Divadelní noviny > Názory – Glosy
Otřes hodnot?
Vypadá to tak, že umělecké hodnoty se nyní radikálně otřásají. Změna hodnocení však provázela tvorbu i kulturní dědictví odedávna. Avantgarda pohrdala realismem: Voskovec a Werich jeho jevištní podobu označili za hrůzu. Teoretičtí i praktičtí stoupenci socialistického realismu naopak zahrnuli avantgardu pod obecný pojem formalistického umění a ztotožnili se s jeho zákazem. Pro mé vrstevníky malíře a spisovatele byl Alfons Mucha se svou Slovanskou epopejí předmětem posměchu. Kamarád František Mikš se ve svých esejích soustavně snaží docenit výtvarníky, kteří ve 20. století nepodlehli teroru avantgardismu a zůstali věrní skutečnosti a figurativní tvorbě. Pro Picassa má velmi ostré kritické slovo a Mondrianovu abstrakci odmítá.
Určitou roli, ale vždy dílčí, přitom hrála politická nebo spíš ideologická složka kritického soudu. Avantgardisté byli velmi často vášnivými aktivisty levicových politických stran a uskupení, sovětská avantgarda dokonce spjala svou existenci s bolševickým státem a zaplatila za to zmarněnými životy svých četných představitelů, když se sovětští komisaři rozhodli pro orientaci na výtvory realistické formou a socialistické obsahem. Přísné účtování s odkazem avantgardy ovlivnila však na druhé straně i nechuť konzervativně smýšlejících umělců a teoretiků vůči ničivému ideálu komunistické kulturní revoluce.
Základní složku veškerého účtování však tvořilo úsilí o obhajobu nebo kritiku zaměřenou hodnotově: tvůrčí čin byl pojat jako pokus postihnout obraz mnohotvárné a široce pojaté skutečnosti. Kritik Picassových politicky angažovaných děl plakátového charakteru přistupoval k francouzskému výtvarníkovi španělského původu jako k velkému umělci.
Soudobý otřes hodnot má podle mě výrazný rys ideologicky motivovaného obrazoborectví. Byzantský císař zakázal náboženské obrazy, protože zobrazovat Boha bylo zapovězeno. Církevní představitelé naproti tomu tvrdili, že v Ježíšovi vstoupil Bůh na svět jako živý člověk, a jeho zobrazení nejsou tudíž v rozporu se starým zákazem. Umělecká hodnota obrazů nebyla předmětem sporu podobně jako v době reformace, kdy husité zničili výtvarnou výzdobu bezpočtu chrámů a Kalvínovi vyznavači je v tom následovali.
Mladá režisérka, autorka znamenitých dokumentárních filmů, na loňské premiéře hlasitě kritizovala rasistický moment v mé mariánské hře: herečka v ní zazpívala Černá jsem, a přece půvabná, úryvek z Písně písní proslavený v latinském překladu Nigra sum. Jenže mezi pojmy černá a půvabná není prý přípustný rozpor. Autor jej připouští, je tedy rasista a jeho projev zřejmě vyžaduje přinejmenším cenzuru.
I na mé omezeně brněnské kůži se vzdáleně odrazily světové problémy. Pařížští vysokoškoláci, dodatečně podporovaní předními příslušníky tamní kulturní obce, znemožnili divadelní představení, protože inscenátoři urazili lidi tmavé pleti: zamýšleli v jejich rolích použít herců, jejichž tváře začernili nebo zakryli maskou. Z jiné strany se dozvídám, že bílý Ježíš překáží plnému prožitku diváků, kteří mají jinou barvu pleti. Příkladů podobně volajících po naléhavé i násilné nápravě je známo daleko víc. Dosah obrazoboreckého přístupu je bez hranic.
Chápu vstřícnost vůči všem společenským skupinám, které zraňuje nebo by mohl zranit bezohledný výraz, jejž právem vztahují k sobě. Chápu i snahu po odčinění dávných vin, které se nyní aktualizují v touze po porozumění například mezi někdejšími kolonizátory a kolonizovanými. Jen si uvědomuji, že kdykoli do osudu uměleckého díla a do vztahu ke kulturnímu dědictví v rozhodující míře zasáhl ideolog, způsobil tím nenahraditelné škody.
Komentáře k článku: Otřes hodnot?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
