Štvanice na Pannu
Opera Divadla F. X. Šaldy realizuje pod vedením svého šéfa Martina Doubravského v tandemu s dramaturgyní a režisérkou Lindou Keprtovou nevšední umělecký program. Pro Keprtovou jsou tématem zejména příběhy silných ženských hrdinek, které právem nahlíží z feministického hlediska a současnou optikou. Dělá to naléhavě, bez moralistické cenzury, bez plačtivého sentimentu. Ptá se, co pro nás mohou dnes znamenat osudy Alciny, Ariadny, Evy, Jenůfy, Marie Stuartovny, Thaïs, Violetty nebo třeba Jany z Arku, jak tomu je v poslední inscenaci Čajkovského opery Panna orleánská. Stejně jako ostatní jmenované hrdinky i Janu režisérka představuje jako společností fyzicky zlikvidovanou oběť – oběť odvahy překročit systémem stanovenou roli. Dává věcně najevo, že pro ženu není ani dnes radno příliš vystrkovat hlavu. Proto režisérka omezuje mysticismus, k jakému Čajkovskij, sám sobě libretistou, posunul Schillerovo klasicistní drama. Její postavy jsou lidé z masa a krve, jednající psychologicky přesvědčivě v emotivně silných jevištních obrazech (například symbolické nakládání s rozkvetlými ratolestmi – tu ohlašují jaro, tu tvoří zapálenou hranici). Johanka sama je pak především ženou vlastní svobodné vůle, byť její úzkost prokazuje, že se rozhoduje těžce. Janino jednání však u Keprtové nedeterminuje bůh – „trest boží“ za to, že konzumovala svůj poměr s Lionelem, jímž se měla zpronevěřit svému poslání, zde působí jako zástupný důvod k jejímu odstranění, nikoli řízení vyšší moci.
Jana (Alžběta Vomáčková) je upálena na hranici z rozkvetlých ratolestí FOTO ROMAN DOBEŠ
Inscenace se odehrává na převážně prázdném jevišti v šedých barvách, jemuž někdy dominuje králův trůn – čalouněné starožitné křeslo. Král Karel (naprosto přesný Dušan Růžička), oblečený stejně jako jeho dvořané v padnoucím byznys obleku, je akce neschopným politikem z povolání. Úředníkem. Jeho zbabělost režisérka znázorňuje instruktivně – král rozehrává ruskou ruletu, nechává kolovat svůj revolver, když však přijde řada na něj, s napětím zvažuje stisk spouště a nakonec revolver odloží. Tolik alespoň jeden příklad promýšlení situací v této inscenaci a vůbec divadelního uvažování Lindy Keprtové.
Lokalizace děje připomíná spíše dnešní Rusko, což je excelentní příklad intrikující bezskrupulózní politiky požírající vlastní děti. Jana do tohoto pragmatického světa vstupuje bez poskvrny, byť rozhodně ne naivně, složitost a nebezpečí svého úkolu chápe. Na své bělostné roucho bere (zřejmě) ruský vojenský plášť, aby se mohla realizovat ve své nové roli ve světě mužů. Ti s ní, včetně jejího otce, neschopného snad snést, že jej dcera přesahuje, zacházejí jako se zvěří (například když ponižujícím způsobem – sáhnutím pod sukni – kontrolují její panenství) a jako zvěř ji také uštvou. Ostatně i její vztah s Lionelem je podán spíše jako boj pohlaví, byť smyslný (hezká stylizace jejich souboje).
Pro divadlo Lindy Keprtové je příznačné, že nerada pracuje s alternacemi, a stejně tak zde většina rolí nemá druhé obsazení. Celek tak výborně funguje díky důkladně propracované režii postav. Nemělo by smysl tuto operu hrát, kdyby soubor neměl disponovanou představitelku titulní role. Takovou v Liberci našli v Alžbětě Vomáčkové, která podává vnitřně herecky i vokálně diferencovaný vývoj postavy v dramatickém oblouku proměny od křehké nervózní panny k vyzrálé ženě. Také pěvecky už technicky dobře připraveným hlasem zvládá náročný part, byť místy by snad bylo vhodnější ubrat z nezdravě znějícího zatlačení na hlasivky ve prospěch kultivovanějšího tónu. Sugestivního propracování se dostalo i dalším postavám obsazeným často mladými pěvci (lyrizující Csaba Kotlár jako Lionel, Věra Poláchová jako králova milenka Agnes a další). A také individualizovaným akcím sboru.
Dirigent Martin Doubravský cítí dílo syrově, jeho hudební nastudování je poznačeno určitou nervní expresí a místy až přehnaným tryskem – pokud však něco ubírá Čajkovskému na lyrice, je to ve prospěch režisérčina výkladu Panny orleánské jako současného vzrušujícího dramatu. Hudební a jevištní dění se vzájemně citlivě sledují a slévají v jeden organický celek.
Divadlo F. X. Šaldy, Liberec – Petr Iljič Čajkovskij: Panna orleánská. Opera o čtyřech jednáních na libreto skladatele podle dramatu Friedricha Schillera. Nastudováno v ruském jazykovém originále. Dirigent Martin Doubravský, režie Linda Keprtová, scéna Michal Syrový, kostýmy Tomáš Kypta, sbormistři Miriam Němcová a Jan Bubák, dramaturgie Lenka Chválová. Premiéra 22. září 2017.
Komentáře k článku: Štvanice na Pannu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
