Divadelní noviny > Názory – Glosy
Patnáct minut v desítce
Do tramvaje číslo 10 nastoupila na Karlově náměstí. Sedla si k oknu, sousední místo nechala volné, černou tašku se stříbrnými přezkami si položila na klín. Šmátrala uvnitř, jako obvykle hledala něco ke čtení. Vezla si román, Hodinu ticha od Ivana Klímy. Na výběr měla ještě Divadelní noviny a dva letáky, které jí vnutil poďobaný mladík u metra. Nedokázala se zatím rozhodnout, a tak chvilku pozorovala rychle ujíždějící auta a mizející cvrkot na chodníku. Vůz zastavil ve Štěpánské. Znovu se ponořila do kabely.
„Hledáte jízdenku?“ uslyšela hlas nečekaně blízko. Revizor, lekla se v první sekundě. Vždycky se jich bála, přestože neměla důvod – načerno poslední roky zásadně nejezdila. Oči muže vedle ní chránily brýle proti slunci. Na jejich nožičce si všimla zřetelných hlubokých rýh. Svíral úzké suché rty, nad kterými vyčníval orlí nos. Uhladil si světlé řídké vlasy. Byl to ten nepříliš hezký typ, jehož charisma ale ženy spolehlivě zaujme na první pohled. V béžovém zmačkaném kabátu a džínách ovšem vypadal zbytečně ošuntěle. Nadechla se a očekávala náraz do nosu. Voněl překvapivě příjemně jakýmsi drahým parfémem, do kterého pronikaly další vjemy. Vítr, shrabané listí, možná pach hlíny, napadlo ji. Nesmysl. A proč se vůbec ptá? Slušnost ji donutila odpovědět.
„Jen si chci číst,“ pokusila se o běžný tón. Znělo to spíš nervózně.
„Vybral bych Divadelní noviny,“ řekl muž.
Ruce se jí začaly třást. Nemohl do útrob jejího zavazadla vidět, nebo ano? Představovala si jeho úhel pohledu, ale neměla na tyhle věci odhad.
„Ano, taky je mám,“ vypadlo z ní. Tiše zírala dopředu, pak se ale neudržela. „Promiňte, jak jste to věděl?“
Muž se jen nepřítomně usmíval. Z jedné ruky do druhé si přendal složenou bílou hůl. Zbledla. Vůbec si jeho pomůcky nevšimla. „Znám váš hlas,“ zašeptal. „Z divadla. Pamatuju si lidi podle způsobu, jak mluví. Určitě máte Divadelní noviny, zmínila jste se svému společníkovi o přestávce, že jimi nejčastěji listujete v tramvaji cestou z práce.“ To všechno byla pravda, předevčírem si o tom na premiéře povídala s redaktorem Hulcem. Přesto tu pořád ve vzduchu viselo cosi těžko vysvětlitelného. Pocit, že je sledována, ji znepokojoval. Konce jejích prstů odporně zvlhly a vlněné kalhoty se jí přilepily k nohám.
„Už bych si četla,“ vysoukala ze sebe. Ve skutečnosti teď neměla na časopis ani pomyšlení.
„Nechce se vám. Taky to znám, moc dobře to znám.“ Prudce ji polilo horko. Pán má zřejmě místo zraku vyvinutý jiný smysl a vybrané jedince tím děsí k smrti. Mohla by hned vystoupit a počkat na příští spoj, jezdí to celkem často. Jenže hlídání má zrovna dneska do pěti a za moment bude celá, takže by to nestihla. Krom toho ji přece jen zajímalo, co je podivný spolucestující zač.
„Copak vy někdy čtete?“ odhodlala se k otázce.
„Jste šokovaná?“ opáčil útočně. „Asi se domníváte, že my slepci se celé dlouhé dny utápíme v temnotě a o literatuře nebo tisku nevíme nic.“ Mlčela. Co k tomu dodat? Uvědomila si trapnost situace, protože o možnostech nevidomých nikdy nepřemýšlela. „Omyl,“ pokračoval. „Je to sice těžší, ale snažím se žít jako každý druhý. I do divadla se občas dostanu.“ Jaký zážitek asi může mít z pouhého zvuku, uvažovala. Vizuální stránka se nedá vymazat. Samozřejmě ho tipovala hlavně na rozhlasové hry nebo audioknihy. „Nechodím sám, mám přítelkyni, která mi šeptá do ucha, co je na jevišti. Doma hodně poslouchám rádio.“ Došlo jí, že se na nic neptala. Navzdory slepotě se zdálo, že jí kouká přímo do hlavy a s myšlenkami rovnou vede dialog. Možná by se fakt měla zvednout. Napíše chůvě esemesku, že se zdržela, a něco jí pak připlatí.
„A jak se má vaše holčička?“ řekl najednou slepec a ještě víc se k ní naklonil. Jeho obličej se nyní jevil jako příliš velký. V černých sklech se odráželo její oko.
„Dobře,“ zachroptěla. Na další větu se nezmohla. Zachvátila ji totální panika, přestala myslet racionálně. Vyšinutý soused se mezitím snažil svým oblečením otírat o její. Vnímala zvláštní, trochu mrtvolný dech. Sexuální podtext v jeho jednání nezaznamenala, snad jen touhu po lidském dotyku. Najednou si musela přiznat, že ten hrůzostrašný chlap ji ve své podstatě přitahuje. Třeba by ho za jiných okolností dokonce pohladila a políbila. Bože, jaká zvrácenost! Raději se rychle odvrátila k okénku. Známé budovy mezitím zahalilo šero. Je skoro doma, na téhle zastávce vystupuje. Konečně.
„Dovolíte?“ řekla nepříjemným tónem, důrazně a hodně nahlas.
„Mamí, co to povídá, nikdo tu není,“ ozval se dětský hlásek. Opravdu tam žádný člověk neseděl.
Vypotácela se z tramvaje a stála uprostřed Vinohradské třídy. Je přetažená a nevyspalá, tak co se diví. Evidentně začíná bláznit. Celý rozhovor byl určitě výplodem fantazie. Nerozhlížela se, ale do zorného pole se jí dostala hlavní brána Olšanských hřbitovů. Postávala tam smuteční skupinka – houf lidí s květinami v náručích a vodicí psi. Jejich nevidomí páníčci kouřili, povídali si a vzájemně se poplácávali po zádech.
Zhluboka vydechla a vykročila ke svému bytu. V kapse bundy nenašla klíče, a tak musela znovu hrabat v kabele. Zapálila si. V klidu nahmatala Klímu, noviny, letáky, starou peněženku, mobil, který by taky potřeboval vyměnit, koženkovou klíčenku ve tvaru želvy a malé neznámé pouzdro. Přešla silnici, odklepla popel a jedním tahem ho otevřela. Cigareta spadla na zem a ústa jen naprázdno polkla, když uviděla obsah: tmavé brýle, na boku zřetelně poškrábané.
Komentáře k článku: Patnáct minut v desítce
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
