Divadelní noviny > Kritika

Pár poznámek k muzikálu

Jednou za čas je dobré přehlédnout současnou muzikálovou produkci z obecnější perspektivy. Začnu na podzim loňského roku v Plzni a skončím právě teď v Ostravě. Vezmeme to přes Prahu a Brno po veřejnoprávních dotovaných divadlech a moc mě mrzí, že jsem nestihl ve Východočeském divadle v Pardubicích muzikál Do nebe! Soukromé produkce protentokrát vynecháme, také nejnovější Bídníky producenta Františka Janečka v Goja Music Hall, kteří budou mít oficiální premiéru až na podzim při producentových kulatinách, zatím se hraje jen o sobotách a nedělích.

Z Plzně asi naposled

Mezi tvůrci a kritiky to často jiskří a sem tam se dokonce stane, že divadla nechtějí, aby se o nich kriticky psalo. Či přesněji aby o nich psali ti, kdo jen nechválí. Inu, jsou dnes mnozí, kteří kritické texty považují za součást marketingu divadla, nikoli za veřejnou rozpravu o artefaktu, jak kritiku pořád po staru vnímám já. Už holt novým pořádkům nerozumím. Tedy do Plzně mě na muzikálové premiéry okázale nezvou, protože prý tamější vedení nemám rád, jak mi na veřejnosti sdělili – i když podobné city jsem snad do svého psaní nikdy nezatahoval. O plzeňských muzikálových produkcích si holt přečtěte jinde.

Ale přece jen jsem tu vloni v prosinci těsně po premiéře zhlédl světový hit Jesus Christ Superstar a moc mě zdejší nastudování nepotěšilo. Sice mi je vždycky sympatické, když se divadlo snaží oslovit své současníky a nezůstává v akademickém historismu, jenže jen posuny reálií a kostýmů do dnešních nebo jaksi obecnějších časů k tomu nestačí. Myslím obecně. Jakkoli se známý příběh Ježíše věru nemusí hrát v biblických kulisách, a v Plzni do detailů propracovali hodně barvitou technicistní podívanou naplněnou moderními technologiemi. Sympatické by mi bylo i jakési civilně neokázalé vyprávění, jemuž by emoce dodávala hlavně hudba, kdyby bylo důsledné třeba jako naposledy ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. Tam i v Plzni bodovali kolektivní souhrou vesměs domácího hereckého personálu, jenže tomu plzeňskému, specializovanému na muzikál, chybějí hlubší herecké schopnosti, praxe v nemuzikálových inscenacích, které rozšiřují a tříbí herecké prostředky. Ale hlavně mi v inscenaci chyběl Ježíš jako rebelující rocker. Cenami ověnčený Pavel Režný, výtečný muzikant, prostě rockera jen hraje. Nejen on, všechno je tu jen jako, i když precizně v až puntičkářské režii Lumíra Olšovského provedeno – a pak inscenace ztrácí emocionální sílu a étos. Tah na branku, řečeno sportovní hantýrkou. V operním žebříčku na předchozí stránce jsem zjistil, že rozpačitý z té produkce jsem však nebyl jen já. Provedením Ježíše plní divadlo další dluh vůči svým divákům a vůbec si v Plzni nejvíc považuji velkorysou dramaturgii v širokém spektru stylů, a nechybí ani původní tvorba. Ale o české premiéře muzikálu Stephena Sondheima a George Furtha Company (Přátelé) už referovat nemohu, prý by pro mě měli vstupenku nejdřív v polovině června…

V Karlíně líčí na mladé

V pražském Hudebním divadle Karlín už před nějakým časem skončilo dlouholeté období broadwayských hitů s magnetem Lucie Bílé pro středostavovské většinové publikum. Rozhodili dramaturgické sítě pěkně zeširoka, nechybějí pohádky (Zlatovláska) či naučný projekt Jeden den u Dvořáků (rozumějme v domácnosti skladatele Antonína Dvořáka, hraje se pro školy). A na velké scéně se důsledněji zaměřili na hudbou vyprávěné dramatické příběhy. V minulé sezoně Bodyguarda v titulní roli s Hynkem Čermákem, který si jméno drsňáka udělal především televizním seriálem Rapl. V té letošní došli uznání dokonce i zlých kritiků Divadelních novin původní adaptací pohádky Anděl Páně s textem a hudbou Ondřeje Gregor Brzobohatého, inscenaci hodně prospěla režie Martina Čičváka. A také udržují nebývale širokou nabídku starších inscenací, včetně letitého nastudování rockové opery Jesus Christ Superstar, Draculy, Rebelů či Legendy jménem Holmes, uvedeno namátkou. Udržovat vysokou návštěvnost obřího hlediště samozřejmě není jednoduché.

Větší úsilí nyní věnují Malé scéně, kterou už dříve zřídili v nejvyšším patře historické budovy a nyní by ji rádi profilovali pro jiné než své zavedené publikum. Starší se myslím podaří oslovit pozoruhodným zapadlým nikdy nehraným dílkem Ivana Mládka Močál Story, postaveným samozřejmě na proslulých chytrých písničkách a na bláznivých situacích, které nastaly poté, co Stáňa Poláková (Iva Pazderková) s Dášou Novákovou (Barbora Munzarová) šly navštívit kamarádku Procházkovou, která nebyla doma. Co jestli ji někdo zavraždil? Třeba Jožin z bažin? Má to švih, je to správně ustřelené a opravdu nevíte, co se na jevišti uděje v další minutě. Třeba zlý kritik netuší, že ho posadili do první řady jenom proto, aby na jeho účet pobavili publikum. Proč ne, jen by mě zajímalo, jestli šlo o premiérové extempore, nebo jestli na každou reprízu musí sehnat zlého kritika a jaký má za to honorář. Já to zahrál gratis. Komedie na hranici kabaretu, která má potenciál stát se hodně úspěšnou.

Jenže Karlínští by chtěli víc – dostat do hlediště nejmladší publikum, které zatím divadlo nejspíš vůbec nezajímá. Pokoušejí se o to hodně bulvární zpívanou groteskou Lee Halla Sopranistky, kterou do HDK přenesli z pražského Činoherního klubu, kde v režii Ondřeje Sokola moc neuspěla asi i proto, že se trefila zrovna do covidového období. Šest bláznivých holek na cestách potká ještě bláznivější lidi, prožije bizarní chvíle a neřeknou jedinou větu bez nejsprostších vulgarit. Je to pěkně hudebně nacvičené, ale obávám se, že kýžené mladé, co by mluvili stejnou řečí a které by to bavilo, do hlediště sotva najdou.

Brno trochu zdětinštělo

Městské divadlo Brno je pořád perfektně fungující továrnou na dokonalé inscenace jakéhokoli stylu a otěže od Stanislava Moši postupně přebírají mladší. Je to nejlepší způsob, jak fabriku držet v kondici. Z letošní sezony zmiňme hororovou muzikálovou komedii The Addams Family v režii Stana Slováka, jako obvykle tady s přesně definovanými postavami, choreografií, načasováním gagů, scénou, precizním zpíváním a orchestrem – tak jak to tu prostě běžně umějí. V tom na Mošovo divadlo v Plzni a Ostravě ještě nemají, i když by moc rádi, a od Moši se zjevně učí. V lednu tu Stanislav Moša sám navázal na inscenace, v nichž se výtečně uplatňuje zdejší dětský sbor muzikálové školičky (Matilda), českým uvedením muzikálu Michaela Schanzeho a Hanse Dietera Schreeba Heidi. Vznikl podle bestselleru Johanny Spyri Heidi, děvčátko z hor (Heidis Lehr- und Wanderjahre) z roku 1880 pro německojazyčný prostor, kde je Heidi notoricky známá, ale mnohé adaptace pro divadlo, televizi a samozřejmě film vznikaly po celém světě – v prvním filmu z roku 1937 hrála Shirley Temple. Moša se podílel na vzniku díla a režíroval jeho vídeňskou premiéru (2019), nyní ho tedy – jako už opakovaně – přenesl i do Brna. Příběh o chudé dívce žijící s dědečkem a kamarádem v Alpách, která zachránila na smrt nemocnou městskou bohatou dívku, aby se spolu do hor vrátily, přetéká dobrotou, přátelstvím, lidskou soudržností. Skoro jako kdyby tvůrci znali a rádi použili socrealistickou poučku o nekonfliktnosti. Scény ve městě jsou tmavé, na horách plné světla. Prostě idyla pro cynika mého formátu k nesnesení. Hlavně je to příležitost pro dvě dětské herečky a takové v Brně samozřejmě mají. Trochu kuriozitou je, že v titulní roli okouzlila bezprostředností projevu Karolína Čtveráčková, v roli její nemocné kamarádky Kláry Gabriela Čtveráčková, dcery zdejší překladatelky Zuzany Čtveráčkové, což je dcera Stanislava Moši. Rodinná sešlost se ovšem vyplatila, ostatně i šikovného dětského představitele onoho alpského kamaráda Petra alternují Kryštof a Prokop Helbichovi. A další děti muzikálové školičky zřejmě čekají na značkách. Dospělí herci jim spíš jen přihrávají. Pro mě takové účelové produkce nejsou, i když připomínat hodnoty prostého života je dnes nanejvýš potřebné. Představení, které jsem zhlédl, bylo také jako obvykle tady vyprodané a diváci, včetně mnoha dětí, velmi spokojeni. Jen mě mrzí, že ve sporech s ředitelem brněnského Národního divadla zdejší primátorka argumentuje právě vysokou návštěvností jejího oblíbeného Městského divadla, inu, všechno se nedá prodat stejně dobře.

Ostrava v zajetí zločinu

To nejpodstatnější jsem však tentokrát viděl v Ostravě. Sezonu zahájili proslulým hitem Lionela Barta Oliver! podle známého románu Charlese Dickense Oliver Twist. Český text pořídil ještě Jiří Josek, není mi jasné, co na něm mohl „upravovat a aktualizovat“ Michael Prostějovský. Svým způsobem je to také dětská produkce, provedení titulní postavy (skvěle ji alternují Jan Pražák a Rostislav Radecki) a jejího kamaráda Lišáka Dodgera (neméně dobře ji alternují Filip Škandera a Lukáš Bátor, syn ostravského hudebníka a kritika) je působivé. Hodně příležitostí tu mají i „dospěláci“ především v roli dobráckého organizátora tlupy dětských zlodějíčků Fagina – neodvážil bych se rozhodnout, zda ji lépe sehrál Juraj Čiernik nebo Marek Holý. Příběh i muzikálové zpracování prostě nabízejí velké herecké příležitosti, které byly v Ostravě po čertech dobře využity. Na počátku zmíněná pečlivost tady pravidelně hostujícího režiséra Lumíra Olšovského se tu vyplatila, stvořil další z barvitých jevištních pláten.

Nejčerstvější ostravskou premiérou bylo legendární Chicago Johna Kandera, Freda Ebba a Boba Fosseho, o velkou, choreograficky ostře rozpohybovanou show se pokusila šéfka zdejšího souboru Gabriela Petráková a myslím, že její režie malinko drhne snahou činoherně psychologizovat v letitém a pořád dobrém překladu Iva T. Havlů (Michael Prostějovský tentokrát nic neupravoval). Mám na mysli především vedení dialogů, kterému ovšem nesvědčí ani místy hodně nedobrá dikce herců. Nejvíc poškodil postavu advokáta Billyho Flynna, co odřízne ze šibenice každou vražednici, Lukáš Vlček místy zcela nesrozumitelnými oddrmolenými shluky písmenek a slov, nejhůř když své repliky stále stejnou skoro vykřikovanou intonací začíná. Jen nejhorší příklad, nedobrou dikcí trpí i jiní. Také by si ten mediální manipulátor zasloužil charismatičtějšího představitele. Lépe dopadly dvě vražednice, Roxii Hart pěvecky i výrazem uhraje Kristýna Štarhová především pohybově i v hodně náročných tanečních číslech, její soupeřku Vilmu Kelly pak Martina Vlčková pěvecky a v dialozích. Hlavní ženskou hvězdou pro mě však byla na repríze 5. března Soňa Jungová jako vězeňské kápo Máma Morton, zpívá stylově báječným průrazným altem. A mužům tu vládne výborná kreace Tomáše Savky v outsiderovi Amosu Hartovi, jeho pěvecký výstup je strhující a postava nádherně člověčí.

Muzikálový drive inscenaci dodává skvělá company, jen sehnat čtrnáct ztepilých a typově shodných i technicky bezvadných tanečnic je prostě obdivuhodné. A pak jsem si užíval dokonalý big band, posazený na rozlehlém jevišti Divadla Jiřího Myrona, který se stal podstatnou i vizuální součástí inscenace. Výtečně ho vedl a muzikál nastudoval dirigent Jakub Žídek. Mimochodem, před dvěma lety skoro reinkarnace Jiřího Šlitra v ostravském nastudování Jonáše a tingl-tanglu, mimořádný klavírista, muzikant, který dokázal suše házet i slovní repliky.

Tak to by mohlo být protentokrát všechno.

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 18. března 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Pár poznámek k muzikálu

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ