Divadelní noviny > Kontext

Past na Johanku

Není hned tak proměnlivé herečky na scéně, třebaže nijak podstatně se nepřetváří maskou. Zato jí její postava určí a ustanoví nějaký zvláštní doličný detail, obleče se do ní jako Svatá Johana do selských střevíčků. Je vždycky jiná, poněvadž do ní jásavě s vůní mateřídoušky vstoupila Hanička z Lucerny a napojila ji svou milostností. (…) Jiřina Štěpničková umí zahrát všecko nebo skoro všecko: arciť velký tragický objem, antigonský jako v Panně Orleánské, změkčí, zeskuteční a zdůvěrní. Je to herečka, je to Elektra, avšak českého myšlenkového rodu.

(Růžena Vacková, 1940)

Tato slova napsala jedna z nejstatečnějších (a ve své statečnosti nejméně okázalých) vězeňkyň komunismu o herečce, s níž se v příštím desetiletí nečekaně setká v pardubickém kriminále jako se spoluvězenkyní. Snad nikdo neuměl tak zasvěceně a nuancovaně portrétovat ženské herectví jako právě Růžena Vacková. (Mimochodem žena, která na rozdíl od Jiřiny Štěpničkové a dalších vězenkyň nikdy nepožádala o milost; odkroutila si poctivě svých patnáct let, tj. téměř celá „zlatá šedesátá“ až do roku 1967, přesně podle svého legendárního výroku u soudu: Vy jste mě zavřeli, vy mne musíte pustit!) Naštěstí se půlstoletí po Vackové našel ještě jeden znamenitý autor, který Štěpničkové a jejímu uměleckému i životnímu osudu věnoval stejně nuancovaný a zatím nepřekonaný knižní portrét (Jindřich Černý: Jiřina Štěpničková, 1996 – o poznání méně erudovaná publicistka Šárka Horáková svého legitimního předchůdce, z něhož jinak věru mohutně čerpala, pro jistotu překřtila na Jiřího Černého). A nyní se úspěšně pokusil o neméně citlivý televizní portrét velké herečky režisér a scenárista Viktor Polesný.

Jiřina porazila Leoše

Polesného hraný dokument – nebo dokumentární drama? – Past, uvedený, sláva nazdar výletu, v luxusním prime timu (ČT 1, 16. 2. 20:10), lámal ten den rekordy sledovanosti: impozantním číslem 1 milion 85 tisíc porazil dokonce i bombasticky ohlašovanou premiéru nové řady SuperStar na Nově. Je to nejen paradox, ale i dobrá zpráva. Měřeno byť pochybným kritériem diváckého ohlasu: nová hvězda SuperStar Leoš Mareš, pro mne symbol nejvyšší podbízivosti, prohrál souboj o diváky s prvorepublikovou i pozdější skutečnou hvězdou, jež se stala naopak symbolem nejvyšší kvality poctivého – jevištního i filmového – charakterního herectví. Jistě, je to hlavně proto, že za Jiřinou Štěpničkovou (na rozdíl od létavic a létaviček pěveckých i jiných soutěží) stál opravdový životní příběh. Příběh herečky, jíž komunisté v letech 1951–1960 v jejím umělecky nejplodnějším věku ukradli deset let tvůrčí práce a na stejných deset let zároveň ukradli (a tím i doživotně do jisté míry odcizili) matce čtyřleté dítě. Obě ztráty jsou nenahraditelné a nikdy nebude dost děl, jež budou podobné příběhy dalším a dalším generacím vyprávět. A navíc svrchovaně uměleckým, filmovým či televizním jazykem. Tady jsme u další z příčin televizního „sukcesu měsíce“: mimořádně šťastný výběr hlavních představitelů. Zuzana Stivínová v titulní roli jako by naplnila výměr Růženy Vackové: aniž se přetvoří maskou, změkčí, zeskuteční a zdůvěrní každičký detail (obdivoval jsem ji za to před dvaceti lety už v Markétě z Fausta). Odpatetizuje, zcivilní a tím i lidsky vysvětlí počínání velké heroiny, které více než desetiletý nucený odstup od bouřlivého vývoje filmu i divadla na prahu „šedesátek“ vede k upřímnému podivení (hra očí!) nad tím, že ji kamera nebere v detailu, a dožaduje se její blízkosti. To není doklad nějakých hvězdných manýr, to je smutný důsledek vypadnutí z kontextu, z vývoje poetiky i technologie (vynález „transfokátoru“, jenž umožní nájezd na obličej, aniž se kamera pohne – tutéž pasáž, což žel není ojedinělé, doslova čteme u Černého na s. 204 a Horákové na s. 131). Podobně silné sekvence nabízejí všechna střetnutí s jejím estébáckým protihráčem, brutálním vyšetřovatelem Doubkem ve věcném podání Igora Orozoviče: pozoruhodné proměny od bezohlednosti k poníženým prosbám o přímluvu ve chvílích pádu až k finálnímu podbízení se celebritě zvládl herec bez obvyklé esesácko-estébácké šablony podobných rolí. A jeho závěrečnému téměř dvoření bychom skoro i uvěřili, naštěstí ne tak Stivínové Jiřina (dodejme, že sám vyšetřovaný vyšetřovatel se na přímluvu mocných takřka obratem dostal z kriminálu o mnoho let dřív než jeho oběti). A do třetice je tu dětský projev Adama Vojtka v roli malého Jiřího Štěpničky: málokdy vidíme v dětské roli něco tak bezelstně důvěřivého, smutného a odzbrojujícího, a vlastně bez patosu nelidskost obžalovávajícího, jako je tento Vojtkův Jiří. Odpustíme mu dokonce i scenáristický lapsus, kdy čtyřleté dítě má všemocné StB pomoci najít adresu tety (nepochybně sledované sestry Štěpničkové).

Snad ještě pár korekcí

Polesného divácky úspěšný opus se přitom nikterak nepodbízí, naopak: ač se podle režisérových slov už svým názvem hlásí k edičně problematické bulvarizující knize Horákové (Jiřina Štěpničková: Herečka v pasti, 2005), naštěstí přihlíží i k věrohodnosti dalších svědectví, Horákovou zpochybňovaných jako „zavádějící“ (autentický hlas herečky samotné z roku 1968, průlomová svědectví Vlasty Chramostové, opřená o svědectví přinejmenším dvou důvěryhodných osob, Luboše Pistoria a Jaroslava Bílého). To, že se z vybíleného estébáckého archivu ztratí určitá listina, o níž hovoří dokonce i prokurátorka Matušínská, ještě neznamená, že tu nebyly herečky žádající pro kolegyni nejvyšší trest (konkrétně Amortová – skvěle zkratkovitě podaná Sabinou Remundovou; dále Škodová-Neumannová, Švabíková a Svozilová). A že nebyly vícenásobně svědecky doloženy i jejich snahy (podobně jako jedovatý šíp národní umělkyně Marie Majerové z roku 1954 Staršina Gavel) o zmaření množících se žádostí o milost. Ať už přišly zvenčí (Frič, Baldová, Pešek, Trnka, Werich), nebo zevnitř souboru (Chvalina, Vostrčilová, Nezval). Vždyť i Chramostová sebekriticky dokládá: Nepostavila jsem se jako Pepík Chvalina na obhajobu Jiřiny Štěpničkové, vyhnula jsem se tomu. Chramostová (u Polesného „Eva“) je, i v rámci dramatické licence, asi největším problémem díla: vždyť ona to byla, kdo v reálu přebíral za Štěpničkovou poslední role (Žofka v Husovi, královna Barbora v Roháčovi) – a přesto je tu předvedena, oproti Štěpničkové, jako šmíra. Historickou korekci k jinak vynikajícímu opusu musím připojit i ke vročení její vynucené spolupráce s StB: v čase „kauzy Štěpničková“ naopak Chramostová spolupráci odmítla (!), teprve na druhý pokus, pět let po aféře, přijala. Což sama zhodnotila přesněji než kdokoli jiný, včetně tvůrců Pasti: Ďábel mě dostal na pýchu a ješitnost…

Past (TV film). Námět Šárka Maixnerová, scénář a režie Viktor Polesný, kamera David Ployhar, hudba Zdeněk Merta. Česko 2020 (poprvé uvedeno 16. února 2020 na ČT 1), 95 min.

• Autor: Vladimír Just
• Publikováno: 16. března 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Past na Johanku

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ