Pan Frisch se ztratil
Specifická próza Člověk se objevuje v holocénu náleží k pozdním dílům Maxe Frische, klasika švýcarského písemnictví 20. století. Publikoval ji v roce 1979 (česky vyšla 1995) a podal v ní zdánlivě objektivistickou, v podstatě ovšem niternou sondu do mysli třiasedmdesátiletého vdovce, který žije v Ticinském údolí Alp. Momentálně je kraj stižen vydatnými dešti a s tím spojeným sesuvem půdy nedaleko bydliště pana Geisera, jak se muž jmenuje. Frisch text komponoval z fragmentů někdy v rozsahu jednoho řádku, jindy odstavce. Lakonicky v nich nahlíží Geiserův buď právě přítomný okamžik, nebo jeho obecnější situaci. A mnohokrát tyto partie prokládá výpisky, které si pan G. pořizuje na lístečky, aby procvičoval odcházející paměť. Pak lístky napichuje či lepí na stěny svého domu, aby měl na očích informace, jež považuje za důležité a mysl by je měla vést v patrnosti. Frisch na stovce tiskových stran kapesního formátu podal lapidární zprávu o stárnutí, samotě, paměti a dobývání smyslu.
K panu Geiserovi (Hynek Chmelař, vpravo) přibyli Max Frisch (Antonie Rašilovová, druhá zprava) a další figury (zleva Matěj Šíma, Lucie Roznětínská a Aicha Roubíčková) FOTO ALŽBĚTA DRCMÁNKOVÁ
Dvacátnické trio Justina Grecová, Jana Vaverková a Jan Doležel, od příští sezony umělecké vedení HaDivadla, Frischovu prózu vzalo a učinilo z ní v Divadle X10 inscenaci s pěticí herců a o třech částech. Fragmentarizovaná forma předlohy může sama o sobě oslovit generaci Z. Rezonovat u něj rovněž může Frischova neantropocentrická dimenze vnímání historie Země a mocnosti živlů. Jenže niternost nahradila adaptující a režírující trojice výkladovou rozbíhavostí. K panu Geiserovi (Hynek Chmelař) přibyli Max Frisch (Antonie Rašilovová) a další figury, jimž Aicha Roubíčková, Lucie Roznětínská a Matěj Šíma sice herecky dávají říz, ale zůstává právě jen u exprese a akce. Inscenace nese podtitul Rekonstrukce paměti. Teatrální – a teatrálnost sice přítomna je, ovšem v ne zrovna žádoucím smyslu.
Základním rysem Frische adaptovaného v Divadle X10 je ukecanost. Všeho je zde příliš: slov, scénografie, symboliky, děje. Po bezmála hodině a půl nepříliš uspořádaného hraní na téma paměť pana Geisera & jiné bylo publikum vyzváno, aby se podle toho, kdo kde sedí, rozdělilo na tři části a každá skupina se vydala pod vedením jednoho z herců na výpravu po okolí X10, tedy po Národní třídě a přilehlých ulicích. Neboť i pan Geiser se vydal na túru, zanořil se do krajiny, padla tma a – bylo záhodno ho najít! Skupiny/výpravy si v srdci města byly nablízku, herci na sebe volali a zdravili se, já šel s panem Frischem, jenž nám ukazoval, jak říkal, půvaby Curychu a vyprávěl o své unešenosti tím či oním curyšským místem. Bylo to silně přechozené. Kdybych byl na přehlídce amatérských nebo studentských divadel, byl bych smířlivější. A když jsme se po výšlapu vrátili do X10, byli jsme ponecháni na ochozu nad jevištěm a dole pod námi pan Geiser/Chmelař pozvolna kuchtil jakýsi eintopf. Tak jsme na to pár minut hleděli a – fertig!
Podle mě je tohle uchopení „Holocénu“ úplným míjením se s povahou Maxe Frische coby autora. Když v první půli roku 2019 inscenovali na DAMU autorovu hru Pan Biedermann a žháři, nedopadlo to skvěle, ale dalo se té volbě rozumět a společenskokritické gesto, vtělené autorem do textu, bylo patrné. Poctivým náslechem frischovského existencialismu byly adaptace jeho úhelných románů Homo Faber (Činoherní studio, 2017–2020) a Stiller (Studio Hrdinů, 2019–2020). Člověk se objevuje v holocénu je z těchto inscenací nejslabší.
Divadlo X10, Praha – Max Frisch: Člověk se objevuje v holocénu. Překlad Ivana Führmann Vízdalová, režie a adaptace Justina Grecová, Jana Vaverková, Jan Doležel, dramaturgie Ondřej Novotný, výprava Justina Grecová, ilustrace Františka Iblová, hudba Matěj Šíma. Premiéra 18. října 2024 (psáno z reprízy 28. října).
Komentáře k článku: Pan Frisch se ztratil
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
