Paměti antihrdiny
Jaroslav Tuček (1938), absolvent herectví JAMU v Brně, byl v roce 1979 coby člen KSČ (v té době v angažmá v Mahenově činohře) dosazen na místo uměleckého šéfa Divadla na provázku a Hadivadla. V této funkci působil až do roku 1989 a podílel se i na prosazení a organizování stavby nové (současné) budovy Divadla Husa na provázku v Brně. V letech 1989–2000 učil na JAMU a vedl Studio Marta. Zajistil a spoluorganizoval jeho generální přestavbu. Od roku 2000 působil v Divadle Polárka. Prosadil a podílel se na přestavbě prostor Polárky v moderní divadlo pro děti a mládež. Nyní je v důchodu. Nakladatelství Barrister a Principal právě vydává jeho vzpomínky na inkriminovaná období Vzpomínky antihrdiny aneb S Provázky, Hady a Martou na provázku. Na i-DN jsme po celý prosinec publikovali na pokračování úryvky z této pozoruhodné knihy. „Vždycky jsem byl zvědav na to, jaké budou memoáry mojí generace. Že je ale napíše exkomunista a navíc skvěle, to jsem nečekal…“ napsal o nich teatrolog Petr Pavlovský. Pro tištěné DN jsme připravili část o společném projektu scénického časopisu Husy na provázku a HaDivadla Rozrazil.
Na břehu řeky Svratky
kvete Rozrazil
Umělecké rady obou malých divadel, posílené o pracovníky různých odborů, sledovaly nesmírně pozorně schvalovací generálku prvního čísla scénického časopisu, věnovaného vzniku Československé republiky Rozrazil 1/88 – O demokracii.
Následná diskuse byla „u zdi“, opatrně statečná, zcela vystihující tehdejší napjatou politickou situaci. Osobnosti brněnské divadelní kultury obhajovaly čin mladé generace, odchované československým školstvím, tedy jimi. Oceňovaly humor části nazvané Zítra to spustíme, hloubku meditativní Hostiny filozofů, rytmus a spád scénického časopisu i nezvyklost a nápad realizovat na jevišti živé noviny. Pak umělecká rada doporučila inscenaci ke schválení.
Při odchodu mi profesor Vlašín řekl: Jste odvážní a dobří, nu, snad vám to bude ku prospěchu. Bojím se o stavbu i o vás…
Byl jsem předvolán ke kádrovému náměstkovi, tři „kluci“ měli všetečné otázky: Kdo pozval na premiéru paní Havlovou? Kdo ji vpustil do sálu? Od koho měla vstupenky? Proč jste o její návštěvě neinformoval ředitele? Pánové snad ani nechtěli znát odpovědi, protože hlavní muž výslech uzavřel: Soudruh šéf zase neví nic. Je to pořád dokola. Takhle to dál nepůjde. Prostě se ten pelech zavře! Ať si to vyřeší ředitel, od čeho tady je!
Šli jsme s Arnoštem Goldflamem do Janáčkova divadla na stranickou plenárku: Co budeme dělat, když někdo otevře problematiku Rozrazilu?
Neboj se, Járdo, to je příliš choulostivá věc, nikdo o tom mluvit nebude. To by se muselo k tomu přijímat usnesení, a to nikdo nepotřebuje. Buď klidný, odsedíme to tam a potom půjdeme domů!
Opět mě volali ke kádrovému náměstkovi, který mi přečetl dopis odboru kultury KNV adresovaný řediteli SD Majerovi. Vytýkalo se v něm uvedení nekvalitního díla scénického časopisu Rozrazil. Nevyjasněnost obsahu, nedotaženost tvaru, následovaly detaily: nevhodná scéna s uklízečkou, scéna přijímání na školy, manipulace s praporem je nepřípustná.
Peter nechtěl o výtkách kraje slyšet. Umělecká rada připomínky neměla, a to sú nějaká esa, na tyto kecy serem!
Rozrazil v Praze
Dne 28. října 1988 se Rozrazil hrál v pražském Junior klubu a byl to nářez. V Praze se manifestovalo, lidé vyjadřovali velkou nespokojenost, po ulicích jezdily vozy zásahových jednotek, blikaly policejní majáčky. Junior klub praskal ve švech. Soubory hrály jako o život, diváci řvali, aplaudovali. O pauze se mezi diváky šeptalo: On jim to napsal Havel…
Nikdo mě nepotřeboval, což mi ani nevadilo. Bloumal jsem mezi lidmi a snažil se být šedivý jako myš. Všiml jsem si, že podobně nenápadných je ve strkanici více. Sešel jsem po schodišti, na chodníku jsem potkal pracovníka ministerstva kultury, bývalého šéfa a režiséra Hanáckého divadla Sváťu Válu v typickém ohozu chudého divadelníka. Sváťo, je to masité, bolí mě hlava, není mně dobře, asi mám teplotu. Rád bych si lehl, není kam.
Sváťa krčil rameny, naznačoval úsměv, ale moc mu to nešlo. Musím se zase protáhnout dovnitř, mám povinnosti, však to znáš…
Začala mi být zima, dostal jsem třesavku. Naproti, přes ulici v restauraci, jsem si dal horký grog a dva acylpyriny. Třesavka ustoupila, těla se zmocnila horkost a bolest. O slávu pražského uvedení jsem přišel, místo toho jsem získal pořádnou chřipku a cestu do Brna protrpěl.
Zákazové tanečky
kolem Rozrazilu
V polovině listopadu mně sdělil kádrový náměstek, že ředitel okamžitě zakazuje další účinkování Rozrazilu v Praze. Dále mi sdělil, že bude s vedením obou souborů zavedeno kárné řízení, protože nepředložily texty Rozrazilu ke schválení.
Po konzultaci s oběma Petry jsem kádrovému náměstkovi sdělil, že není důvod kárná řízení zavádět ani rušit smluvně zavázaná představení, neboť proběhla řádná schvalovací jednání, ve kterých se divadelní teoretikové i další významné osobnosti vyjádřili k Rozrazilu kladně. Zápis z porady byl předán řediteli i odboru kultury a ohlasy na pražské uvedení jsou nadšené.
Následoval zákaz zájezdů Rozrazilu nejen do Prahy, ale i do Hradce Králové. Chtěl jsem rozhodnutí písemně. Místo toho zaslalo ředitelství do Prahy mým jménem podepsané telegramy rušící představení Rozrazilu. /…/
Lidé obou souborů na mě koukali jako na vraha, Peter, zelený vzteky, drtil mezi zuby: Čurani si myslí, že možú všetko, kokoti. Jarošu, ať nás pozavírajú, naše ostuda to nebude. Povedz im to!
V Rovnosti vyšla drtivá kritika, kterou na produkci Rozrazilu napsal vedoucí odboru kultury Karel Dvořák.
Bleskla mi hlavou Bolkova recitátorská perla ze školních prověrek na JAMU: Na břehu řeky zvratky…
Komentáře k článku: Paměti antihrdiny
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
