Past na Kafku
Se začátkem druhého roku působení Divadla Company.cz na půdě Divadla Komedie vstoupil do repertoáru další významný polský spisovatel – Tadeusz Różewicz. Inscenování jeho hry Past doplňuje linii vztahující se k problematickému vztahu polského národa k vlastní minulosti v čase druhé světové války a bezprostředních let po jejím konci. A to především ve vztahu k Židům. Inscenace Słobodzianekovy Naší třídy se vyrovnávala s poválečnou protižidovskou štvanicí, Różewiczova Past se zase chápe židovství jako problému národa a rodiny. Drama sice zprostředkovává životní osudy česko-německého spisovatele Franze Kafky, ovšem pohledem autora poznamenaného válkou v Polsku.
Past – židovství jako problém rodiny a národa FOTO JANA HAUSKRECHTOVÁ
Inscenace začíná pochmurně Kafkovým (Jan Hofman) pláčem v zatemněné scéně, která se po krátké době změní v dlouhou scénu u rodinného stolu. V čele sedí despotický otec Hermann (Vilém Udatný), dále všechny tři dcery Elli (Eva Vrbková), Valli (Kristýna Leichtová) a Ottla (Hana Kusnjerová), jediný syn Franz a naproti otci matka Julie (Eva Lecchiová). Jan Hofman už poněkolikáté ukázal, že patří k pilířům souboru. Nedospělou a stále se hledající rozervanost Kafky předvedl tak samozřejmě, jak jen šlo, a s Janem Zadražilem v roli Franzova přítele a antipoda Maxe Broda v geniálních rozhovorech tvořili skvělou situačně komediální dvojici.
Stolová scéna se v různých variantách několikrát opakuje, neboť funguje jako katalyzátor rodinných interakcí. Rodina je pro Różewicze velmi důležitým fenoménem, který nesleduje pouze jako základní společenskou jednotku, v níž má konečný počet příslušníků určitou roli, ale chápe ji i v širším slova smyslu – jako národ, a to národ židovský, v němž je, bohužel, také konečný počet příslušníků s určitými rolemi. A právě z této pozice si může Różewicz dovolit poměrně iritující vzkaz Kafkovi, který stihl zemřít dřív, než se celá ta válečná mašinerie dala do pohybu, totiž že do „naší“ (židovské) rodiny nepatří: Ty do tý naší almary nelez, ty nenávidíš lidský teplo, rodinný teplo! Vzkaz, který přichází od jeho vlastního otce. Vzkaz, který je zároveň doplněn nepochopitelným osočováním Franze z jeho brzkého skonu. Stihl umřít dřív, než by musel platit za to, že je Žid v koncentračním táboře. Różewiczův text však směřuje úplně jinam; setkává se tu například s naším Otou Pavlem – v pocitu existenciální úzkosti z roztržení „rodiny“, nikoli v nějakém přijetí odpovědnosti. Tu fakticky nikdo ve svých rukou neměl.
Po všech možných peripetiích s potenciálními manželkami, výběru nábytku a věčného strachu z otce (toho Vilém Udatný ztvárnil jako pozoruhodnou kombinaci krutého vládce a českého chlapíka typu Martina Kabáta v podání Josefa Beka z pohádky Hrátky s čertem) dojde děj k svému logickému konci – odchodu všech Židů do almary, symbolizující v té chvíli stísněné prostory dobytčáků. Vedle stolu jako místa setkání rodiny se právě almara nese celým představením jako příznačné memento mori. Je to almara, která způsobí Kafkovu neschopnost vzít si Felice (Eva Vrbková). Almara, jako symbol vlaku, v níž přijede Felice za Franzem, aby si vyslechla, že už se nikdy neuvidí, a v níž pak zhrzeně odjíždí. Almara, do níž ve zbytečně patetickém konci nastupují všichni Kafkovi bližní s podivným a nesmyslným zahleděním se někam do dálky.
Scénograficky a inscenačně není Past úplně jednotná. Světlé momenty jako zmiňovaná almara se střídají s podivnými symboly typu přinesené břízy, která má zřejmě symbolizovat koncentrační tábor Březinka (pokud jde o nadinterpretaci, pak je autor těchto řádek opravdu bezradný), role podivného člověka v masce, který zřejmě ztělesňuje nastupující totalitu a válku, ale ani to není jisté, nebo onen „všeříkající“ pohled do dáli. Dokonce ani tak skvělý nápad s Kafkovým druhým „já“ – Dušičkou (Jiří Racek), která s Franzem rozmlouvala a ztělesňovala jeho skryté touhy, nebyl nejšťastněji naplněn. Byly okamžiky, kdy Dušička jen bezradně proplula jevištěm, aniž by jakkoli zasáhla do děje. Ale i to byl možná účel – jako Kafka, který také bezradně plul světem. Na tomto místě je ovšem potřeba vyzdvihnout úžasný výkon Evy Vrbkové v roli věčné snoubenky Felice. Pravda, její postava je trochu jednotvárná, bez vývoje, ovšem Vrbková si pro ni našla jedinečnou polohu někde na hranici milující naivky a břitké sebeironické soudkyně, z jejíhož projevu mrazilo, ale i bolelo na bránici při salvách smíchu.
Skutečný konec, závěrečná scéna, při níž se na jevišti – v době evidentně poválečné – znovu objevuje Kafka se svým druhým „já“, je bonusem. Diváci totiž mají potřebu tleskat předešlému sladkobolném závěru. Konec je jasným vzkazem, že ač byly v historii snahy vyhladit určitou skupinu lidí, vymazat ji ze vzpomínek, z dějin, tyto snahy se nezdařily, neboť třeba právě Kafkovo dílo a život – žijí stále. Je potěšující napsat, že soubor Komedie našel dramaturgickou cestu, která nenudí a která i přes pár výmolů vede konečně za zajímavým divadlem.
Divadlo Company.cz – Tadeusz Różewicz: Past. Režie Vojtěch Štěpánek. Dramaturgie Markéta Bidlasová, Julek Neumann, kostýmy Jana Hauskrechtová, scéna Milan David. Premiéra 12. září 2013 v Divadle Komedie.
Komentáře k článku: Past na Kafku
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
