Parchant ze Smíchova
Lucie Kolouchová a Natália Deáková napsaly původní hru o životě Marilyn Monroe pro Švandovo divadlo. To, jak své téma – mediální ikonu a sexuální symbol Ameriky – pojaly, lze dobře poznat už z titulu hry: Parchant Marilyn. Můžeme si vybrat, k čemu tento predikát vztahovat, zda k nemanželskému původu Normy Jeane, která nikdy nepoznala otce, nebo k pověsti, kterou si už jako Marilyn Monroe díky svému vrtošivému a krajně nespolehlivému chování ve filmařských kruzích vysloužila. Hollywoodští režiséři, které čekal nezáviděníhodný úkol zvládnout nepředvídatelný fenomén MM, by se nepochybně klonili ke druhému výkladu. To, co Marilyn prováděla od druhé poloviny padesátých let až do posledních týdnů svého života, jenž zhasl 5. srpna 1962 následkem barbiturátové intoxikace umocněné šampaňským, jejím oblíbeným koktejlem, předčilo všechny rozmary i těch nejzhýčkanějších hollywoodských hvězd.
Zuzana Onufráková jako první hloupá blondýnka Marilyn FOTO ALENA HLADÍKOVÁ
Smíchovská inscenace v režii Natálie Deákové přesouvá do popředí divákovy pozornosti premorbidní terén, v němž malá Norma od počátku vyrůstala. Dokládá na klíčových okamžicích její filmové kariéry, z nichž je tento divadelní příběh utkán, jak velkou roli při všech nepochopitelných zvratech a propadech v jejím chování zřejmě měly patologické změny vyšinuté osobnosti, stále závislejší na lécích a alkoholu. Mnoho týdnů v posledním roce svého života trávila na vlastní žádost za zdmi ústavů – prostor Studia, experimentální scény Švandova divadla, zhmotňuje vypolstrovanými stěnami základní determinantu jejího života jako ponuré klinické kontinuum. Protipólem cely je šatna, jež je v časoprostoru kabaretně pojatého příběhu, či spíše pásma příhod, jakýmsi epicentrem, kde mají svůj počátek a příčinu nejen krása božské Marilyn, ale i všechna ta mnohahodinová zpoždění, jimiž si okouzlující blondýnka vytvářela davy nepřátel. Příběh dívky s neukojitelnou touhou po lásce a slávě je konfrontován se zrůdným prostředím showbusinessu, jež si co do patologičnosti s vnitřním světem „parchanta Marilyn“ nijak nezadá. Toto milieu vytvářejí dynamicky se proměňující partneři Marilyn, ztvárnění Apolenou Veldovou a Davidem Punčochářem (producent, přítelkyně, režisér, lékař, Natasha Lytess či později Paula Strassberg, jež byla jako herecký kouč Marilyn neustále solí v oku režisérů). Večerem nás provádí Jakub Kudláč, který zajišťuje permanentní přítomnost improvizované hudby, vinoucí se večerem s ohledem na její kvalitu snad až nadbytečně. Překvapivě zůstaly nevyužity klíčové momenty hereččiny dráhy, autorkám šlo hlavně o sondu do její rozporuplné duše a nechtěly zřejmě příběh zatěžovat přemírou biografických dat. Možná však nedocenily, že právě její duše, trpící patrně maniodepresivní psychózou, by byla divadelně nejefektivněji rozkryta jednou hloubkově vykreslenou příhodou. Jak dramatické jsou třeba okolnosti, za kterých probíhalo natáčení jejího posledního filmu Something’s Got to Give, definitivně přervaného až její smrtí!
Role, na níž spočívá veškerá tíha, byla svěřena Zuzaně Onufrákové a ta si s ní poradila vcelku dobře. Ne snad že by se typově k Marilyn nějak zvlášť hodila, klíčové tělesné partie bylo nutno podstatně doladit, ale v hýřivě barevných kostýmech Daniely Klimešové, která si svůj úkol jaksepatří užila, se cítí dobře a svým flexibilním herectvím je v zásadě schopna pokrýt všechny proměny hrdinčina hektického života. Má ještě jeden důležitý předpoklad, dost nejistý zpěvní projev, a ten se do role Marilyn zatraceně hodí. Zato pohybově exceluje: už jen seběhnout úzké schůdky po tak vysokých podpatcích, to vyžaduje značný um. Zazpívá písničku Diamonds Are a Girl’s Best Friend velmi špatnou angličtinou, zato roztomile zavrtí zadečkem, aby potěšila vytíženého pianistu – prostě celá Marilyn.
Smíchovské inscenaci se toho mnoho vytknout nedá. Přesto jsem odcházel zklamán. Příběh MM skýtá obrovský divadelní potenciál. Bylo to právě její ženské, měkké herectví, vypočítavě stylizované do odvěkých patriarchálních vzorců, a především způsob snímání machistickou kamerou utvrzující hollywoodský filmový kánon, co inspirovalo Lauru Mulvey, anglickou feministicky orientovanou filmoložku, k podnětné eseji Visual Pleasure and Narrative Cinema (1975). Velký příběh první hloupé blondýnky historie, která byla ovšem v soukromí mnohem chytřejší, než jak se jevila na plátně, se tak stal ve smíchovské verzi spíše příběhem o jedné velké a promarněné příležitosti.
Švandovo divadlo Praha – Lucie Kolouchová, Natália Deáková: Parchant Marilyn. Režie Natália Deáková, hudba Jakub Kudláč, scéna Lukáš Kuchinka, kostýmy Daniela Klimešová. Premiéra 13. října 2012.
Komentáře k článku: Parchant ze Smíchova
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
