalý odkaz komentáře,
Jiří P. Kříž
A umřel Ladislav Lakomý.
Jděte mi se svými blbostmi k šípku!!!
Jiří P. Kříž
11.04.2011 (16.37), , Trvalý odkaz komentáře,
Pavel Kočička - admin
Pokud má někdo pochybnosti,
tady je zmíněný důkaz dvojí identity:
http://www.divadelni-noviny.cz/plachy-velek/
11.04.2011 (22.03), , Trvalý odkaz komentáře,
VLADIMÍR JUST
Milý Richarde,
toto se mi nepíše lehko, ale sám sis o to řekl tím, že jsi mě zatáhl do svých zdejších výlevů, přičemž jsi mě poctil lichotivým přirovnáním k tažné kobyle s klapkami na očích, fakt dík.
Zklamu Tě ale, a nebudu Ti, lehkonohý hucule, odpovídat ve stejně pavlačovém duchu a trumfovat Tě zase svými vtipnostmi z říše zoologie, k nimž se v mých očích svou umanutostí í neschopností uznat chybu přibližuješ. Záminkou, abys mě do svých záštiplných pří zatáhl, Ti je vysoce korektní odvolání na naše letmé setkání v hospodě, kdy jsi vůbec nerespektoval, že mám zrovna dost důležitou pracovní schůzku, a kdy ses dost křupansky, bez jediného slůvka omluvy, vlomil dvěma lidem do debaty, a umanutě prosazoval diskurs svůj, jehož pokračování zde nevímproč provozuješ. Dost jsem se za Tebe v tu chvíli styděl, hlavně proto, že jsem cítil, že toto nejsi Ty, ale že Tě v tu chvíli má v moci nějaký divný, nenávistný běs.
Než se tím běsem začnu zaobírat, tak věz, že jsem si Richarda Ermla jako kolegy vážil a nikdy a nikde, ani před svými studenty, se tím netajil. Jeho články čtu ve všech periodikách vždycky přednostně, neb jsou narozdíl od opusů řady kolegů a kolegyň psány pěknou bezfloskulózní češtinou, s „machoninovskou“ metaforikou i brilancí, a budu je tak číst a těšit se na ně i nadále, bez ohledu na naši při.
Ale dovol milý Richarde, teď už oslovuju toho běsa v Tobě, abych Tě přátelsky upozornil, že tentokrát – jako ostatně dočasně v minulosti i Tvůj vzor Machonin – šlapeš v pěkných sračkách (omlouvám se, ale diplomatičtěji to říct nedovedu). Tvé přísně vědecké a vzorně doložené důkazy à la „volal jsem jednomu ajťákovi“, na nichž stavíš veškerá svá paranoidní podezření, mně v mém neblahém pocitu z Tebe jen utvrdily. Nevím, proč bych měl takto chatrně doložené pomluvě hned věřit (i když ji samozřejmě vyloučit taky nemůžu, do Plachého nevidím stejně jako do Ermla), zvláště za situace, kdy jsem byl sám v poslední době v MfD a v ČT svědkem i obětí hned dvojí nechutné mediální manipulace s mými texty, a to v pořád stejné a už trochu nudné kauze účelového mediálního „vylikvidování“ Zdenka Plachého z povrchu brněnského (s panem Plachým si přisámbůh netykám, k jeho práci i vystupování jsem měl a mám, zejména v posledních dvou letech, vedle slov chvály i četné kritické výhrady, podobně jako ostatně kolega JPK, jemuž můžeš vytýkat cokoli na světě, ale jen ne to, čeho ses dopustil sám – že suverénně soudí o věcech, které nezná). Nevím, proč bych si měl jako Ty pochvalovat nechutné praktiky, které začaly à la Zubovová žalováním na zlého šéfa v médiích, uraženým rozesíláním čistě soukromé mailové korespondence do médií (navíc s účelovými vynechávkami korigujícími ony nechutnosti) a – jednou provždy – nebyly psány na žádném hlavičkovém papíře divadla, jak nepoučitelně píšeš, šlo prostě o soukromé maily psané v návalu zlosti, maily, jakých já jsem z různých pracovních počítačů v životě rozeslal stovky, aniž jsem předpokládal, že to uražený adresát bude posílat jinam, byť jsem se tam, jak doufám, nikdy nedopouštěl takových nehorázných pohrůžek jako místy – místy zase ne, to ovšem v médiích nebylo – Z. Plachý, ale to všechno nic nemění na faktu, že se mi z těchto denunciačních metod od počátku zdvihal a zdvihá kufr. A do třetice nevím, proč bych Tvým paranoidním obviněním měl věřit už proto, že ta pomluva Reduty vůbec neodpovídá na vlastní uši slyšeným soukromým chválám na tutéž Redutu a zjevným potěšením nad mým potěšením z tamních vydařených inscenací (à la Korespondence V+W ), které v mé přítomnosti Z. Plachý projevoval.
Jen Tě prosím o jedno – abys už mě do této pavlačové roviny debaty nezatahoval, abys napříště nešermoval účelově mými argumenty pronesenými v úplně jiném kontextu (grantové posuzování divadelní tvorby Radoky a jinými cenami) a abys mi ponechal právo nezávislého soudu jak na Mahenku, kterou neznáš (jejíž dva výkony z Plachého éry jsem tipoval na Radoka jako výkony roku, zatímco jiné dramaturgicko-režijní „nevýkony“ téže scény hodnotím spíš jako zralé na „plyšáky“). Být Plachým, asi bych Tě za nedoloženou pomluvu žaloval, ale pochop – já nejsem Plachý, ani nejsem jeho vyšetřovatel, mně jen vadilo, že jsi prokazatelně zpackal jednu reportáž tím, že ses nezachoval podle hesla – když sám nevím, tak se zeptám (těch, co vědí).
Tvůj vděčný čtenář VJ
11.04.2011 (23.29), , Trvalý odkaz komentáře,
Jiří P. Kříž
Je to kuriózní,
ale po přečtení „důkazu dvojí identity“ Pavla Kočičky musím – nehledě na identifikaci počítače – opakovat, co už napsal Vojtěch Varyš na začátku diskuse: Dikce P. Velka je skutečně navlas podobná dikci Z. Plachého, takže buď jde o trefnou parodii, nebo to skutečně psal Plachý, a to už je smutné.
V prvním ročníku na brněnské FF nás tehdy doc. Milan Suchomel zasvětil do tzv. francouzské školské (explikativní) metody. Otevři knihu kdekoli a z několika stránek (stačí jediná) se dovíš vše o její kvalitě, a měl bys poznat autora. Uplatnil jsem ji úspěšně na přelomu epoch, kdy na mne začal normalizační spisovatel Jiří Křenek, kvůli kterému jsem měl nejednu potíž s StB, posílat anonymy (udávat byl zvyklý z epochy předcházející). Nyní jsem spíš smutný…
Měli by se ozvat P. Velek a Z. Plachý. (Tomu druhému dejme termín po premiéře Cyrana z Bergeracu, už druhou inscenaci připravuje ve vyhrocené atmosféře takřka nesnesitelného tlaku.) Měli by se na premiéře 15. dubna nebo na reprízách kolem ní objevit všichni, kdo si o tvorbě Z. Plachého a činohry NDM chtějí aspoň v základním půdoryse utvořit vlastní názor. Nikdy není pozdě… A Varyšovi se za slovo „stádnost“ hodně omlouvám.
JPK
P.S.: Nikdy se nemuset stydět za vlastní jméno. A neskrývat se za jiné. Mezi anonymem a pseudonymem je rozdíl nejenom několika písmen.
12.04.2011 (0.15), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Jiří,
teď Ti nerozumím. Píšeš, že „po přečtení důkazu dvojí identity Pavla Kočičky musím — nehledě na identifikaci počítače — opakovat…“ atd. Ale v tom „důkazu“ krom identifikace jednoho počítače, z kterého byly Komentáře do DN posílané, nic nového není. Zbytek jsou citace Plachého a Velka, na které se odvolává už Richardův Otevřený dopis. Přesto jsi v jednom ze svých předchozích Komentářů psal: „o té Plachého dvojí identitě nevím nic, než že Rychlík o ní vyslovil ničím podložené podezření (to on rád /…/) a Erml jeho nařčení převzal…“ Čteš vůbec původní texty, o kterých se tu diskutuje?
12.04.2011 (9.33), , Trvalý odkaz komentáře,
Pavel Kočička - admin
Při vší úctě, pane Juste,
pravděpodobnost, že budou mít dva zcela náhodní lidé (Velek, Plachý) stejnou IP adresu je asi taková, jako že my dva budeme mít společný zubní kartáček.
14.04.2011 (1.11), , Trvalý odkaz komentáře,
Lubomír Janák
Pane Kočičko,
pouze věcně: lidé většinou IP adresy nemají. To je spíš záležitost počítačů. A jsou počítače, ke kterým má přístup třeba i několik tisíc lidí. Ostatně pravděpodobnost, zda je tomu u pana Plachého tak, či onak nechávám zcela stranou. Spíš se pozastavuji nad Vaší humornou připomínkou, která na mě působí poněkud trapně. Ale na to mám snad právo.
Jinak bych uvítal, až bude někdo „zkoumat“ moji IP adresu a šťourat (se) „jak pseudonymu na kobyku“, kdyby třeba zvolil sílu a brilantnost argumentů – je to cesta sice poněkud těžší, ale důstojnější, popřípadě velkorysejší.
14.04.2011 (9.15), , Trvalý odkaz komentáře,
Pavel Kočička - admin
Pane Janáku,
lidé IP adresy mají, i když o nich nevědí. Nemám potřebu psát o něčem, co může někdo snadno zpochybnit.
Proberme si možné scénáře, kdy může mít pan Velek a pan Plachý stejnou IP adresu:
– sejdou se ve stejné internetové kavárně (dva lidé zajímající se o divadlo – poměrně těžce představitelné)
– pracují ve stejné firmě (není to tatáž osoba, ale je to stejně podezřelé)
– žijí spolu v domácnosti
– sdílejí stejné internetové spojení
– je to jedna a tatáž osoba
Cestu brilantních argumentů zvolil Richard Erml – rozebral stejný literární styl – na mě zbývá hrubá síla. O důstojnosti v případě lidí používajících nečestné metody netřeba hovořit.
15.04.2011 (0.24), , Trvalý odkaz komentáře,
Lubomír Janák
Pane Kočičko,
všechny vámi nyní zmíněné scénáře jsou možné. Vy jste z nich však dle svého rozmaru v reakci panu Justovi vybral – účelově – ten, který vyhovuje vašemu přesvědčení. Říkáte tady – v příspěvku panu Justovi – cosi o nějaké nepravděpodobnosti náhodných lidí užívající jeden počítač, aniž byste si uvědomil, že existují scénáře daleko pravděpodobnější. To si uvědomujete až nyní, pod tíhou mojí výtky. Ve svém předešlém příspěvku jste si totiž neuvědomil, že IP adresa ještě nic nevypovídá o tom, kdo z počítače diskutoval. A to je velice podstatná věc.
Rozvedu jeden z vašich scénářů na smyšleném příkladu: v redakci časopisu Cosmopolitan je počítač, k němuž má přístup pět redaktorů. Dva z nich se rozhodnou, že budou diskutovat na feministickém fóru k příspěvku o škodlivosti mužské arogance, jak otravuje lidem vzduch a o tom, že když se k aroganci přidá hrubá síla spojená s blbostí, tak napáchá hodně škody. Avšak feministický servr se na diskutéry nasere, zjistí si IP adresy a začne útočit, že pan Božský a pan Vtipálek jsou tatáž osoba (mají stejnou IP) a pokud nejsou, tak ať uhodí blesk. Já myslím, že je naprosto přirozené, že oba pánové mohou vyjádřit podobný názor, a dokonce z jednoho počítače a ještě si u toho můžou říkat mezi sebou vtipy. Neshledávám na tom nic podezřelého, narozdíl od vás. A nevymýšlím a nedělám ze svých pochybností o identitě pana Božského a Vtipálka kauzu, nedokládám ji polodůkazy a nedokazuji své pochybnosti vysoce pochybnými spekulacemi o pravděpodobnosti nebo nepravděpodobnosti, jak to má pan Božský s panem Vtipálkem.
Ve stejném odlehčeném duchu – není mým cílem urážet, ale trochu pobavit, budu pokračovat.
Dovedu si představit dva redaktory DN, kteří se z jednoho počítače rozhodnou vstoupit do podivné diskuze na zmíněném feministickém servru. A dovedu si představit jejich reakce, kdyby byli na základě vaší spekulace s IP adresami a identitami osob obviněni z nějakého podrazu. To by bylo, pane Kočičko, tóčo! Kdyby takový feministický servr – jeho správkyně řekněme Ukřivděná, tvrdila, že pan Kočička a Hulec jsou náhodní lidé, s mizivou pravděpodobností, že by se sešli a podiskutovali z jednoho počítače! A připusťme si, že paní Ukřivděná nic neví o divadelních kriticích a jejich povahových rysech a obě jména (Hulec a Kočička) považuje za pseudonymy jedné osoby, které napadají sexuálním podtextem ženskou duši.
Už bez humoru, vážněji: Důkaz identity pana Plachého a pana Velka na základě IP adresy počítače je vysoce pochybný. Ať už si sám o tom myslím cokoliv. Berte můj příspěvek jako neútočný, spíše s chutí téma odlehčit, ale zároveň na něco upozornit.
15.04.2011 (10.02), , Trvalý odkaz komentáře,
Lubomír Janák
Ještě chci dodat jednu věc,
na kterou jsem, pane Kočičko, v souvislosti s vámi zapomněl. Je to takové slovíčkaření, ale přesto:
Napsal jste:
že budou mít dva zcela náhodní lidé (Velek, Plachý) stejnou IP adresu je asi taková, jako že my dva budeme mít společný zubní kartáček.
Odpověděl jsem:
lidé většinou IP adresy nemají. To je spíš záležitost počítačů. A jsou počítače, ke kterým má přístup třeba i několik tisíc lidí.
Napsal jste:
Pane Janáku, lidé IP adresy mají, i když o nich nevědí. Nemám potřebu psát o něčem, co může někdo snadno zpochybnit.
Reaguji:
Já žádnou (osobní) IP adresu nemám. Používám počítač v práci – stěží mohu říci, že je to moje IP adresa, maximálně tak IP adresa mého příspěvku, ale to už by byl trapas takhle se bavit, a doma má počítač moje partnerka – zcela nový notebook za její peníze a dokonce si platí od UPS sama i poplatky. Já si počítač jen půjčuji 🙂
Kdybych měl já někde ještě nějakou IP adresu, o které nevím, byl bych rád, kdybyste mě na to upozornil. Ale pořád si myslím to samé – pořád nerozlišujete mezi adresou počítače a adresou konkrétního člověka. Tedy trochu si pletete IP počítače s daktyloskopickými otisky člověka. Nebo IP a RČ.
V dobrém 🙂
15.04.2011 (11.15), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Pánové,
nechejme (ne)pravděpodobnost jednoho IP a více osob na samotných aktérech hry, o kterou v této při jde – Zdenku Plachém a (možná imaginárním) panu Velkovi. Dokud se aspoň jeden z nich neozve a nenabídne vysvětlení, pohybujeme se v hypotetické rovině (jedné identity Plachý-Velek) a akademické při (možné víceré identity). Z dosud publikovaných příspěvků se zdá vysoce pravděpodobné – a zatímní mlčení obou toto podezření zvyšuje – že jde o jednu a tutéž osobu. Jedná se sice o lidský, nikoli umělecký kredit Zdenka Plachého, který však v důsledku ovlivňuje chod a vztahy v NDB, což je již věc veřejné kontroly a zájmu, a proto se této kauze věnujeme.
16.04.2011 (2.41), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Reinkarnace?
Brněnský patriot J. P. K., žijící již dlouho v pražském exilu, mi už léta svým psaním připomíná nabožtíka zn. -mik- blahé paměti z Lidové demokracie 70. a 80. let. Že by Metempsychóza?
19.11.2011 (9.45), , Trvalý odkaz komentáře,