Panu Hořínkovi s láskou…
5. 11. 1931 Olomouc – 20. 9. 2014 Praha
Ve středu se Zdeněk Hořínek, jak bývalo jeho dlouholetým zvykem, zastavil v redakci Divadelních novin, aby si vzal právě vyšlé číslo, velmi často s vlastním chytrým článkem, aby odevzdal zadanou práci a vyzvedl si novou. Měli jsme ho rádi pro jeho plebejství, vždy prohodil pár přátelsky ironických slov, zavtipkoval na náš i cizí účet. V pátek šel spát a už se neprobudil. Byl náš, loučíme se třemi příspěvky, které ho připomínají jako kritika, hrajícího teatrologa a pedagoga.
Nadhled Zdeňka Hořínka
O Zdeňku Hořínkovi lze psát z nejrůznějších stran. Shora, zdola, zleva i zprava, zblízka i zdálky, ta šíře různosti je veliká a vždycky je to Hořínek, neboť je typem osobnosti, která se vždy charakterizuje především sama sebou. Také byl nezaměnitelný tím, že pokaždé uměl něčím překvapit a někdy i řádně. Jak v běžném životě, tak ve svých názorech kritika, uměnovědce i dramaturga. Vědomí souvislostí a přítomnosti bylo u něho obdivuhodné. Avšak já své povídání o něm zúžím především na své dojmy a na Studio Ypsilon, kde jeho schopnost nadhledu (ale podle potřeby i výrazného podhledu nebo i jiných významných protipohledů) byla velmi důležitá, stejně jako pružnost umět se do věcí vcítit. Dokonce i jako teoretikovi mu obdivuhodně zůstávala spontaneita. I proto mohl v Ypsilonce radostně působit také jako akční a autorský herec, ale o tom až později.
Osobně jsem Zdeňka Hořínka poznal až v Liberci. To už jsme v Ypsilonu měli za sebou dva díly Encyklopedického hesla XX. století, Carmen nejen podle Bizeta, mnohé pouliční aktivity, fiktivní výstavy, akce s živým kozlem v Oblastní galerii v Liberci, a také různé jednorázové improvizace, z nichž se vyvinul Takzvaný večer na přidanou a jiné. Diváci z toho tenkrát byli diví. V bídě a omezenosti, v nichž jsme žili, to bylo velké uvolnění. Zdeněk se k nám připojil s naprostou samozřejmostí a brzy se ukázalo, jak rychle na sebe slyšíme.
Ale od začátku. V Liberci jsem tenkrát bydlel na Sokolovském náměstí a jednoho podzimního dne jsem ho v domě potkal jako neznámého, cizího člověka, jak kráčí po schodech dolů a já běžel nahoru. Když se to stalo po několikáté, dali jsme se nesměle do řeči a já se dozvěděl, že nastoupil jako dramaturg do činohry Divadla F. X. Šaldy a sem ho ubytovali. Byl opravdu svérázný. Když mi vyhořel v bytě pod střechou ateliér a ostatní mě litovali, s účastí mi řekl, že to asi nejspíš bude tím, že se do domu právě přistěhoval Hořínek.
Velmi brzy viděl naše představení a hned měl nápady i chuť něčím přispět. Nabídl jsem mu proto účast na antipředstavení, přesněji happeningu, s podtitulem Spíš udržíš blechu v hrsti, nežli holku, když se spustí. Byla to takzvaně bez přípravy uskutečňovaná nemravná pohádková hříčka Princezna Kudrlinda, kterou během první světové války napsal snad někde u Lvova jeden z vojáků legionářů, jakýsi pan učitel z Hořic, pro obveselení svých druhů na ruské frontě. Skoro všechny postavy jsem předčítal a naznačoval já, hlavní ženskou figuru v krajkách odehrál a odmluvil scénograf Jaroslav Malina (který už předtím spolupracoval na inscenaci Carmen nejen podle Bizeta) a Zdeněk Hořínek měl do toho teoretizovat, komentovat, obracet oči v sloup, opakovat sprostá slova, aby rušil a hlučel. Dále si neustále zapaloval dýmku, poskakoval a vzduch kolem zakuřoval. Také zde byl malý orchestr, pro který Karel Novák napsal dvě krátká svižná čísla (to bylo jediné, co bylo předem připravené), a když se mu zachtělo, tak je několikrát zařadil, jinak nástroje improvizovaly podle toho, jak je Karel naváděl, někdy jako podkres, jindy jako členění. Vrcholem byl improvizovaně hučící a dunící bas pěvce z opery Šaldova divadla Bohuslava Maršíka. Když si chtěl něco zazpívat sám, dali jsme mu prostor. Takto v běhu jsem to různě usměrňoval, aby se příběh trochu uskutečňoval, ale i neuskutečňoval. Dopředu jsme pouze věděli, že vše musí končit nesnesitelnou přemírou hrozivě vytvořeného hluku (proto tam byl ten orchestr), abychom si pak mohli vydechnout a vychutnat si minutu ticha – za všechny přítomné v sále. Mělo to velmi nečekaný úspěch, takže jsme tento jednorázový zážitek museli ještě opakovat, ale věděli jsme, že to bude zase jiné. Bylo. A možná lepší. Když se to ale mělo uvést potřetí v sále YMCA, happening už jsme nedokončili, bylo to policejně přerušeno, že prý to nebylo ohlášené. Absolutní vůle, dělat si jen to, co chceme, byla na celé této akci to nejlepší. A bez nadsázky diváci nebyli pouze oživeni, jako když se člověk ryčně a nekontrolovaně směje, ale jako když ho cosi uvolňuje, osvobozuje. To byl společný pocit.
O takových věcech jsme se Zdeňkem často mluvili a on měl nápad. Dal mi přečíst svou v mládí napsanou, nikdy nevydanou, trochu na hlavu postavenou detektivku Předposlední případ Leona Cliftona. Bylo to v roce 1967. Chtěl to dramatizovat, ale já navrhoval, ať jen vypreparuje situace, že to budeme dělat přímo z textu, že ať hlídá dialogy, protože jeho postavy mluvily různým způsobem. S Karlem Novákem jsme k tomu hudebně „vyhrabali“ kdeco, aby byly asociace. Na jeviště jsme pak vždy umístili jedny pravé dveře ze dřeva, které jsme během představení skoro rozštípali, abychom se jimi dostali z místa na místo, a nakonec se jimi mohl dostavit i vrah. Zdeněk v tom rovněž hrál, ale také hodně komentoval, což byl všeobecný princip této inscenace, který pak on zcela neherecky, jakoby z jiného prostoru uměl přinášet skvostně.
Putování slepého hada za pravdou (Studio Ypsilon, 2007) FOTO ARCHIV
Mnohem programověji jsme se pak zabývali naivistickou hrou malíře Henriho Rousseaua Návštěva na výstavě 1889 s nároky na dosti zásadní proměnu herectví, na jeho očistu, nové kontexty a odlišnou divadelnost. Proto jsme do hlavní role obsadili páteřního herce Šaldova divadla Vojtu Rona, který při práci zjistil a přiznával se, kolik běžných hereckých návyků tady vlastně vůbec nemůže použít, protože by byl směšný. Se Zdeňkem jsme vysvětlovali, že i s psychologií je to jiné, že je třeba ji chápat jako rozloženou i v ostatních výrazových prostředcích a možnostech. Pracovalo se také s náhodou a do inscenace záměrně vstupovalo i trapno v tom nejlepším (i pokleslém) smyslu. Asi není náhodou, že za rok na to už vyšla v Hostu do domu Hořínkova báječná esej Trapno jako estetická kategorie. Tak začal Zdeněk v Ypsilonu fungovat jako dramaturg. Například s inscenací Rousseauovy hry Návštěva na výstavě 1889 jsme byli pozváni na Světový divadelní festival v Nancy, jehož předsedou byl režisér Jean-Luc Godard, který tleskal a po zhlédnutí našeho představení prohlásil, že budoucnost divadla je pravděpodobně v Československu. (Nevím, jestli s ním Hořínek také mluvil, ale pamatuji se, že se zde seznámil s Peterem Schumannem z divadla Bread and Puppet a bylo komické, že spolu nehovořili anglicky, ale lámanou němčinou za pomoci francouzštiny s tím, že by bylo nejlepší dělat divadlo jen rukama. A takových kuriozit a setkání tam bylo víc.) Byli jsme zde trochu jako u vytržení, než nám pak doma zase sklaplo.
Začátky jsou nejdůležitější. Zdeněk spolupracoval i na dalších inscenacích, vytvářel zpětnou teoretickou vazbu a metodu dál pojmenovával. Odtud pak jeho eseje Struktura a pohyb, Režie a kolektivní tvorba nebo Metaforické divadlo faktu a další. Jistě vím, že nás navedl na Grabbeho Žert, satiru, ironii a hlubší význam, kterou režíroval Evald Schorm, když jsme ještě byli v Liberci a Zdeněk už za námi pravidelně dojížděl z Prahy. Když i my se přestěhovali do Prahy, nesmím zapomenout na společnou práci na inscenaci Obr Gargantua podle Rabelaise, kde si také zahrál vedle Poloczka (Gargantua), Lábuse, Wimmera, Popelky, Kretschmerové, Synkové a dalších. Avšak těžištěm zde byly opět jeho komické přednášky o středověkém způsobu myšlení, o tom, že co je jednou nahoře, může být i dole, a o tom, co je dole, může být rázem nahoře, a naopak – až mu trochu ostatní herci záviděli, jak takto skoro absurdně uměl diváky rozesmát. Podobně později vystupoval i v Allenově Bohovi, kde například naváděl, jak vraždit, aniž bychom zavraždili. Nejlepší to ale bylo v inscenaci Romeo dnes večer, Julie podle Shakespeara, kde vysvětlivkami doplňoval protagonistky inscenace Synkovou a Skořepovou, které odehrály všechny hlavní postavy, včetně Romea i Julie, s využitím mládí těch nejmladších, co právě v divadle byli. Nejraději pak vzpomínám na inscenaci Outsidera s podtitulem Životopis slavného muže, jehož jsem zpodobňoval já, a kde on představoval mého protivníka, oficiálního, ideologicky režimního, trochu bohorovného pracovníka. S tím jsme si opravdu užili. Základem představení tak byl nekonečný, nesmyslný, protipólový rozhovor, který nás měl jakoby míjet a jen občas jaksi v záhledu docházelo na přímý, nehraný dialog. To bylo na repertoáru dlouhou dobu. Kdybych měl ještě něco připočíst, tak je to například vynikající dramatizace Kafkovy Ameriky, s níž jsme pak po revoluci (ještě i před ní) mohli úspěšně vyjíždět do zahraničí a posílat mu pohledy.
Když rázem poskočíme mnohem dál až k nedávnému představení k 50. výročí založení Ypsilonu, což bylo ve čtvrtek 25. září 2014, tak v týdnu předtím bylo se Zdeňkem Hořínkem domluveno, že zde také vystoupí a že přečte svůj text o dětství Ypsilonu, ale druhý den jsem s ním telefonoval a on říkal, že si to rozmyslel, že řekne něco spatra, anebo že by nejlepší bylo, kdyby byl přizván Petr Vacek, který umí dokonale napodobovat lidi, zvířata i ptáky (a taky Zdeňka Hořínka), a že kdyby se na forbíně nadechl, tak by místo něj a jeho hlasem mohl trochu parodicky promluvit Vacek. V sobotu jsme se však dozvěděli, že Zdeněk náhle zemřel. Prý šel večer normálně spát a ráno už se neprobudil. Na výročním představení jsme pak tuto smutnou zprávu oznámili s tím, že měl právě zde, v tuto chvíli vystoupit. A pak dle jeho přání, po trochu přehnaném nádechu začal mluvit Petr Vacek coby Zdeněk, jak už to několikrát na jevišti dělal. Pak nastalo ticho a Petr řekl, že není žádná parodie, co říká, a že když mluví jako Hořínek, připadá si sám chytřejší. A dodal: Čím větší je člověk osobnost, tím lépe se napodobuje. Když to celé nakonec domýšlíme, tak to souhrnně o Zdeňku Hořínkovi platí i v dalším a dalším přeneseném smyslu.
Komentáře k článku: Panu Hořínkovi s láskou…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
