Pařížské cocktaily

Psal se rok 1973 a nezapomenutelný velikán evropského divadla Giorgio Strehler inscenoval v milánské Scale Mozartovu Figarovu svatbu. Jako neuvěřitelný cocktail z Canaletta, Guardiho, Palatina, samozřejmě Frigeria a ovšem Mozarta. O obsazení nemluvě. Inscenace, velkolepá lekce o tom, co je styl a jeho jednota (komu se tenkrát zdálo o postmoderně), prošla celým světem. Viděl jsem ji v New Yorku, v Paříži… Až právě v Paříži Mortier, apoštol postmoderny, nechal po čtvrt století zničit výpravu, protože už jenom zabírala místo. Kostýmy sežrali moli a všechno bylo pryč. Všechno? Loni přišel Mortierův nástupce, nic moc, ale na postmodernu nevěří. Našel ještě žijícího Strehlerova spolupracovníka Camerla a s jeho pomocí inscenaci po téměř 40 letech obnovil. Dal znovu vyrobit Frigeriovu výpravu i Scuarcapinové kostýmy, Philips Jordan dirigoval nové (pochopitelně) obsazení a byl to zážitek jako kdysi. Potvrdilo se prostě, že skutečné umění nestárne, že styl je styl a že nejrychleji stárne avantgarda. Pokud – jako třeba surrealismus – nevroste do další stylové jednoty, která nebude míchanicí všeho.

O pár stanic metra dál, v dnes už jeho zásluhou legendárním Théatre des Bouffes du Nord, představil současně Peter Brook svou poslední(?!) inscenaci, Mozartovu Kouzelnou flétnu. Do programu řekl: Po několikaleté spolupráci s londýnskou Covent Garden a newyorskou Metropolitan jsem se už dávno s operou rozešel. Přiměla mě k tomu absolutní nenávist k ustrnulé operní formě, ale i k opeře jako instituci nebo systému, které všechno blokují… Řekl jsem si, že je to ztráta energie. To bylo v roce 1950… Když jsem se v sedmdesátých letech rozhodl inscenovat ve svém divadle Carmen a Pelléase a Mélisandu (Dojmy z Pelléase), podmínkou byla absolutní svoboda a kontrola:

1) Výběr představitelů, pracovat s nimi na jednom díle celý rok.

2) Pokud jde o libreto i partituru, právo měnit a organizovat, ne proto, aby to bylo moderní, ale abych mohl dílo zbavit za léta nahromaděných konvencí operní formy.

3) Umožnit bezprostřední kontakt s diváky hudbě i interpretům, kteří jsou skutečné osoby vyjadřující se zpěvem s podporou orchestru.

A samozřejmě zkoušet aspoň tři měsíce.

Mladí zpěváci, na prázdném jevišti jen pár bambusových tyčí, místo orchestru klavír, libreto seškrtané na sóla, dueta, kvarteta, žádní zednáři, Královna noci jedna mezi ostatními – Brookova Kouzelná flétna trvá bez přestávky půldruhé hodiny. Beznadějně vyprodáno na celé dva měsíce a pak turné kolem světa (v létě možná repríza). Ministerstvo kultury oznámilo, že divadlu sníží subvenci o polovinu…

Dvě pozoruhodné operní inscenace, každá na jednom konci seznamu možných přístupů, a přitom spojené jedním slovem: kumšt.

O pár kroků dál

Mezi nimi v opeře Bastile něco zaprášené minulosti, něco všelijaké současnosti a především spousta prvotřídního zpívání a vůbec muziky. Mě nejvíc zaujaly Valkýry jako zdravotní sestry připravující v márnici ostatky hrdinů k převozu do Walhaly – to mi přišlo jako interpretace odpovídající libretu i partituře, a tudíž na místě. A především Hindemithův Malíř Mathis, podle mnohých největší opera 20. století. Jenže: Po Cranachy inspirovaném krásném začátku přiveze režisér na obrovské jeviště tanky, místo žoldnéřů esesáky, selské buřiče s rudými prapory – a mně to vadí. Myslím, že si to jedinečné (čtyřhodinové) dílo nezaslouží. Nebo líp – že to nepotřebuje.

Zatímco Komická opera se soustředila na úspěšné uvádění děl míněných pro menší jeviště i hlediště (Poulencovy Prsy Tirésiovy, Prokofjevovy Námluvy v klášteře, Rossiniho Popelka, Lullyho Atys, Weberův Čarostřelec atp.), pokračovalo další velké operní divadlo, Châtelet, v modernizaci své tradice. V první polovině minulého století bylo jeho jméno spojeno mj. s Ďagilevovými Ballet russes a nadlouho s operetou, na jejíž místo nastoupil dnes muzikál, především anglosaský a anglicky zpívaný, hraný a režírovaný. Po Les Misérables přišel Show Boat a před Vánoci – v koprodukci s petrohradským Mariinským, které tu na podzim uvedlo zajímavé inscenace baletu a opery Rodiona Ščedrina, což zřejmě souviselo s velkou oslavou pětaosmdesátin Máji Plisecké v Théatre des Champs Elysées – zcela nová a velice pěkná verze My Fair Lady.

A o pár kroků dál, v Magadoru, běží vyprodaná Mamma Mia. Máte-li rádi hudební divadlo, v Paříži je rozhodně z čeho vybírat.