Ústecké historky z podsvětí
Karel František Tománek napsal zběsilou, hyperbolickou i metaforickou, zábavnou a trapnou (zkrátka tarantinovskou, jak se píše v anotaci) hru o boji dobra se zlem. Inscenace Pan Bílý, Zrzka a ti druzí v Činoherním studiu ovšem není černobílá. Zprvu totiž není zřejmé, kdo je padouch a kdo hrdina. A na konci jste si jistí jen o malinko více, ale už aspoň víte, komu máte fandit. Jde zkrátka o spravedlnost. Nebo aspoň o pomstu…
Pan Bílý, Zrzka ti druzí je legrace, která někdy mrazí FOTO ADAM PAVLÍČEK
Setkáme se s dvěma gangy – feťáckými drsoni (jména postav mluví za vše: Gandža, Špek, Tráva a Ida), kteří si říkají Odhodlaní, a mafiány v oblecích, již jsou nazýváni Rudoši. A do městečka přijede také poslední kovboj – pan Bílý. Do toho je přimíchána trochu ujetá love story mezi „idolem“ Bílým a děvou lehčích mravů (bývalou herečkou) Zrzkou. A taky nechybí eskapáda s vědmou (a toho času herečkou) Hedou, která Odhodlaným zvěstuje, jak osvoboditele Bílého poznat. (Samozřejmě se vám při této scéně vybaví Matrix.)
Je to tak trochu příběh o blanickém rytíři Bílém, který přijde město očistit od rudé mafie a lid, zalezlý v kanálu, vysvobodit.
Aby nebylo pochyb, k čemu tento boj vztáhnout, Bílý se vytasí s monologem o své minulosti – dědovi sebrali fabriku na barvy, babička skočila pod vlak jako Anna Karenina, otec se stal kotelníkem a zeměměřičem, v knihovně ukradl Kafku a za to dostal deset let natvrdo a pak publikoval v undergroundu… Jeho hlavní rudý protivník je Zuřící býk. Abychom však příliš nevykročili z toho „pokleslého“ žánru, musí kromě bitek a siláckých řečí přijít na přetřes také sex. Bílý umí dívky přivést ke kosmickému orgasmu, Zuřící býk sexu nikdy nepřišel na chuť a radši chová varany…
Proti sobě tak v inscenaci stojí Leoš Noha a Jaroslav Achab Haidler. Noha hraje svého kovboje jako tvrďáka, který nemá co ztratit, s nadsázkou a vlastně i ledabyle, Haidler v černém obleku jako mafiánský politik přesně a až sadisticky důkladně ztělesňuje úlisné zlo, slizkost neustále a doslova zdůrazňuje neustálým patláním si dezinfekčního gelu a mnutím si rukou.
Ostatní herci vytvářejí spíše figurky, což podtrhují výrazné a často vyzývavé (to druhé se týká pouze hereček!) kostýmy Jana C. Löbla, ale to v rámci žánru ani jinak nejde. Navíc mnozí Ústečtí – především Erika Stárková jako Zrzka – mají charisma, s kterým mohou na jevišti jen stát, a stačí to. Scéna (také J. C. Löbl) připomíná filmové miniateliéry a její uspořádání je významotvorné. Má několik plánů – v centru je samozřejmě bar či saloon, po jedné straně doupě Odhodlaných, ve výšce ční sídlo Rudochů (samozřejmě vlevo), na protější straně je vyvýšená a často rudě nasvícená postel pana Bílého.
Tománkova hra je vtipná, sympaticky tematizuje divadlo a u mně odkazuje na naši komunistickou historii (nechybí ani scéna mučení), přitom však není zatěžkaná banální popisností a prvoplánovostí sdělení. Škoda jen, že inscenace v režii Jiřího Trnky má několik slepých míst (ony tarantinovské bitky přece jen není lehké nacvičit) a některé dialogy působí příliš zdlouhavě (především závěrečná rozprava Bílého a Zuřivého býka).
Tento příběh se má odehrávat v blízké budoucnosti v Ústí nad Labem. Možná proto byla premiéra uvedena během druhého volebního víkendu. Je to totiž také hra o naší nedávné minulosti. Politické divadlo trochu jiného ražení. Ne nadarmo je tam také řeč o Orwellovi.
Činoherní studio Ústí nad Labem – Karel František Tománek: Pan Bílý, Zrzka a ti druzí. Režie Jiří Trnka, dramaturgie Dagmar Haladová, scéna a kostýmy Jan C. Löbl, hudba Martin Peřina. Premiéra 15. října 2016.
Komentáře k článku: Ústecké historky z podsvětí
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
