Divadelní noviny > Festivaly Rozhovor Zahraničí

Owen Corey: Jsem duší klaun

Americký herec Owen Corey přijel na letošní ročník festivalu Jiráskův Hronov na pozvání AITA/IATA se sólovou verzí Shakespearova Richarda II. nazvanou This Little World: A Solo Performance of Shakespeare’s Richard II. Sešla jsem se s ním po jeho prvním hronovském představení ve čtvrtek 3. srpna a povídali jsme si nejen o jeho hostování, ale také o jeho práci ve Philadelphii, kde žije a pracuje. Pohybuje se tam v rámci toho, čemu říkáme „nezávislé divadlo“. Svými aktivitami propojuje práci hereckou a edukativní, a to v rámci rozmanitých organizací a divadel.

Na Jiráskův Hronov jste přivezl vlastní, velmi osobitou verzi Shakespearova Richarda II. Jak vznikala?

Nápad vznikl během covidu, kdy všechna divadla byla zavřená a Matthew Windham a jeho žena Essie, což jsou režisér a tvůrkyně loutek, mi řekli: Co takhle udělat Richarda II. jako sólovou show? Mohlo by to být skvělé, a máme dost času na přípravu, tak se do toho pusťme. Souhlasíš?! Já jsem kývnul, a tak jsme začali. Zvolili jsme jakousi „zoom show“ pro kameru, jako reportáž  z vězení.

A streamovali jste ji?

Ano. A byl to způsob, jak se napojit na různé mezinárodní festivaly. Prostřednictvím streamu bylo možné se dostat vlastně kamkoliv. Tak jsme  se přihlašovali na různé platformy, a tak se o nás dozvěděli v Chebu, kam nás pozvali na Festival jednoho herce. To nás motivovalo a předělali jsme naši inscenaci na one-man show. Přidali jsme spoustu ingrediencí, aby se mohla odehrát v prostoru, kde bude přítomno obecenstvo. Tím se úplně změnil život té inscenace – a vlastně i můj.

Je to inscenace, ve které si vystačíte s prázdnou scénou a vlastním tělem, což je logisticky výhodné.

Jistě, byť je tam ještě kousek dřevěného uhlí…

Takže vlastně nosíte všechny postavy na vlastním těle namalované jako obrázky…

Začali jsme nápadem, že pro vytvoření postav využiju vlastní tělo a umístěním loutek osvětlíme jednotlivé charaktery postav. Využili jsme poznatků, které jsme získali s kamerou a s tím, že kamera je schopna zachytit detaily. Věděli jsme , že potřebujeme nějaký menší sevřenější tvar, a tělové loutky – tedy ony obrázky namalované na mém těle – se zdály tím nejvhodnějším prostředkem. Dávalo to smysl, vždyť se jedná o člověka, který je zavřený ve vězeňské cele, a tím, jak vypráví příběh a vytváří si loutky, nachází spojení s okolním světem. V tomto smyslu je i uvěřitelné, že člověk může mít ve vězení kousek dřevěného uhlí.

V Česku nejste známý, mohl byste se představit? Jak jste se například dostal k divadlu?

Jsem jediný herec z naší rodiny. Moji rodiče milovali divadlo a od malička mě hodně brali na různá představení. Odtud pramení moje láska k divadlu i pozdější přání sám se mu aktivně věnovat. Na základní s třední škole jsem byl sice celkem dobrý student, ale ty školy mě pekelně nebavily, takže jsem je – jak se říká – flákal. Teprve, když jsem našel herectví, jsem zjistil, co chci opravdu dělat a být v tom dobrý. Divadlo jsem nikdy neflákal. Začínal jsem v menších produkcích už jako teenager, pak jsem se od hraní chvíli vzdálil a zase se k divadlu vrátil. Stalo se pro mě koníčkem i povoláním.

Studoval jste nějakou divadelní školu?

Navštěvoval jsem čtyřletý divadelní program na Farefield University v Connecticutu. Jednalo se o široký program zaměřený na divadlo a vedle režie a scénografie se tam studovalo i herectví. A to jsem si vybral.

Během své kariéry jste spolupracoval s mnoha divadly /více zde/. Často se jako tituly, ve kterých jste vystupoval, objevují Shakespearovy hry. Budu se tedy ptát postupně. Co je Philadelphia Young Playwrights?

To je organizace, kde se potkává hraní a učení. Členové chodí do škol a pomáhají studentským spolkům dávat dohromady projekty, fungují jako takoví poradci a trochu i jako manžeři. Radí jim, které herce si mají angažovat,jak a jakým způsobem, jak uzavřít smlouvy a podobě.

Co je Commonwealth Classic Theatre Company?

To je divadlo, s nímž jsme hráli na různých místech po  Philadelphii, hrál jsem s nimi v Shakespearově Vetě za vetu. Celé se to odehrávalo na náklaďáčku, který jsme vždycky zaparkovali někde v parku, a tam hráli. Strávil jsem s nimi celé jedno léto.

The Hedgerow Theatre?

To je jeden z nejstarších, dosud fungujících amerických divadelních spolků. Sídlí v Rose Valley v Pensylvánii poblíž Philadelphie. Po mnoho let byl jediným americkým profesionálním repertoárovým divadlem. Letos je to přesně sto let od jeho založení. Byl jsem tam dva roky jako herec v rezidenci /zde/, ale i poté, co jsem od nich odešel, se tam vracím a zůstáváme ve spojení. Zrovna nedávno jsem tam režíroval Romea a Julii s třinácti až čtrnáctiletými dětmi.

Jste také spojen s improvizační skupinou Bright Invention. Je profesionální nebo amatérská?

Je to takový mix. Je to skupina, která se hlavně dříve zabývala projekty, které připravovaly animační projekty pro firmy, dělali to profesionálové, ale občas i amatéři.

Hrajete nejen v klasických divadleních budovách, ale i v open air produkcích a dalších netradičních prostorách. Zaujala mě zmínka o imerzivním divadle v souboru Cirque du Nuit.

Pozor, nepleťte si jej se slavnou kanadskou novocirkusovou skupinou Le Cirque de la Nuit. Toto je philadelphský spolek, s kterým jsem spolupracoval dost dávno, někdy v rcoce 2001, shodou okolností zase na Shakespearovi. Jednalo se o zpracování Snu noci svatojánské, inscenaci, kterou mohl divák procházet, protože se odehrávala všude kolem něj. Mohl si zvolit, jestli bude přebíhat od jedné skupiny k druhé, nebo bude sledovat příběh jedné dvojice po celou dobu.

Stále – zdá se mi – mluvíme o vašich starších divadelních aktivitách. Co děláte nyní?

Živím se jako herec na volné noze ve Philadelphii. Spolupracuju tam na různých konkursech a taky se jich občas účastním. A doufám že získám víc práce… A samozřejmě taky jezdím s inscenací Little World. Hrál jsem ji v Hanoi, v Tunisku, v Belgii… Před Hronovem jsme měli krátké turné po Francii a chystáme se i do dalších evropských míst.

Hodně se zabýváte Shakesperem. A tak mi to nedá, abych se nezeptala. Existovala podle vás osoba jménem Shakespeare?

Podle mě ano, vždyť je doložena jeho mnohočetná spolupráce s Globem. I když možná měl více spolupracovníků a nepsal své hry jen sám, věřím tomu, že existoval.

Máte raději jeho komedie, nebo tragédie?

Komedie. A nejen jeho. Jsem duší klaun.

…

Samota krále Richarda II.

/Glosa k inscenaci This Little World [Tento malý svět]/

Zlobíme se na covid, že mnohým divadlům zkomplikoval plány a v celé nahotě ukázal, jak je divadlo efemérní záležitostí. Nikdo si nedokázal představit, že může nastat lockdown a zavření divadel, a bude třeba přemýšlet, co dál. Ale tato extrémní situace přinesla i něco nového, totiž novou inspiraci pro divadelníky. Jak jsem se přesvědčila, nejen u nás, ale i jinde ve světě (věnovali jsme se důkladnému průzkumu možností a realizací v Divadelních novinách po celou covidovou éru) to povzbudilo realizaci nejrůznějších projektů a hledání nových forem. Tou nejjednodušší se stalo vytváření sólových inscenací o obsazení maximálně 2–3 lidmi. To se ostatně stalo i v případě amerického herce Owena Coreyho.

Právě díky covidu přišel nápad na inscenaci, kde jako zprávu z vězení herec převypráví a přehraje celého Shakespearova Richarda II. Na jeho produkci, která mu mimochodem přinesla dost šancí na hostování nejen doma, ale i v zahraničí, ovšem není tím nejzajímavějším příběh sám, ale vytěžení tématu samoty a toho, jak s ní dokáže člověk zacházet. A pak především samotné, velmi ekonomické provedení.

Protože herec opravdu nepotřebuje více než prázdnou scénu, kus dřevěného uhlí a své ohebné tělo. Na to si v průběhu vyprávění kreslí tváře jednotlivých protagonistů, s kterými pak manipuluje a za které hovoří změněnými hlasy. Osobně jsem ocenila dovednost, s níž bleskově nakreslil stylizované obličeje protagonistů, kteří pak jako kouzlem ožívali. Vrcholem byla královna, na kterou se už nedostalo místo na rukou, a kterou tedy zastupovalo chodidlo jedné nohy.

V tomto případě se podařilo herci ukázat dobrou fyzickou zdatnost, když i s touto „loutkou“ dokázal manipulovat bez problémů. Smolné bylo, že herec odehrál celé představení na podlaze pod jevištěm, což dosti handicapovalo především diváky, kteří seděli ve vzdálenějších řadách bez elevace. Do jisté míry bylo znát, že inscenace byla původně koncipována pro filmový záznam (počítalo se se zabíráním detailů rukou i obličeje), kde by takový problém odpadl. Nicméně určitě bylo dobré, že se po delší době objevil na Jiráskově Hronově zahraniční host ze vzdálenější destinace nežli Slovensko. V jistém smyslu může být takovéto pojetí pro české divadelníky výzvou. A nemusí to být jen nouzové řešení.

/Rozhovor i recenze vyšly ve Zpravodaji JH, pro i-DN upravil hul/

• Autor: Jana Soprová
• Publikováno: 8. srpna 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Owen Corey: Jsem duší klaun

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ