…outsideři na vlnách alternativy… (No.6)
Příští vlna se z Nodu přelila do vršovického Café v lese – ovšem jen slabým šplouchnutím. Nejskromnější den festivalu nabídl vedle koncertu britského folk-rock-etno-kabaretního Nimble dua (Eddy Allen – g, voc + Carli Jefferson – perc, step) jediné představení – 2012 -Zánik domu U. Společnosti Dr. Krásy.
Dominik Tesař zapálil svíčku posledního pražského dne letošní …příští vlny/next wave… Snímek JARO DUFEK
…aneb představení, které jsme neviděli
Společnosti Dr. Krásy se poslední dva roky smůla lepí na paty, řekl režisér Petr Lanta v rozhovoru pro festivalový deníku Tsunami. Nešťastný řetěz se ještě nepřetrhl – ani na toto představení Lantovi nedorazil herec, s nímž inscenaci dva roky (!) po malých kouscích zkouší. Narychlo tak bylo připraveno náhradní řešení a celá produkce byla spíše nástinem budoucí inscenace, k níž bylo třeba podat vysvětlení. Toho se v úvodu zhostil sám režisér, dovolím si jeho slova parafrázovat. Kus je určený pro lantovského herce, Dana Červinku, jako pokus vrátit jej do života (snad i do divadla). Dan Červinka je v invalidním důchodu, talent, který se spálenými křídly zřítil na tvrdou zem.
Nejskromnější den festivalu nabídl i koncert britského folk-rock-etno-kabaretního Nimble dua Eddyho Allena a Carli Jefferson. Snímek JARO DUFEK
Bez tohoto vysvětlení by se mi představení vnímalo trochu hůř – možná proto, že jsem stižena neodbytným pocitem, že bych kus měla nějak intepretovat. Poeova útlá předloha je kromě pochmurné, gotické a hororové atmosféry zprávou o rozvratu, strachu, nemoci, šílenství, zmaru… Věřím, že to musí být pro režiséra i jeho herce rezonující téma. Když přidáme letopočet 2012, můžeme tak (třeba) poukázat na proklamovaný konec světa tentokrát zase pro změnu podle mayského kalendáře. Anebo taky ne – do lantovského náznaku si lze docela snadno dosadit kde co (včetně názoru, že jde o amatérské plácání, které zmákne každý, podobně jako čmáranici na papíře).
Hrálo se ve sklepě kavárny
Hrálo se ve sklepě kavárny… Snímek JARO DUFEK
Po sestupu po úzkých schodech se před divákem otevřel docela velký, zatím jen nahrubo opravený, syrový cihlový prostor. Taková byla i Lantova předpremiéra, prostě l’Art brut. Atmosféru zmaru ale navodil Lanta účinně. Zpola uschlá květina, vyhaslé oči panenek bez šatů (to je možná trochu omšelá zneklidňující rekvizita, ale účinná – panenkám jsou pak navíc vykloubeny údy a odtrženy hlavičky), zrcadlo, z něhož vystupuje žena v bílém jako duch ze zásvětí. A jedno menší zrcadlo, které se efektně roztříští. O herectví se nedá mluvit, text je čten (neškoleně) z papírku, většina mluvčích je spíše statická. A to je vlastně všechno. Celé představení netrvalo více než 15 minut. Což je málo i na vypití jednoho piva…
Lantovy inscenace v sobě mají jakýsi uhrančivý spodní proud… Snímek JARO DUFEK
I málo ale má význam
Lantovy inscenace – i takovéto drobky – v sobě mají jakýsi uhrančivý spodní proud. A to i přes zoufalství z jejich technické úrovně a zmatků, které je snad už tradičně provázejí. Snad za to může zvláštní jímavost a současně i posedlost samotného režiséra. Docela ráda bych tu inscenaci v budoucnu viděla. Pokud ji někdy dokončí…
Komentáře k článku: …outsideři na vlnách alternativy… (No.6)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Jiří Erml
S tím pivem si mě dostala. Já jsem ho vážně během toho představení ani nestihnul vypít. Pěkně si to napsala, ten „uhrančivý spodní proud“, tam asi vážně je, nebo něco takovýho.
12.10.2011 (14.29), , Trvalý odkaz komentáře,