Pane, odpusť jim, neboť nevědí, co činí
Divadlo v Dlouhé již počtvrté přizvalo ke spolupráci režiséra Jana Nebeského s herečkou a autorkou Lucií Trmíkovou z Divadelního spolku Jedl. Po trojí zkušenosti s Ibsenem tentokrát sáhli po u nás nepříliš známé povídce Vytržení panny z Barby z roku 1940. Německá autorka převážně křesťanské literatury Gertrud von Le Fort (1876–1971) v ní pojednává o duchovním střetu dvou jeptišek z magdeburského kláštera sv. Anežky, odehrávajícím se na pozadí německé selské války.
Divadlo v Dlouhé již počtvrté přizvalo ke spolupráci režiséra Jana Nebeského s herečkou a autorkou Lucií Trmíkovou z Divadelního spolku Jedl. Foto: archiv divadla
V Dlouhé má duchovní tematika jistou tradici a Nebeský s Trmíkovou se otázkám víry věnují skutečně soustavně, ovšem jen málo jejich inscenací bylo s křesťanstvím spjato tak nerozlučně jako Vytržení panny z Barby. A to může být zrovna v dosti ateistických Čechách kámen úrazu: křesťanství je tu leckdy vnímáno především jako ideologie a zvýšená koncentrace duchovního obsahu v uměleckém díle pak budí rozpaky, případně dokonce vede k odsudkům, že jde o agitku – i tuto výtku jsem zaznamenala na soirée po premiéře.
Ačkoli sama nejsem věřící, musím nesouhlasit. Jistě, duchovní rovinu sice nelze během recepce inscenace vytěsnit, ale je myslím škoda nechat se tím zaslepit. (Ostatně tvůrci zřejmě počítali s tím, že půjde o výběrový titul, a výrazně snížili obsazenost sálu: diváci jsou usazeni na jevišti, což zároveň umožňuje nastolit intimnější – či přímo duchovnější – atmosféru.) Nebeský s Trmíkovou inscenovali povídku citlivě, bez patosu a rigorózního „pánbíčkářství“. Zejména v první půli se jim daří v situacích objevovat i jemný humor, třeba když jeptišky při disputaci o sakrálních tématech krouhají zeleninu jako někde v závodní jídelně.
Lucie Trmíková a Marie Poulová. Foto: archiv divadla
Také ústřední postava Matky představené je Lucií Trmíkovou zpočátku vyvedena s jemnou nadsázkou, chová se až překvapivě světsky, je malicherná, urážlivá a na jeptišku Barbyovou, prožívající nevysvětlitelná spirituální vytržení, snad i trochu žárlí. Především však tvrdohlavě trvá na svém – dosti pragmatickém – pojetí víry, v němž není místo pro ústupky, ale ani pro pochyby, zoufalství a pro strach z boží opuštěnosti už vůbec ne. Jenže právě tyto mezní pocity zakouší při svých viděních mladá Barbyová, pročež se s abatyší bezděčně dostává do konfliktu. Její představitelka Marie Poulová dokázala i na malé ploše vystihnout neochvějný klid člověka, jenž nahlédl podstatu a pokorně ji přijal.
Autorka adaptace Lucie Trmíková navýšila dramatický potenciál konfliktu postavou Kazatele, protestantského radikála, jenž podněcuje lid k barbarskému útoku na klášter (předobrazem postavy je Thomas Müntzer, radikální církevní revolucionář a odvržený stoupenec Martina Luthera, jenž už v 16. století prosazoval některé komunistické ideje). Filip Kaňkovský mu vtiskl podobu skutečně odpudivého plebejce v teplákovce, jenž se zprvu plazí ve výkalech a na bílé klášterní lilie zvrací černou krev. Když se ale probije do svatyně, zmužní, mění se v polonahého démona s kopím, který jako by vystoupil ze středověkých maleb.
Filip Kaňkovský a Lucie Trmíková. Foto: archiv divadla.
Od liturgické doslovnosti inscenaci oprošťuje také výprava, kterou ve spolupráci s režisérem vytvořila Jana Preková. Klášter je vyveden ve schematické reliéfní úpravě, ve výklenku vlevo je kuchyně, vpravo úzká cela, která působí trochu jako krypta (později se ukáže, že oprávněně). Schodiště ve středu scény jako by vedlo až do nebe. Ale když na ně vstoupí herci, efekt ohromující vertikály je bohužel poněkud narušen, což některým scénám ubírá na působivosti. Velice výmluvné jsou futuristické hábity jeptišek, opatřené obrovským průhledným okružím, které asociuje svatozář, zároveň ale znemožňuje téměř jakýkoli fyzický kontakt. Objetí či políček, obojí je v tomto postroji prakticky nemožné. Významnou roli hraje také hudba Martina Dohnala inspirovaná gregoriánským chorálem i žalmem De profundis.
Stonky lilií určených k výzdobě kostela jsou zakončeny hroty, takže je jeptišky zabodávají do země jako oštěpy. Foto: archiv divadla
Ve druhé části inscenace, která vyvrcholí dobytím a ničením kláštera, už nezbývá mnoho prostoru pro odlehčení a patos přeci jen povážlivě zhoustne. Scény zmaru nasycené symbolickými významy a rituálním podtextem připomínají oživlé obrazy. Jejich evokativnost podtrhují předměty se silným asociačním potenciálem: stonky lilií určených k výzdobě kostela jsou zakončeny hroty, takže je jeptišky zabodávají do země jako oštěpy; když Kazatel uzurpuje klášter, probodne kopím obrovské srdce vznášející se nad schodištěm, z nějž začne vytékat krev.
Je vůbec možné odpustit svým viníkům? Ústřední téma inscenace s křesťanstvím sice úzce souvisí, ale zároveň je přesahuje; koneckonců jde o problém obecně lidský, nadčasový. Schopnost odpouštět je pojednána jako veliká ctnost, na niž dosáhnou jen lidé pokorní a tolerantní, schopní takříkajíc vyjít ze sebe. Či nad sebe – tedy se povznést, v tom nejpůvodnějším smyslu slova. Také abatyše, zaslepená svou pomýlenou pravdou, to nakonec dokáže, zejména díky oběti panny z Barby. V tomto smyslu je inscenace v podstatě moralitou, ale do zmíněné „křesťanské agitky“ má opravdu daleko.
///
Divadlo v Dlouhé, Praha – Gertrud von Le Fort a Lucie Trmíková: Vytržení panny z Barby. Překlad Jaroslava Vobrubová-Koutecká, režie Jan Nebeský, scéna Jan Nebeský a Jana Preková, kostýmy a světelný design Jana Preková, hudba Martin Dohnal, dramaturgie Štěpán Otčenášek. Premiéra 23. června 2021.
///
Projekt vydávání letních recenzí na webu www.divadelni-noviny.cz byl podpořen grantem SFK.
///
Další recenze letních produkcí najdete pod štítkem Letní kritika 2021.
Komentáře k článku: Pane, odpusť jim, neboť nevědí, co činí
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
