Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Ovčáčkova hradní slavnost

    To je lež jako věž, nebyla to vička ani čočovička, byl oves. Je to tak notoricky známá písnička, že nám už ani nedochází, o jakém darebáctví se v ní mluví. Ovčák označí obvinění, že jeho stádo spáslo cizí pozemek, za lež, protože škoda nebyla učiněna na čočce a vikvi, jak stojí v nařčení, nýbrž na ovsu. Lpění na formalitě odvádí pozornost od podstaty věci. Nebo jinak: litera zákona vítězí nad jeho duchem. Lhát se může, když na to máme žaludek, šikovnost a dost tvrdohlavosti.

    Zlínský nekorektní kabaret Ovčáček čtveráček si bere na mušku (nejen) tiskového mluvčího prezidenta republiky Jiřího Ovčáčka FOTO ARCHIV DIVADLA

    Zlínský nekorektní kabaret Ovčáček čtveráček si bere na mušku (nejen) tiskového mluvčího prezidenta republiky Jiřího Ovčáčka FOTO ARCHIV DIVADLA

    Proč takový úvod? Aby bylo zřejmé, že nekorektní kabaret Ovčáček čtveráček Městského divadla Zlín, který si bere na mušku (nejen) tiskového mluvčího prezidenta republiky Jiřího Ovčáčka, nesáhl pouze po prvním líbivém názvu, který se nabízel. A není ani volným slepencem rozpustilých scének, jak by se mohlo zdát z několika ukázek, jež kolují po internetu. Ano, toto spontánně zrozené dílo, jež je víc scénickým čtením než „regulérní“ inscenací, bylo uvedeno po čtyřech zkouškách a na základě scénáře sepsaného za dva dny. Přesto vznikl pozoruhodný, byť jistě časově omezený fenomén.

    Ovčáček čtveráček je vzhledem k okolnostem vzniku dosti konzistentní kabaretní útvar, který neblahé politické kauzy posledních týdnů (návštěva dalajlamy, poklonkování Číně, státní vyznamenání k 28. říjnu) svazuje linií osobního příběhu Jiřího Ovčáčka. Ta začíná scénou z jeho dětství, v níž coby bystrý hoch hraje sám se sebou partii šachu – a může tedy vždy jen trochu prohrát a trochu vyhrát. Pokračuje strmou kariérou hradního mluvčího, v níž se bizarně krkolomnými výroky hájícími neobhajitelné, či úpornou snahou nalézt něco, co neexistuje (třeba jistý novinový článek), dopracovává stavu až kafkovsky absurdní proměny, de facto rozkladu osobnosti, která se ve finálním groteskně zlověstném krédu hlásí k identitě chameleona. Zkušenější divák rozpozná, že úvodní a závěrečná scéna jsou převzaty – skoro doslovně – z Havlovy Zahradní slavnosti, jež tu metamorfovala v obludně podivnou „hradní slavnost“. Nelze nežasnout, s jak aktuální až prorockou silou zní půl století stará slova Václava Havla.

    Titulní roli ztvárňuje Marek Příkazký, který vykazuje nejen fyzickou podobu s Jiřím Ovčáčkem, ale také schopnost vystihnout v komediální hyperbole pružnou vykutálenost i chorobnou umanutost své figury. Skvělým klaunským číslem je Ovčáčkova proměna v Miloše Zemana, herec však nabízí i průhledy do martyrských představ postavy, jež se cítí osamoceným obráncem hradního pána. Z rodu těchto představ je utkáno také okouzlující Ovčáčkovo snové setkání s dalajlamou. Ze sledu krátkých úderných scének střídaných písněmi (s přiléhavě satirickými texty) se formálně a obsahově vymyká obraz zvaný Chaos: aktéři precizně vystavěné herecké etudy se přetlačují u mikrofonu, odkud dávají zaznít útržkům reálných negativních reakcí, které se kvůli Ovčáčkovi čtveráčkovi na divadlo snesly. Smysl tohoto do furiosa gradovaného spílání publika tkví především v tom, že poukazuje na míru názorové polarizace nynější společnosti. Nelze rovnou říci, že žumpa, do které dává obraz nahlédnout, vytéká z Hradu, je však zřetelné, že jeho štvavá rétorika (výroky o pražské kavárně a podobně) pro ni vytváří vhodné prostředí.

    Zlínský kabaret má ovšem i množství pozitivních reakcí. Dílko mělo ohlášeno dvě uvedení na komorní scéně a za pochodu se vyrovnává s vlnou celostátní popularity a mediálního zájmu. Městské divadlo eviduje čtyři desítky žádostí o hostování. Představení o státním svátku 17. listopadu, jež mělo být derniérou, bylo přesunuto do Velkého sálu, kde mu sedm stovek diváků připravilo nadšené přijetí. Okamžik, kdy čtveřice herců v rolích čtyř ústavních činitelů vypointovala recitaci devótního prohlášení k česko-čínským vztahům symbolickým pokleknutím, vyvolal spontánní aplaus manifestačního charakteru. Atmosféra v divadle v něčem upomínala pohnuté časy září 1968 nebo listopadu 1989. O čem to svědčí? A o čem to, že největší ohlas mají autentické výroky: kromě hanebných vět zmíněného prohlášení především demagogické slovní piruety z úst titulního antihrdiny. Přinejmenším o tom, že česká společnost je, zjednodušeně řečeno, chováním svých mocenských elit rozjitřena. A Ovčáček čtveráček dal tomuto pocitu průchod v míře, kterou si jeho tvůrci v čele s ředitelem divadla Petrem Michálkem stěží představovali.

    O to je pak cennější, že i uprostřed aktuálně vzedmutého zájmu zůstávají střízliví a nepřehodnocují ambice svého díla, jež chce být „jen“ zrcadlem momentálních událostí na české politické scéně. Reflexí, která má společenský dosah, ale i svébytnou uměleckou kvalitu.

    Městské divadlo Zlín (Studio Z) – Petr Michálek: Ovčáček čtveráček. Výprava Zdeněk Nedorost, hudba a hudební spolupráce Tomáš David, režie Petr Michálek a kolektiv. Premiéra 6. listopadu 2016.


    Komentáře k článku: Ovčáčkova hradní slavnost

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,