Nízké vášně klamaného tygra
Daniel Špinar tragédiím Williama Shakespeara rozumí a umí je pozoruhodně inscenovat, troufám si tvrdit po premiéře Othella, benátského mouřenína v Národním divadle. Před rokem režíroval ve Švandově divadle inscenaci Hamlet, jež akcentovala rodinnou linii hry a v níž výrazným motivem bylo šílenství. I nyní se samozřejmě obé v menší míře uplatní, další paralelu můžeme spatřovat v podobně chladné scéně (se střelnicí v pozadí), která od počátku evokuje, že se staneme svědky zločinu, a v zasazení děje do „moderní doby“. Nejzásadnější podobnost ovšem spočívá v precizním vedení herců.
Desdemonu (Magdalénu Borovou) a Othella (Karla Dobrého) rozdělila zelenooká stvůra FOTO MARTIN KÁMEN
Desdemona, Jago a Othello jsou výrazné, detailně promyšlené postavy s jasnou motivací, které ztvárňují výteční herci – Magdaléna Borová, David Prachař a Karel Dobrý. Neustále je (nejen mezi touto trojicí) na jevišti zpřítomňována hutná atmosféra – ať už milostná, sexuální, či vojácká a bojová. Manipulace, nadřazenost, proměna – od lásky k nenávisti, od moci k úpadku, od krásy k ošklivosti, od radosti k zármutku – zajišťují živost plnokrevné inscenace.
Jago v podání Davida Prachaře své hrátky s ostatními neprovádí ani tak proto, aby si léčil komplexy a domáhal se moci, ale spíše pro radost ze zvrhlé hry, což dokládá třeba skotačivá, vtipná scéna, v níž opíjí (spíše alkoholem napájí) čestného Cassia (Igor Orozovič). Tento Jago je zábavný zloduch, kterému cyničtější diváci občas musí stranit. Karel Dobrý vykresluje Othella nejprve jako prototyp silného a statečného vůdce, postupně ho však ovládá nejenom Jago, ale také jeho vlastní slabost – nedůvěra, kterou snad měl v sobě latentně přítomnou od počátku. K nejsilnějším scénám patří jeho záchvat (ať už epileptický, či hysterický) – tedy zlomový okamžik, jenž na čas zrodil člověka bez rozumu a svědomí. Nejsebevědomější a nejvyrovnanější postavou je Desdemona, Magdaléna Borová naštěstí ani chvíli nezaměňuje soucit a oddanost za naivitu a podřízenost. Herečka navíc dostává obrovskou příležitost využít (v mnoha inscenacích zbytečně skrývaný) sex-appeal a pěvecký um.
Režisér odlišnost barvy kůže mouřenína benátského vizuálně vyjádřil tetováním, nevtíravě je také zpřítomňována „ďábelskou“ – černošskou hudbou z přelomu minulého století (některé songy se zatnou hodně hluboko do mysli, jako například Sinnerman – Hříšník Niny Simone). Rasistickou a xenofobní notu do inscenace vnáší také postava Šaška (Jana Boušková), který vypráví nekorektní, „černobílé“ vtipy.
Špinar se ani v Othellovi nevzdává své touhy po scénické bohatosti, jen ji naštěstí stále méně zaměňuje za bezúčelnou provokativnost či vytváření „podívané pro podívanou“. V této inscenaci asi nejvíce provokuje tygr (možná ztělesněná zelenooká stvůra, žárlivost), kterého Desdemona daruje Othellovi na začátku společného života. Jeho podoba a občasná přítomnost na jevišti někdy působí až příliš uměle a prvoplánově, ale také může divákům nabízet otázku: Opravdu rozdmýchal žárlivost pouze Jago? Nebo jen pomohl, aby se projevila? Navíc také symbolizuje proměnu a pád Othella – z neohroženého tvora se stalo štvané zvíře a nakonec bezmocná, psychicky i fyzicky zničená oběť.
Snad budou i další inscenace Daniela Špinara, nyní už nového uměleckého šéfa Národního divadla, nabízet otázky a vzbuzovat vášně.
Národní divadlo – William Shakespeare: Othello, benátský mouřenín. Překlad Jiří Josek. Režie Daniel Špinar, úprava Daniel Špinar a Daria Ullrichová, dramaturgie Daria Ullrichová, scéna Lucia Škandíková, kostýmy Iva Němcová, světelný design Martin Špetlík. Premiéra 18. prosince 2014 ve Stavovském divadle.
Komentáře k článku: Nízké vášně klamaného tygra
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
