Divadelní noviny > Kritika

Padouši, hrdinové, filosofové a ti další

Muzikálové divadlo je u nás vcelku fungujícím showbyznysem. Repertoár se obměňuje v zavedených stylových mantinelech a občas mírně inovuje. Většinou kvalitní zboží má své věrné konzumenty, kteří se, odhaduji, jen z menší části prolínají s diváky činoher, oper, baletů. I to je zřejmě známka normálních poměrů. Stejně jako to, že zákulisím muzikálů žijí bulvární média.

Bonnie & Clyde v Plzni a v Praze

Muzikálovému podzimu vévodí dvojí uvedení muzikálu Franka Wildhorna Bonnie & Clyde. Překladatel a producent Adam Novák poté, co byl odejit z Hudebního divadla v Karlíně, českou premiéru převedl do Divadla J. K. Tyla v Plzni.

Frank Wildhorn šikovně navazuje na klasické muzikály, které mluví, zpívají a tančí. Hudebně vychází z retro stylů, jimž dává současný mainstreamový zvuk. Jeho písničky se dobře poslouchají a zároveň mají ambici vyprávět příběhy, klenout hudební i dramatickou stavbu díla. To v módě jukebox muzikálů posiluje tradicionalistickou pozici Wildhornova vyjadřování. Příběh proslulých zločinců nahlížejí autoři veskrze romanticky – dva mladí zamilovaní jen chtějí žít lépe, než jim prohibiční poměry za hospodářské krize umožňují. Sem tam někoho zastřelí. Neradi. Copak chudí nevzdělaní nemají nárok na štěstí, bohatství a slávu?

Muzikál je vlastně komorní, z velké části mluvený, šikovně poskládaný z jednotlivých účelných výstupů. Nic autoři neprotahovali, pěkný je velmi stručný závěr příběhu.

V Plzni se režisérovi Romanu Meluzínovi dobře vedou mluvené scény, překlad Adama Nováka tentokrát neobsahuje v přílišné míře nevhodně použitá slova a neobratnosti dialogů. Hlavně pak čtveřici protagonistů, titulní dvojici plus postavu Clydeova bratra a jeho manželky, přirozeně hrají čtyři z mladých členů nyní velmi disponovaného souboru – z dvojí alternace jsem na repríze (3. listopadu) zastihl Romana Tomeše s Petrou Vraspírovou plus Richarda Pekárka s Kateřinou Falcovou. I móda třicátých let jejich fyziognomii hodně sluší. Jen kdyby jim to nekazila až amatérská zvukařina, střídání nenazvučených mluvených dialogů s necitlivě vyjetými začátky zpívaných pasáží – v technicky nejvybavenějším divadle současnosti nabízejí zvuk na úrovni kulturáku sedmdesátých let. Přitom šikovně nechávají nahlédnout do detailů tváří a činů postav reportážní kamerou. Nerozumím.

V karlínské režii Antonína Procházky jsou činoherní scény trochu mechanické, stroze vedené postavy se na zdejším velkém jevišti ztrácejí. Václav Noid Bárta s Dashou také neuhrají žádné valéry svých rolí. A to mají k dispozici mluvnější překlad Tomáše Belka. On z Clydea činí razantního chlapáka, ona dává postavě Bonnie krásu a nervní povahu. Škoda, že její hlas hyzdí přechod mezi rejstříky a rozbitá vysoká poloha. Provedení je grotesknější než plzeňské, na jevišti nechybí skutečné auto. V Karlíně prostě za podstatnější pro úspěch u diváků považují populární osobnosti a efektní podívanou. K té samozřejmě patří špičková choreografie, company, projekce, a hlavně vyladěné nazvučení – hodně dobrá technická show.

Obě divadla také disponují sehraným orchestrem, který většině menších produkcí chybí. Obě získala do repertoáru dobře nastudované dílo jednoho ze současných špičkových autorů (rozhovor s ním přinášíme na stranách 12 a 13).

Presley podle Shakespeara

V pražském Divadle Kalich také drží svou prověřenou linii rockových, herecky a choreograficky propracovaných tanečních muzikálů. Srdcový král (All Shook Up, poprvé uveden 2004, o rok později v Palace Theatre na Broadwayi) v Kalichu přímo navazuje na Pomádu a Horečku sobotní noci. Oba tituly i Srdcového krále přeložil Adam Novák poměrně pěkně, repliky jdou hercům do úst.

Srdcového krále rafinovaně napsal úspěšný scenárista Joe DiPietro na písničky Elvise Presleyho podle Shakespearovy komedie Večer tříkrálový: do ospalého amerického městečka vtrhne Chad, tulák na motorce s kytarou na zádech, sebejistý a sebestředný, aby i on podlehl shakespearovsky rozehraným záměnám milenců. Je další loženou rolí Jana Kříže, jemuž libreto ovšem přisoudilo ukázat postavu i v poněkud humorné poloze, ergo jeho samého přimělo udělat si tak trochu legraci z těch ultrakladných chlapáků, které tu v různých rolích opakuje. Na premiéře se mu komplikované vztahy trochu pletly, sem tam nevěděl, jak se která postava zrovna jmenuje, a zdálo se, že ho sebeironická podoba role přece jen vyvedla z míry. Dobře pro něho i pro roli!

Jako všechny podobné muzikály i Srdcový král přivádí na jeviště svérázné lidičky z obyčejného života a v Kalichu je obsadili zase výtečně! Režisér Šimon Caban, zároveň autor jednoduché transparentní scény, která umožnila občas se vznést nad přízemní realitu, předepsal jednoduché jednání, využil každou možnost zavtipkovat i nechat vybuchnout nečekaný gag jako šrapnel. Jeviště ozdobila skutečná nablýskaná motorka, a jak lze zhlédnout na naší titulní stránce, Janu Křížovi to na ní sluší.

Srdcový král je další tanečně a herecky pečlivě vypracovanou podívanou založenou na vtipném textu a nosném příběhu. Tohle zboží jinde než v Divadle Kalich prostě nekoupíte. Chybí mu jediné – živý orchestr.

Muzikálové filosofování

V Divadle Hybernia měla premiéru nejčerstvější původní novinka, která také jen opakuje prověřené muzikálové postupy. Muzikál Mefisto navazuje na romantické melodické muzikály Karla Svobody, jeho bezprostředním předchůdcem je právě do Hybernie z Ostravy přenesený Fantom Londýna (v Hybernii už v soukromé produkci uváděný pod názvem Přízrak Londýna). Nejspíš lze hovořit o muzikálu superlativů. Barvitou hudbu s několika pěknými melodickými nápady napsal Daniel Barták podle osvědčených vzorů z pomezí rocku a popu, dobře se poslouchá, je velkoryse instrumentovaná, ovšem zase zní jen z nahrávky, což hodnotu produkce značně snižuje. Zdeněk Zelenka s Filipem Renčem, tvůrci Rebelů, variovali Goethova Fausta, dokonce včetně sázky Hospodina s Luciferem o to, zda člověk zaprodá svou duši. Příběh je zamotanější než v klasické verzi, muzikáloví tvůrci snadno podléhají touze být papežštější než papež, stejné je to s filosofickými otázkami, jakkoli propojení Fausta (postavu toho jména v obsazení nenajdete) s Mefistem do jedné persony je možné – omládlým Faustem je tu postava Andreucio. Nakonec to všechno jen poskytuje příležitost k pěveckým a tanečním číslům. V principu kulisy barokního divadla a historizující efektní kostýmy evokují idealizovanou italskou renesanci. Na předpremiéře (1. listopadu) jsem v titulní roli zastihl hlavní hvězdu Josefa Vojtka a naložili mu, jak se patří, ostatně i dalším protagonistům, zpívání i textů je hodně. Vojtek i jeho spoluhráči jsou však spolehliví, je znát, že i tady nabízejí poctivé, dobře nastudované zboží i populární tváře. Snad jen to chtělo pročistit závěr příběhu, který se ne a ne překlopit do očekávaného finále.

Padouch nebo hrdina

Limonádový Joe prošel za poslední půlstoletí snad všemi oblastními operetami a činohrami. V repertoáru Městského divadla Brno bych ho nečekal. Petr Gazdík přiznal, že mu titul a s ním související kultura ani kultovní film z roku 1964 nic neříkají, zadání dostal od ředitele Stanislava Moši. Zjistil, že Jiří Brdečka napsal několik verzí parodie kovbojek, morzakorů a rodokapsů, a běžně zavedenou podobu hry pro brněnskou inscenaci zásadně proměnil. Přidal či pozměnil některé postavy, například otcem Winifred je tu farmář a nešikovný karbaník Abe Honesty z ranče Třikrát otočené es v pravoúhlém trojúhelníku rovnoramenném (což se Gazdík mohl dočíst jen v Brdečkových textech ze čtyřicátých let). Proměnil strukturu příběhu, přidal novou hudbu včetně citací slavných skladeb i brněnských úspěšných produkcí (připomene se i West Side Story). Zahodil nebo nevyužil některé slavné hlášky a vytvořil nové – přidal postavou Buffalo Billa, dobrou jen k tomu, aby se po něm kovbojové v ty nejnepříhodnější chvíle ptali: Nebyl tu Buffalo Bill? Nebyl.

Pro jevištní techniku a soubor Městského divadla dnes asi neexistuje neřešitelný úkol, což Gazdíkovi umožnilo zkonstruovat velkolepou podívanou plnou gagů, dokonalou do posledního kostýmního detailu. Inzitně líbeznou tvář dodal titulnímu hrdinovi Lukáš Janota, postavu hraje na přesné hraně nadsázky. Ale i další postavy mají do podrobností vybudované charaktery a chování, bez toho by totiž bylo možné smát se jen pitvoření – jak časté! Výtečně, protože zcela jinak než Květa Fialová ve filmu, stvořila Tornádo Lou Ivana Vaňková, Viktor Skála vykroužil dokonale padoušského Horáce a ještě jmenujme Martina Havelku za hřmotného hloupého rančera Honestyho. Zdejší orchestr hraje výtečně a dirigent Dan Kalousek dobře lavíruje stylovou hudební směskou.

S premiérou byla vyhlášena derniéra 17. listopadu – kdo v průběhu měsíce nepřišel, má smůlu. Podivné, jen kolik prostředků a práce se do inscenace vložilo. Nemám rád Limonádového Joea na jevišti, ale v tomto provedení se mi zalíbil.

Divadlo J. K. Tyla v Plzni – Frank Wildhorn: Bonnie & Clyde. Překlad a české texty Adam Novák, režie Roman Meluzín, dirigent Pavel Kantořík, choreografie Lukáš Vilt, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Dana Haklová. Česká premiéra v Novém divadle v Plzni 7. května 2016.

Hudební divadlo Karlín, Praha – Frank Wildhorn: Bonnie & Clyde. Překlad Tomáš Belko, režie Antonín Procházka, dirigent Martin Kumžák, choreografie Pavel Strouhal, výprava Michaela Hořejší-Horáčková. Premiéra 13. října 2016.

Divadlo Kalich Praha – Elvis Presley, Joe DiPietro: Srdcový král (All Shook Up). Překlad a české zpěvní texty Adam Novák, režie a scénografie Šimon Caban, kostýmy Zuzana Straková, choreografie Petra Parvoničová, hudební nastudování Lubomír Dolný. Česká premiéra 21. září 2016.

Divadlo Hybernia, Praha – Mefisto. Libreto Zdeněk Zelenka a Filip Renč, hudba Daniel Barták, režie Filip Renč, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Jan Růžička, choreografie Leona Qaša Kvasnicová. Původní premiéra 3. listopadu 2016.

Městské divadlo Brno – Jiří Brdečka, Jan Rychlík, Vlastimil Hála: Limonádový Joe. Úprava a režie Petr Gazdík, dirigent Dan Kalousek, scéna Petr Hloušek, kostýmy Eliška Ondráčková, choreografie Lucie Holánková. Premiéra 22. října 2016.

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 14. listopadu 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Padouši, hrdinové, filosofové a ti další

1. ZDENĚK ZELENKA

   

   Dobrý den, pane Hermane,
   jen bych si dovolil upřesnit pár drobností k muzikálu MEFISTO – libreto nenapsal Filip Renč a Zdeněk Zelenka, ale pouze Zdeněk Zelenka. Muzikál nerežíroval Filip Renč, ale Zdeněk Zelenka, Filip Renč byl kvůli nemoci odvolán v samém začátku. Jeho jméno zůstalo v titulcích pouze z právních důvodů. Jsou to drobnosti, ale očekával bych, že zejména v Divadeních novinách budou v souladu se skutečností.
   S pozdravem ZDENĚK ZELENKA, autor libreta a režisér MEFISTA

   18.11.2016 (12.41), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

   • Josef Herman

     

     Dobrý den,pane Zelenko,
     děkuji za upřesnění a omlouvám se za zmatení. Potíž je v tom, že 1. listopadu na představení nebyl k dispozici program, na vývěsce údaje o inscenátorech nebyly uvedeny a na internetových stránkách také nejsou jasné informace, kdo co vlastně dělal. Ostatně ani datum premiéry jsem nikde nenašel.

     19.11.2016 (8.53), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ