Pantagruelův almanach nové dramatiky
V jinošských svých letech čítával jsem u babičky své v Novákových Přehledných dějinách literatury české od nejstarších dob až po naše dny (1936) a ve zbožné úctě se kořil sečtělosti a venkoncem majestátním znalostem velkého Arneho i strýce jeho Jana Václava, any pokrývaly skvostný svazek zvící 1800 stran. Ten Novák musel pořád jen číst! To já bych nikdy nezvládl! A nezralá mysl čtenářova se obírala otázkami po smyslu života a díla u přítomnosti spanilomyslných duchů. O několik desetiletí později zažívám podobný pocit – nad knihou Lenky Jungmannové o „nové české dramatice“ (uvozovky jsou autorčiny). Kniha je skromnějších formátů (pokrývá jen poslední čtvrtstoletí), ale zevrubnost a majestátnost tomuto dílu neschází. Přesto jsem vlastně celkově zklamán – ani tak ne z knihy, jako spíš z vlastního očekávání.
Monografie Lenky Jungmannové se soustředí na činoherní drama autorů narozených od roku 1960 a vynechává dramatizace, tedy „hry nepůvodní“ – jak osvětluje (s. 8). To je vymezení pochopitelné i zvláštní: znamená, že kniha je o dramatické literatuře jako o svébytném autorském žánru, bez přímé vazby na divadlo. V textu Jungmannová pečlivě uvádí kontexty vzniku, data premiér, soubory, někdy i režiséry, a přesto je patrné, že je to dílo vzešlé z Ústavu pro českou literaturu AV ČR: jde o drama jako literaturu. Prvních 115 z celkových 212 stran textu (nepočítám-li bibliografii, rejstřík apod.) zabírají tří- až osmistránkové kapitolky o kontextuálních otázkách a v podstatě prozaická bibliografie. Druhou půlku tvoří šest portrétů po 13 stranách věnovaných vybraným dramatikům (Lagronová, Drábek, Pokorný, Klestilová, Zelenka, Kolečko). Hlavního textu je méně než rabelaisovsky chrlivých poznámek pod čarou. Kapitoly jsou tedy jen velmi letmé sondy do jednotlivých problémů – až jsem měl pocit, že tento novákovsky přehledný a vyčerpávající přehled vlastně není studie, ale spíš má žánr svodky, výkazu, zprávy o stavu či – almanachu. Jde o rukověť nového dramatu, staré dobré vademecum, v němž nebylo nic opomenuto. A přece…
…něco schází. Jungmannová o „novém dramatu“ mluví jako o jakémsi nadžánru a snaží se popsat jeho charakteristické prvky. Nevyznívá to přesvědčivě. Kapitola Teoretická analýza „nové (české) dramatiky“ (s. 21–25) není ve skutečnosti teoretickou analýzou: pouze popisuje základní charakteristické rysy. Ty ovšem podemílá časté poznamenání, že ten či onen rys není v dramatu novinkou (s. 22) nebo že jde o skutečnost z dějin dramatu též dobře známou (s. 23). Co je to tedy ona „nová česká dramatika“, kromě toho, že to je nová česká dramatika? Domnívám se, že se tu Jungmannová pokouší zobecnit nezobecnitelné. Je to zkrátka generační jev, projev své doby – tak jako byla dramatika normalizační nebo dramatika šedesátých let. Snažit se je nějak esteticky pojmout je od věci. Je to jev snad sociohistorický: ten má ostatně své jméno – generace X. A to je zobecnění, které lze stopovat kdekoli, nejen v dramatické literatuře; není to věc žánrová.
Kapitola In-yer-face / coolness / cruel drama (s. 26–31) je opět krátká a vlastně povrchní. Třetinu(!) zabírají dva dlouhé citáty (Alekse Sierze a Gillese Lipovetského). Chybí tu však základní reflexe kulturních rozdílů mezi divadlem v ČR (resp. ve střední Evropě) a ve Velké Británii – Británie je z nepochopitelného důvodu brána jako měřítko a hlavní referenční rámec. Že česká dramatika vychází jednak ze zcela jiné dramatické tradice, natož ze zcela odlišného divadelního a kulturního systému; že je převládající tradice českého divadla barokně-romantická (tedy divadlo jako zjevení), zatímco britská je klasicistně-racionalistická (divadlo jako fórum) – to už tu není vůbec reflektováno. Klást nepřímo rovnítko mezi anglické in-yer-face a středoevropské coolness je zásadní mezikulturní nedorozumění.
Musím přiznat, že jsem spráskl ruce nad vymezením politického divadla: Za politická považujeme ta dramata, která mají propagovat určité ideje a získat pro ně diváka (s. 32). To je pro mne definice ideologického, agitačního či propagandistického dramatu. Za politické pokládám to, co rozehrává otázky mocenských vztahů ve veřejném životě. Dürrenmatt je třeba autor politický, nikoli ideologický, a to je podstatný rozdíl. Podobně vágně se tu operuje s dalšími pojmy, třeba evergreenem mnoha divadelníků, pojmem autenticity, např. Důležitým výpovědním prostředkem jeho drama je jazyk, který prezentuje autenticky a zároveň ho stylizuje a novátorsky dotváří (s. 97). Co se tím myslí? Intuitivně tomu rozumím, kriticky ovšem ne – tím méně věda, jak byl pseudopojem autenticity (Eigentlichkeit) zneužit nacionálněsocialistickou ideologií: viz k tomu Adornův spisek Žargon autenticity (1964). Novější kritika autenticity viz David Boyle (Authenticity, 2003) či Andrew Potter (The Authenticity Hoax, 2010).
Od závěrečné kapitolky Představitelé české „nové dramatiky“ (s. 83–115) to začíná být zajímavější – zejména pak jednotlivé portréty. Přesto je to jen přehledný almanach – a hlavně seznamy a seznamy a seznamy.
Jungmannová charakterizuje jednotlivá dramata a dramatiky jejich tématy a idejemi – až mám pocit, že je to opravdu v duchu pozitivismu Arne Nováka. Odkazuje sice tu a tam letmo k moderní literární teorii – třebas k Helène Cixous –, vlastní knihy se to ovšem nedotklo. Je psána postaru, maskulinně, s všeobjímající autoritou znalce, který nás bezpečně vede džunglí nového českého dramatu. I žargon je takový: Zápletky dramat […] vyrůstají z napětí mezi ženskou individualitou a okolní společností (s. 126) nebo Prostřednictvím autentických výroků zde dramatička tepe vodohospodářské nadnárodní společnosti za podmínky obchodování s vodou a za globální ovládání trhu (s. 173). To by snad nebylo u rukověti na škodu. Horší je, že autorský model je aplikován na texty, které většinou vznikly pro divadlo. Jungmannová se věnuje výhradně tématům; vůbec se nedozvíme nic o divadelních kvalitách. Literárně autorský model tu naráží – Adámkova hra Sezname, otevři se (2014) je uvedena, ale není zmíněno, že to je vlastně opera, na níž se stejnou měrou podílel skladatel Martin Smolka. Autorské přepisy jsou jinde uvedeny, ale už ne dramatické adaptace. Tato kniha vznikla v Ústavu pro českou literaturu AV ČR (v rámci projektu financovaného Grantovou agenturou ČR) a ono násilí, které z divadelních her udělalo dramatickou literaturu, je tu patrné.
Pantagruelův almanach pozřel veškerou novou dramatiku. Divadlo ale běží dál…
Lenka Jungmannová. Příběhy obyčejných šílenství: „Nová vlna“ české dramatiky po roce 1989. Praha: Akropolis, 2014. 248 s.
Komentáře k článku: Pantagruelův almanach nové dramatiky
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
