Otrávená láska
Brněnské HaDivadlo uvedlo druhou premiéru 49. sezony, činoherní debut filmaře a dokumentaristy Janka Růžičky alias JQr Queer Runner (labyrint citu / ráj mysli). Po rozechvívající adaptaci Lagarcova textu Jenom konec světa sledujeme v nové inscenaci na metaforickém půdorysu životopisného příběhu britského matematika a kryptografika Alana Turinga scénickou queer báseň o nesmyslnosti karteziánského rozdělení těla a duše. Montážní režijní přístup odkrývá tíhu rozhodování mezi svobodou a vášní, tělesnou integritou a nekonečnou touhou po poznání. Proměnlivé tempo a střídání režijních přístupů vedou publikum coby pohádkovou Alenku do říše za zrcadlem, kde se vše rovné zaobluje, křiví, zdvojuje a binarita řádu a chaosu přestává platit.
Alan (Radim Chyba, uprostřed) v péči zaměstnanců mimozemského Q-kosmetického salonu (Magdalena Kuntová, Jáchym Sůra) FOTO TEREZIE FOJTOVÁ
Centrálně orientovaná scéna s jasně ohraničeným hracím prostorem je tvořena velkou bílou nafukovací stěnou a evokuje arénu, cirkus či kosmickou loď. V jejím středu nehybně leží Alan (Radim Chyba) ve spodním prádle. Štěrbinami ve stěně, které při roztáhnutí připomínají ženský pohlavní orgán, na scénu přicházejí čtyři postavy v kostýmech evokujících bytosti Q ze seriálu Star Trek (Magdalena Kuntová, Jan Lepšík, Jáchym Sůra, Sara Venclovská). Předpokládám, že se jedná o režijně-scénografický záměr: dovedu si představit, že ve světě homosexuálního muže, jímž je hlavní postava Alana Turinga, mohou femininní prvky a symboly působit rušivě. Kruhové zrcadlo zabudované ve stěně odkazuje jak k příběhu Carrollovy Alenky, tak ke světu lidské technologie. Ambientní tóny, místy přerušované výraznými zvonky, evokují nitroděložní zvuky matčina těla. Chladné světlo však pocit bezpečí dělohy narušuje: inscenátoři jako by se pokoušeli v první čtvrtině 75minutové inscenace navodit atmosféru prenatálního ticha a barevnosti, ale současně z něj diváky programově vytrhávají vstupy Q, jakési kolektivní multifazetové postavy definované a oslovované ve středním rodě, která disponuje fenomenální schopností adaptace a mimeze a je hostilní vůči jakýmkoli emocím, lásce a homoerotice. Přesto jedno Q (Jáchym Sůra) Alana objímá, jako by i v něm vzbuzoval svým osudem soucit.
Však – lidí je mi líto. Nehoví si, povzdechne si ono Q, načež se chvilku dohaduje o lidstvu s kolegyní / vnitřní animou (Magdalena Kuntová), a Alan se zakousne do velkého červeného jablka. Ta se objevují na scéně ve velkých nerezových mísách, jakoby připravených pro velkého psa. Q oblečou Alana do volných kalhot a košile. Hlas virtuální asistentky Trivie, jejíž text obsahuje kromě lehce pozměněných citací vybraných autorů od Komenského po Ejzenštejna i části řízeně generované textovým modulem společnosti OpenAI DaVinci 003 ze série GPT-3, oznamuje prostřednictvím zrcadla obnovování databází. Q (Sůra a Sara Venclovská) začnou napodobovat lidské polibky, nebo alespoň způsob, jak si líbání představují.
Postava Alana je permanentně testována nejen kvéčky, ale celým systémem a společností, jejíž je součástí. Stává se předmětem manipulace a kontroly. Kdykoli se například vydá směrem k publiku, zazní výstražné zabzučení a postava narazí do čtvrté stěny, pantomimickými gesty ohmatává imaginární sklo a překvapeně couvá zpět. A když se pokusí dostat z místnosti skrze stěnu, v mandorlových východech se objeví jedno z Q.
Alan Turing vytvořil test dnes známý jako CAPTCHA, umožňující rozlišovat mezi lidskou bytostí a strojem. Tímto testem byl zřejmě inspirován také přístroj z filmu Blade Runner, jenž měřil tělesné funkce, jako je dýchání, srdeční tep, červenání a rozšíření zorniček v reakci na emočně provokativní otázky, aby odlišil lidi od tzv. replikantů. V inscenaci je však tato zkouška upravena do podoby testu falometrie neboli testu vzrušivosti. Jde tedy nikoli o test pro replikanty, ale pro homosexuály. A zajímavé je, že při každém představení jsou testováni také diváci. Některé fotografie, zjevující se ve středovém zrcadle, (sexuální) zájem rozhodně vzbuzovaly. Dovedu si představit, že nejeden divák či divačka bude mít doma po představení o čem přemýšlet.
Nejsilnějším momentem inscenace je díky zdařilé práci s rytmem, ale také díky inscenačnímu principu binárního rámce spočívajícího ve střídání „geometricky rovných“ a „fantazijních“ obrazů Chybova interpretace nonsensové básně převzaté z Carrollovy prózy Za zrcadlem: Je svačvečer. Lysperní jezeleni se vírně vrtáčejí v mokřavě. Vetchaří hadroušci jsou roztruchleni. A selvy syští tesknoskuhravě. (…) Právě na vlnách Chybových slov, jeho fenomenálního výkonu, odplouvá divák pryč z kosmické lodi Star Treku, za Alenkou, fantazií a mimo řád, za silnou a strhující emocí, která v monologu proráží dosavadní Alanovu netečnost. Proto v další scéně, v níž do dění vstupuje postava Sergeje-Mámení Jiřího Valůška, tolik znamená replika, pronesená hlasem Trivie: Označte všechna pole, na kterých je mámení. Sergej přichází do prostředí Q z jiného světa, plný vášně a emocí, jimiž je Alan naprosto uchvácen a vzápětí sveden. Emoce jsou v inscenaci dávkovány velmi zručně. Režie si hraje s diegezí a mimezí, Sergej například nejprve popisuje zápas, bitvu na ledě z Alexandra Něvského, ale v následujícím obraze ji aktéři sehrají.
Queer Runner je postmoderní mozaikou příběhů a kulturních odkazů: od Alenky přes Sněhurku, Turinga, Sergeje Ejzenštejna, Komenského Labyrint světa a ráj srdce až k Blade Runnerovi. Občas inscenace působí lehce přeintelektualizovaně, zejména v části odkazující se na francouzského filozofa biopolitiky Michela Foucaulta (Nic není anarchističtější než moc, zaznívá z úst Q) a jeho jmenovce Jeana Bernarda Léona Foucaulta (1819–1868), jenž jednoduchým způsobem pomocí kyvadla doložil otáčení země kolem vlastní osy. (Alan si stěžuje, že se cítí, jako by se někde hluboko ve mně houpalo kyvadlo.)
Člověk by si skoro měl vzít na představení encyklopedii, jak poznamenal jeden kolega. Ale nutné to není. Důležitější je, co se nám vybaví, když se řekne láska, jak se ptá Alan. Všichni jsme asi tisíckrát slyšeli frázi, že láska je jenom chemie. Častokrát jsme nad tím mohli jen mávnout rukou, jindy jsme se ovšem museli rozhodnout, co to pro nás znamená: dívat se na to, co cítíme, klidně jako chemik na vzorec? Nechat se jím pohltit? Zcyničtět a roztrhat učebnice chemie? Alan v Říši divů stojí před mnohem osudovějším rozhodnutím: Mefisto mu totiž nabízí otrávené jablko poznání. Alan touží po poznání. A nepozná jed. Pozná ale, že když mu někdo tvrdí, že existuje „otrávená láska“, tak ho tím varováním nechce ochránit před jedem, ale před tou láskou. S posledním zakousnutím do jablka se tělem rozlévá teplo. Prenatální svět se vrací, neexistují replikanti a lidé, neexistuje „správná“ a „nesprávná“ láska. Jen ticho našeho století, v němž si manželství necháváme jenom pro ty, kdo prošli testem.
HaDivadlo, Brno – JQr: Queer Runner (labyrint citu / ráj mysli). Režie JQr a kolektiv, dramaturgie Milo Juráni, scéna a kostýmy Jan Matýsek, hudba Natálie Pleváková, triková spolupráce Aleš Hrdlička. Premiéra 1. března 2024 (psáno z premiéry a reprízy 5. března).
Komentáře k článku: Otrávená láska
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
