Páluš píše místo Mikulky z Hradce (No. 9)
Festival skončil. Deset dnů trvající maratón, jehož délka je podobně jako u běžecké varianty sotva snesitelná pro profesionála a pro netrénovaného borce smrtící si samozřejmě vybrala svou daň v podobě absolutního diváckého vyčerpání. Nezbývá než poreferovat o posledním dnu a pokusit se snad i o jakési celkové zhodnocení.
Mnoho povyku pro nic
Na Pornohvězdy jsem na rozdíl od Vladimíra Mikulky těšil. A nedopadlo to úplně dobře – s klidným svědomím mohu napsat, že to bylo (dle míry očekávání) asi největší zklamání festivalu. A po shlédnutí představení Jaromír Jágr, Kladeňák od stejné autorské dvojice (Kolečko-Svoboda) mám dojem, že si další návštěvu čehokoliv od těchto autorů na delší dobu rozmyslím. Herci sice bravurně pějí a tančí, ale příběh a výstavba děje kulhá až ouvej. Posuďte sami: na scéně se při přípravě nového porna (film se má tuším jmenovat Za bukakkem 3 – vtipné, že?) sejde herec, herečka, zvukař, zkrachovalý divadelní režisér a šéf nahrávací firmy. V první části se diváci smějí předpokládaným vtipům (herečka trénuje vzdechy a procvičuje si pusu pro orální sex, režisér jim dává příliš „divadelní“ pokyny, všichni absolvují čtenou zkoušku, učí se „vcítit“ do svých postav atd.), ve druhé se pak samotný film natáčí (prim hrají zejména celotělové veselé kostýmy – oba protagonisté mají zvýrazněné ty důležité části, něco se sem tam odlepí, něco zůstane v puse atd.) A ve třetí části spolu všichni slaví vánoce(?). Za herečkou přichází postupně všechny mužské postavy, a každá z nich ji zabije (tuším: nůž, pistole, utopení v kbelíku vody). Pak se však ukáže, že to celé byl jen jakýsi sen, či co, všichni si uvědomí nemorálnost svého chování, seknou s pornem a závěr se odehrává v duchu Limonádového Joea – ale vždyť ty jsi můj bratr, já tvoje sestra, já zase váš táta a tohle moje dlouho ztracená dcera.
V průběhu toho celého se inscenátorům občas podaří solidní vtip, tu a tam se ozve věta z kategorie hlášek, ale celé to tak nějak vůbec nedrží dohromady, divák (tedy alespoň já) neví, co je parodie, co parodie na druhou a jak je to vlastně myšleno…
Mnoho povyku pro nic – část druhá
Na představení Na fašírky mi nesiahaj jsem se těšil ještě více. Těšil jsem se na recenzi, ve které se budu moct předvést se znalostí jednak slovenského divadla obecně (a tvorby Milana Lasicu obzvláště), ale hlavně předváděné hry „na motivy textů Jevgenije Griškovce“, kterého miluju, viděl jsem jeho inscenaci v MCHATu, mám doma DVD se všemi jeho sólovými představeními a sám jsem v rámci scénických čtení v Olomouci uvedl tři jeho hry (s výslovným souhlasem samotného autora). No a pak jsem celý natěšený přišel na sedmou do Klicperáku, na scéně uviděl připravené hudební nástroje a v rukách paní uvaděčky programy k představení s názvem Recitál Marty Kubišové. A jejda. Nebudu vás napínat –Milan Kňažko onemocněl a divadlo muselo sehnat náhradu. A dosti již o tom, taková věc se prostě stane. Na Kubišovou jsem nešel…
■
Co se týče letošního hradeckého festivalu jako celku, myslím, že se vyvedl velmi solidně. Organizačních lapsů jsem (vzhledem ke kvantitě produkcí) zahlédl minimum (koncert Peťa Tázsoka na Open Air posunut asi o dvě hodiny, titulkovací zařízení v Klicperově divadle). Návštěvnost byla ukázková, kvalita produkcí vesměs dobrá (záleželo na správném výběru), počasí nádherné – co více si přát.
Na závěr přidám mé osobní TOP 3:
Mám okno – Radošinské naivné divadlo
Noc oživlých mrtvol – Klicperovo divadlo HK
a ač se sám sobě divím:
Morávkův Hadrián z Římsů – Klicperovo divadlo HK
Víc už toho v tomhle horku napsat nedokážu. Tak za rok zase v Hradci.
Komentáře k článku: Páluš píše místo Mikulky z Hradce (No. 9)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
