Past, která nesklapla

Nebyl to špatný nápad, jak otestovat dramatugii českých divadel. Léta letoucí totiž slýchám poznámky, jak málo iniciativně pracuje s novými, původními texty. Autorům odpovídá až po urgencích, pokud vůbec, a k ideálu tvůrčích, inspirujících dramaturgických osobností z rodu nedávno oceněného Karla Krause, zesnulých Josefa Balvína, Oto Roubínka či Václava Königsmarka mají tito provozní dramaturgové a dramaturgyně hodně daleko. Je tomu ale tak opravdu? Proto onen redakční nápad: rozeslat hru začínajícího dramatika do několika divadel, kdy by se za autora vydával reportér, který by své zkušenosti s dramaturgií rozepsal do břitkého článku. Nejprve se jako krušný jevil problém se získáním hry: nesmělo jít o grafomanský výplod ani o vyzrálý text, nýbrž o talentovaný, leč nehotový tvar, po jakém by dramaturgie hodna svého poslání měla skočit. Ale kde ho vzít? Prozradím, že agentura Aura-Pont se této naší „provokace“ nakonec zalekla, zato konkureční Dilia byla daleko mužnější, chci říci vstřícnější. Získali jsme text pro naše účely zcela ideální. Hru ze současnosti, s aktuálním problémem, znalostí prostředí, vynikajícími dialogy. Měla jedinou vadu na kráse: nemohla zapřít svůj původní filmový rodokmen. Renomovaný scenárista byl ale dokonce ochoten napsat inkognito další verze podle případných dramaturgických připomínek. Co si více přát? Ještě jedno omezení však v sobě hra nesla. Její autorské gesto bylo vyloženě mužské, čímž jsme bohužel museli eliminovat reportérky.

S velikou chutí bych se úkolu zhostil sám, jenomže jsem nechtěl podceňovat pochopitelnou podezřívavost divadelníků: že by se redaktor Divadelek na stará kolena pustil do spisovaní divadelních her? Logicky jsem tedy hledal možného autora reportáže v okruhu „mladých a neklidných“ a zdálo se, že jsem jej přeci jen našel. Vymýšleli jsme spolu roli zprvu slušného, později neodbytného dramatika, který se dožaduje jasných odpovědí a osobního setkání, čili všech těch nepříjemností, kterým se skutečný, často plachý autor vyhýbá, zato reportérovi dodá munici. Hru jsme rozmnožili a rozeslali do čtyř divadel s průvodním dopisem obsahujícím legendu, proč si mladý dramatik vybral právě to, a ne jiné divadlo.

Těšíte se, jak to celé dopadlo? Stručně řečeno: více než tristně. Milý mladý publicista se uprostřed práce klidně vypařil. Několik měsíců nebere telefon, nereaguje na žádné vzkazy. Nebýt oněch rozeslaných dopisů (aspoň doufám, že v tomto ohledu nelhal), mohl bych téma zadat někomu spolehlivějšímu. Takto musím jít s pravdou ven – zejména před oslovenými divadly. Pohříchu ani nevím, jestli a jak reagovala, možná hru šmahem odmítla, možná projevila zájem, kdo ví. Námi nastrčená volavka mlčí, asi spolkla žábu, co ji udusila. Musím se tedy nejmenovaným scénám za naši dobře míněnou zkoušku jejich dramaturgické prozíravosti omluvit a pokud je hra z prostředí hudebního klubu zaujala, redakce obratem zkontaktuje jejího skutečného autora.