Divadelní noviny > Kritika Názory – Glosy
Pak, až vyfňuká se mrak
Jednou z možností, jak naplnit dlouholeté, blahobytné manželství obsahem, je pojmout je jako rituál. Je to účinná a v dobrých rodinách hojně využívaná možnost.
Poklidně vzrušivé odpoledne před odchodem na jednu z mnoha večeří, kde je dress code – smart. FOTO archiv Alfred ve dvoře
Autorská trojice Halka Třešňáková (CZ), Jan Bárta (CZ) a Milou Veling (NL) se nechala ve svém druhém společném inscenačním počinu Sticker tímto druhem rituálu okouzlit. Výsledek jejich úsilí je poklidně vzrušivý jako odpoledne ve vinohradském bytě před odchodem na jednu z mnoha večeří, kde je dress code – smart. Inscenace je ironická jako obrazy Roye Lichtensteina, zádumčivě dramatická jako díla jeho kolegy Edwarda Hoppera, vášnivá jako vdaná žena hladovějící po lásce, jako podnapilý gentleman v letech, okouzlujícím způsobem ukájející svůj chtíč na páru střevíčků…
Inscenace je ironická jako obrazy Roye Lichtensteina. FOTO archiv Alfred ve dvoře
Z rezervovaného a ironizujícího pojetí ženské postavy se k divákovi prodírá citlivá a současně vášnivě emocionální manželka Halky Třešňákové, jež je ke svému partnerovi plná erotické touhy a ženské něhy. Manžel v podání Jana Bárty je pravý gentleman: elegantní, uměřený, citlivý a zároveň i pravý muž: sebestředný, dětinský, bolestínský, nakonec i surový. Inscenaci charakterizuje pomalé až nudné tempo, opakování scén s případnými variacemi, krátké dialogy jakoby vysypané z Lichtensteinových bublin. Místem rituálu je typický koberec manželských obýváků (pokud mají jeho majitelé vytříbený vkus), rituálními předměty jsou bílá košile, černé šaty s hlubokým výstřihem, střevíce na vysokém podpadku, bělostný nátělník, perlový náhrdelník, drdol, obálka s tajemným dopisem ukrytým v kapse košile…
Především na pohybu a opakování situací, případně jejich variací, založenou inscenaci charakterizuje pomalé – pro někoho možná až nudné – tempo a krátké dialogy. FOTO archiv Alfred ve dvoře
V závěru se do té doby plynoucí jevištní obrazy trochu krkolomně „vzepnou“ do katarze prostřednictvím neopodstatněné, ovšem působivě realistické rvačky. Překvapivě romantický šanson pak shrne obsah odehrané komedie a znejistí romantika i cynika. Takže to bylo o lásce…?
Sticker je jako návštěva malé, dobré galerie s pop-artovými plátny, kde zůstanete dojatě a zaraženě stát před posledním exponátem – hudebním klipem Hany Hegerové.
Hodnocení: @@@
Divadlo Alfred ve dvoře: Sticker. Hudba/text: David Hlaváč, Ganz Egal, idea: Halka Třešňáková, Jan Bárta, produkce: Markéta Černá, režijní spolupráce, scéna: Milou Veling, světla: František Fabián, vizuál: Michaela Klakurková, hrají: Halka Třešňáková, Jan Bárta. Premiéra 6. června 2013 (Psáno z reprízy 15. listopadu 2013).
Komentáře k článku: Pak, až vyfňuká se mrak
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Petře,
inscenaci jsem viděl sice už na jaře, tak nedokážu být přesný, ale ten příběh i téma jsem četl dost jinak. Jako banální historku manželského páru při odchodu manžela do společnosti, v němž mu jeho žárlivá žena, která mu v kapse objevila milostný dopis, brání. Tedy ne rituály, ale časově různě posouvaný, oběma postavami jinak nahlížený, vracený a zase dopředu přeskakovaný příběh sestavený z miniaturních akcí a úseků, které si divák musí skládat dohromady.
Halka Třešňáková se již v několika svých předchozích produkcích zabývala měšťáctvím a rodinnými či manželskými situacemi a vztahy. Myslím, že je to směr, který jí nevyhovuje. Vzdává se toho, co umí (pohybové, intuitivní, abstraktní divadlo), a pokouší se o mapování prostředí a světů, které jí jsou vzdálené. Tentokrát ji navíc – podle mne – zradila i pohybová technika. Způsob, který s Bártou zvolili, vyžaduje naprostou pohybovou preciznost, a té nebyli na premiéře schopni, čímž se situace znejasňovaly a hra přestávala být divácky přitažlivá.
18.12.2013 (3.13), , Trvalý odkaz komentáře,