Patnáct řádků… Martina J. Švejdy
„Už to máme ověřené,“ odpovídá David Prachař na otázku Lidových novin, jak on a jeho spolupracovníci postupovali při přípravě inscenace NoD Quijote, kterou jako další ze svých experimentálních projektů – po inscenacích Hamlet part II a Neúplný sen – uvedli v pražském klubu Roxy/NoD. V těch slovech vidím i klíč k pochopení a ohodnocení díla. Nikoli práce s neznámým (a tedy i nejistým), ale naopak: s již použitým a osvědčeným. Inscenace Jana Nebeského je složena z prefabrikátů. Hlavním je už sama volba, jak bude David Prachař v inscenaci hrát. Východiskem jeho hraní je improvizace, kameny, na kterých práci staví, různé „chytlavé“ polohy jeho bohatého hereckého rejstříku, sledovaným cílem je pak vytvoření zábavně – závažného pásma, z něhož budou vypadávat silné metafory na téma don Quijote. A několik silných metafor – scénických obrazů také nakonec představuje to jediné, co je na inscenaci originální, původní. Je to ale vážně dost – či je to málo?
Komentáře k článku: Patnáct řádků… Martina J. Švejdy
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Jan Šotkovský
Milý pane Švejdo,
zdá se mi být vaše glosa k Quijotovi v jistém rozporu s tí, co jste zde napsal nedávno na okraj Drábkových Ještěrů – a sice s těmito řádky:
„Nazvěme to tvůrčí integritou. To, že autor ve své tvorbě uchovává jistou kontinuitu, že v principu pracuje stále týmiž prostředky, které vytvářejí poznávací znamení jeho tvorby. Jen tak si totiž také, myslím, může u diváků získat elementární důvěryhodnost…“
http://www.divadelni-noviny.cz/patnact-radku-martina-j-svejdy_jesteri
Jistěže hranice mezi osobitým režijním stylem a manýrou je tenká a prostupná, to však – zdá se mi – tématem vaši poznámky není. A že se umělci sdružují v týmech, v nichž cítí vzájemné souznění, že volí žánry, v nichž se cítí „doma“ a způsob práce, který jim vyhovuje, je / mělo by být tím nejnormálnějším. Vytýkat to, že lze očekávat, že David Prachař bude využívat různých poloh svého chytlavého hereckého rejstříku a že se tu a tam vynoří silná metafora, je už pak zcela bizarní. Nebo musí člověk pro každou inscenaci „vynalézat“ nový scénický jazyk, aby nebyl nařčen z použití prefabrikátů? Ale to by se zase nerýmovalo s onou tvůrčí integritou… Nechci být jízlivý, ale chybí mi vašem článku konkrétněější důkazy Prachařova a Nebeského „hraní na jistotu“ a cítím z něj mírně blazeovanou znuděnost kritika, který už od obou tvůrců „něco podobnýho viděl“…
19.12.2010 (19.18), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
Nu, milý pane Šotkovský, dotýkáte se dvou věcí…
Prvá: žánr „Patnácti řádek…“, jenž nemá být krátkou recenzí, ale glosou, která na malé ploše vyhmátne cosi podstatného ze sledovaného díla (tolik k Vaší poznámce, týkající se konkrétnějších důkazů Prachařova a Nebeského „hraní na jistotu“).
Druhá: říkáte tomu „blazeovaná znuděnost“ (mimochodem: blazeovaný = znuděný), já to nazývám větší diváckou zkušeností… Ano, hranice mezi stylem (= ustálený systém vyjadřovacích prostředků) a manýrou (ustálený systém vyjadřovacích prostředků, mechanicky používaný) je tenká – a tu právě vstupuje do hry ona divácká zkušenost. NoD Quijote sotva začal (David Prachař sedí u stolu a jakoby improvizovaně, nezávazně hovoří k divákům) a já už tušil, jak inscenace bude probíhat. Tvůrci tu jdou plně na jistotu, nic neriskují, v té práci – zdá se mi – je skutečně jediná neznámá: jaké se jim na dané téma vyloupnou – prostřednictvím oněch osvědčených postupů – metafory… Včera jsem viděl v témže divadle Nebeského inscenaci Lamento (prem. leden 2010). Prakticky týž problém: práce s textem, který je ve svém principu již několikátou variací Terezky, inscenované režisérem v Divadle Komedie v roce 1997. Je zde ale jeden důležitý rozdíl: hudba Miloše O. Štědroně a operní pojetí Matky Terezy mužským představitelem (Janem Mikuškem). A najednou je to, alespoň v jistém ohledu, jiné, nové..
Toliko se opakovat, hrát se stále stejnými kartami = umělecká smrt.
20.12.2010 (1.50), , Trvalý odkaz komentáře,
Jan Šotkovský
Myslím si, že rozumím omezení 15 řádků, ale uvědomuji si jejich riziko – pokud na tak malé ploše usilujete o pojmenování konkrétního jevu a zároveň o zobecnění, je třeba velmi přesně pojmenovávat, protože hrozí zásadní minutí cíle. Pokud je pro vás „pracovat v principu stále týmiž prostředky“ výraz umělecké integrity, pak očekávat, co se „vyloupne prostřednictvím osvědčených postupů“, je pro mě prakticky totéž. Myslím si, že vaše glosa k Ještěrům byla v tomto smyslu nešťastná – kontinuitu tvorby dělají po mém soudu jiné věci, než ona „poznávací znamení“. A pokud vám jako zásadní problém NoDa Quijota přišlo, že se Prachař s Nebeským už vzájemně k ničemu novému neinspirují, nepřijde mi to ve vaší glose sdostatek pojmenované.
P. S. Za tu znuděnou znuděnost se omlouvám.
20.12.2010 (11.40), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Blazeovaný znamená spíš přezíravý v důsledku nasycenosti či přeplněnosti daným jevem. Myslím, že se termín „blazeovaná znuděnost“ dá úspěšně (a srozumitelně) používat.
A myslím, že se Martin mýlí, vyčítá-li autorům NoD Quijota jejich „osvědčené postupy“ jako zásadní chybu či problém. Je to způsob jejich práce, řekněme poetika, kterou se dostávají vždy k divadelně silným, působivým a s obsahem souznějícím obrazům, metaforám, příběhům. Navíc je pak v dalších reprízách zpřesňují, prohlubují a proměňují vzhledem k aktuální situaci. Tak je tomu i v tomto případě, byť si též myslím, že z dané řady Nebeského+ Fajtova+Prachařova projektu je tento zatím nejrozpačitější. Příčinu vidím v textu, nenalezení podstatnější vazby Reynek a jeho život a dílo se Cervantesem a Donem Quijotem. Vynikající a „nová“ (Joe Karafiát) je však muzika, trochu ve vleku je výtvarný (ne)řád inscenace, zvl. nefunkční využívání projekcí.
Ale je fakt, že žánr 15 řádek je pro pojmenování díla nevyhovující. Takový kritický brak, pardon blazeovaně znuděná glosa.
20.12.2010 (18.09), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
Souhlasím s Vámi, pane Šotkovský – vyhmátnout z díla cosi konkrétního tak, aby to pojmenovávalo jeho obecný charakter, je opravdu – a zvláště na patnácti řádcích – svízelné (a někdy to dokonce ani nejde!) – ale takový by měl být, po mém soudu, pravý smysl glosy. Nu, někdy se daří víc, někdy míň…
A díky, že mě chytáte za slovo. Člověka to pak nutí precizněji formulovat.
Mimochodem: jaké tedy podle Vás věci dělají kontinuitu tvorby?
Vladimíre: „osvědčené postupy“, toť myslím nyní již zcela zásadní problém generace režisérů 80. let – Hany Burešové, Vladimíra Morávka, Jana Nebeského. A nebudou-li je narušovat, nebudou-li se snažit vystupovat ze zajetých kolejí (jako se to téměř famózně podařilo o generaci staršímu Miroslavu Krobotovi, který z Národního divadla přešel v polovině devadesátých let do Dejvického divadla), neskončí to opravdu ničím jiným než onou uměleckou smrtí.
20.12.2010 (22.11), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Martine,
velmi velmi Ti rozumím. Jsem-li však v této diskusi na straně obhájců stylu či poetiky, tak se tedy ptám, jak z tohoto pohledu hodnotit tvůrce typu Jana Schmida, dua Smoljak-Svěrák a jejich Divadla Járy Cimrmana, Ne-divadlo Ivana Vyskočila, Josefa Kroftu, Jaroslava Duška a vůbec všechny tvůrce, kteří definovali vlastní styl a poetiku. Zobecněněji lze mluvit i o Robertu Wilsonovi, Peteru Brookovi, Jerzym Grotowském, stylu butó, Philu Glassovi a minimalismu, o divadle nó, kabuki a podobně. Nemluvě o výtvarných epochách impresionismu, secesi, kubismu, surrealismu atd. Nebo o Petru Vášovi či Petru Niklovi. Není podstatnější sledovat, zda onen styl se stal vyprázdněnou formou, anebo jím jeho autoři (kteří mají plné právo jej používat, vyvíjet a zkoumat, dokonce to je často od nich – a právem – očekáváno) stále něco – zjednodušeně řečeno – sdělují, někam směřují? V případě tria Nebeský-Fajt-Prachař (a vůbec Nebeského v NoD) jsem přesvědčen, že pokračují stále dál, že pořád riskují, byť v územích či situacích poněkud jiných než dřív. V případech dalších režisérů 80. a 90. let, o kterých mluvíš, je to podobné. Museli bychom analyzovat delší úsek jejich práce. Jistě nemá cenu je jen adorovat, ale – jelikož mají něco za sebou – je třeba vnímat proces a výsledky jejich činnosti velmi obezřetně. Konkrétně třeba Morávkovo Prase je projekt českou kritikou – podle mne – podceněný právě pro opulentní „morávkovskou“ formu, kterou česká kritika ve velké většině dopředu přezírá. Mezitím však vyzkoušel i jiné formy práce (Můj krásný svět, improvizované večery s Jiřím Knihou apod.). Burešová – zdá se mi – „zpopovatěla“, Ivan Rajmont ztratil téma, Ivo Krobot imaginaci, Arnošt Goldflam „svůj“ tým – a nemá to podle mne nic společného s jejich režijními metodami a vystupováním či nevystupováním ze zajetých kolejí (byť každé takové „vykolejení“ může dodat nové impulsy). A tak bychom mohli pokračovat.
Je to však jistě téma, které by stálo za širší analýzu a diskusi. Ostatně jsme se k tomu dostali – z jiné strany – už nad Bolkem Polívkou…
21.12.2010 (1.25), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
upřímně, vůbec si nemyslím, že manýra nebo styl (obé dle definic MJŠ, viz výše) jsou na škodu, právě naopak, jde jen o to, nakolik nám čí styl konvenuje. v jistém smyslu je vrcholem umění dokonale zvládnutý žánrový kousek (např. western), a vrcholem ještě větším je pak vytvoření žánru vlastního (ať už jde o davida lynche, thomase bernharda, p.g.wodehouse, roberta wilsona nebo trio nebeský-prachař-fajt)
21.12.2010 (12.03), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
K V. Varyšovi: vtip není v tom, nakolik nám čí styl konvenuje, ale vskutku v tom, nakolik se daný, samotným autorem třebas vytvořený styl používá či nepoužívá již jen mechanicky. V tom tkví, myslím, i gros případu Wilson a ND. Opravdu stálo za to, aby „aplikoval“ svoji metodu na Věc Makropulos? A že v jistém smyslu „vrcholem umění je dokonale zvládnutý žánrový kousek“ – opravdu si myslíte, že „dobře udělaná hra“ (vlastně jen jiný termín pro žánrový kousek), kdy „forma vítězí nad obsahem“, je tak oceněníhodná věc?
Vladimíre: promiň, ale míchaš dohromady zase spoustu různých věcí (a reagovat na Tvůj příspěvek tak prakticky nejde): jednak tvůrce různých generací a jednak charakteristiku jejich tvorby. Tak jen: problém Hany Burešové rozhodně není v tom, že „zpopovatěla“ (jak by Ti pak do toho zapadali její Claudelové a Calderonové?), ale že – myslím si – již více let vytváří své inscenace pomocí stejných postupů, pracuje s prakticky stále stejným týmem apod.
22.12.2010 (10.19), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Martine,
rád míchám (a budu) víc věcí dohromady, nemám v oblibě patnáctiřádkové askeze a neslané diety. Záleží na Tobě a čtenáři, co Tě a je zaujme a na co zareagujete či nic.
Takže: Není Wilson ta „pure“ forma bez přidané hodnoty, jak jsme se o ní bavili jinde? Teda podle mne není, ale forma je tam tak podstatná, že zcela stačí mít zážitek jen z ní. A že ji použil na Čapka? Za prvé ne zcela mechanicky (je velmi neobvyklé, aby Wilson čas zrychloval nebo aby používal humor). Jako vždy věří Wilson hudbě a textu, ale (a to je za druhé) vytváří na jejich podkladech magické obrazce a choreografie, jež sledovat je v našich divadelně zeměpisných nížkách zcela neobvyklé, ozdravné a oživující. Ač si jsou podobné, jsou pokaždé jiné, vždy výtvarně i hudebně silné a působivé. Jako hudba Glasse či obrazy Maleviče. Platí to myslím pro obě jeho letošní inscenace v ND.
A co se týká Hany Burešové – oba ji asi máme rádi a ctíme, nicméně se mi zdá, že je úplně jedno, zda dělá Claudela či Calderóna, Žáka nebo Moliéra, nebo Francouzskou revoluci, výsledkem je poslední dobou – podle mne – divadelní „pop“, tedy autorská vstřícnost až líbivost, obecná přijatelnost a srozumitelnost až předžvýkanost. A navíc trochu pedagogický až katechistický pohled na katolická témata. Jaký to rozdíl od Grabbeho Žertu, Dona Juana a Fausta či Crommelynckova Velkolepého paroháče.
22.12.2010 (18.34), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
V tom se, milý Vladimíre, myslím právě stran režií Hany Burešové pleteš. Rozdíl mezi – dejme tomu – Donem Juanem a Faustem a Lékařem své není po mém soudu prakticky žádný – a právě v tom je ten problém! Týmž způsobem – když to přeženu – režírované jen něco jiného… A „pedagogický až katechistický pohled na katolická témata“?! Konkretizuj! Burešové „nečesky“ opravdové (rozuměj nikoli trapně shazující) „vztyčování vertikály“ v jejích inscenacích nemá v českém divadle obdobu a zaslouží po mém soudu jen slova chvály.
22.12.2010 (21.38), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
k wilsonovi – „stálo to za to aplikovat na věc makropulos?“ – je snad věc makropulos posvátná kráva? já bych věc makropulos vůbec neuváděl, patří – podle mě do hodně dlouhé – řady klasických her, které se bez razantního vstupu režie dělat nedají. otázku bych tedy spíš formuloval – stojí vůbec V.M. za to, aby se jí Robert Wilson (nebo jakýkoli režisér, či jakýkoli divák) zabýval?
na Wilsonovi je přec vzrušuící, že tu svou koncepci vždycky staví BEZ OHLEDU na to, jaký text/partituru inscenuje, to je podle mě velmi nosné, zajímalo by mě, kdyby tak pracoval jiný režisér třeba s úplně odlišným výtvarným viděním….
a jinak nemám moc rád dělení na formu a obsah a pokládám ho za hloupě mechanické. wirklich ist das, was wikrt, říkával CG Jung…
a základní otázka – je to spíš tak, jako když oblíbená rocková/country hvězda zas zahraje tím svým neopakovatelným způsobem oblíbený flák…
a navíc, když někteří stále opakují totéž (nebeský, wilson, mikulášek) a pořád je to desetkrát zábavnější a zajímavější, než když jiní „zkoušejí něco nového“ //nemluvě o tom, že většina rovněž recykluje, ale podstatně méně nosné modely//, tak to přece není na škodu
23.12.2010 (0.53), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Co se týká Wilsona,
souhlasím víceméně s Vojtou. Přečtěte si rozhovor se Soňou Červenou v nejbližších DN 22/10 – na adresu přípravy Věci Makropulos doslova říká: „Wilson text nečetl. Nechtěl číst. Říkal, že by ho to svazovalo. Jeho nezajímá význam vět nebo slov. Neinscenuje text, ale situace. Vytváří obrazy. Soustředí se na vztahy, nálady, barvy, světlo, rytmus…“ Tímto prismatem je podle mne třeba jeho inscenace vnímat a hodnotit (kvalitu textu, kterému neubližuje, pak hodnotit zvlášť – tolik úprav tam zase nebylo). Zda se mu podařilo vytvořit silné obrazy, nápadité situace, jak naplnil prostor, pracoval se zvukem, s herci, jak komponoval jejich pohyb, jaký a proč zvolil rytmus. Podle mne jde i v kontextu jeho tvorby o inscenaci plnohodnotnou, v jistém smyslu výjimečnou (činohry dělá málo a snad vždy je inscenuje minimalisticky), ve všech směrech na nejvyšší světové úrovni, u nás – zvl. v činohře – nevídané nejen dnes, ale i v minulosti.
Do sporu „o Burešovou“ nejdu. Rozdíly s dávnými inscenacemi Grabbeho a dneškem citím veliké, ale je to na hlubší rozbor (práce s herci, prostorem, Otčenáškovy dramaturgické úpravy…). A Calderón (Znamení kříže) v Brně mně přišel sektářsky katechetistickej. Kdyby stejná témata vybrala z Koránu, a ne z evropské klasiky čerpající z Bible, byla by označena za fanatičku a podněcovatelku mezináboženského či společenského násilí. Ale tady se opravdu asi projevuje moje antiklerikální smýšlení. Tak to píšu jen na vysvětlenou svých slov, abych neuhýbal před vertikálami. Svým způsobem máš, Martine, pravdu. Hana Burešová je tím vlastně obdivuhodná, byť – pro mne – v těchto tématech nepřijatelná. Odmyslíme-li ale téma, byla to dost „obyčejná“ (fádní) činohra s vynikající Franzovou hudbou. Té „obyčenosti“ se sice vymkla velmi zdařilou a dramaturgicky objevnou Merežkovského Smrtí Pavla I., ale i tam víceméně počítala s jistou hereckou a výtvarnou líbivostí (popovostí/mošovostí). Jak říkám, je to na delší rozbor. Rozhodně práci Burešové nelze vnímat jednoduše a nelze na ni uplatňovat jednoznačné soudy. Do sporu o ni – jaxem psal – teď nejdu.
23.12.2010 (2.15), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
Myslím, pane Varyši, že si stran Wilsona v Národním divadle rozumíme. ND mělo dát Wilsonovi volnou ruku – ať si udělá co chce – a ne ho „svazovat“ Čapkem. Proto také z těch tří Wilsonových inscenací v ND dopadl nejlépe Osud – tím jak je jeho libreto nekonzistentní, a tudíž i značně interpretačně otevřené, myslím Wilsonovi umožňovalo, aby s ním nakládal v mnohem větší míře “ k obrazu svému“ než v případě Věci Markopulos. Inscenace Věci Markopulos je pro mě nejzajímavější v těch pasážích, kde Čapkův text režisérovi nejméně překáží.
K formě a obsahu: když hovoříte o žánrovém kousku, chtě nechtě se k takovému mechanickému dělení musíte uchýlit, neboť zde je přece forma předem daná a záleží na tvůrci, jaký obsah do ní nalije. Tak to prostě je.
A poslední věc: stokrát to samé x bez ustání nové formy… To už odbíháte někam jinam. Komu není shůry dáno (jako např. Treplevovi), tomu žádné nové formy nepomohou. Na druhé straně: vidět schopné a inteligentní tvůrce – a jsme zase u té Hany Burešové -, jak ustrnují, opakují se, je pro mě smutný pohled – a nic na tom nemění fakt, že si třeba jejich práce udržují stálou solidní úroveň. (Proto také tolik oceňuji Miroslava Krobota).
23.12.2010 (2.20), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
já jsem na inscenacích Hany Burešové vlastně vyrostl, takže k ní mám sentimentální vztah. proto na její věci nerad píšu recenze. už se mi to nelíbí a mám za to, že by se mi nelíbily ani ty věci, co se mi tenkrát tolik líbily. ale je to samozřejmě profesionálně udělané. ty katolické věci vnímám narozdíl od Hulce pozitivně a myslím, že je to vcelku zajímavá cesta – určitě lepší než Feydeau v tomto pojetí (ale poslední Calderon v dlouhé mi přišel slabý, nevyložený). a když se obloukem vrátíme k Nebeskému/Trmíkové, tak to bys přece, Vladimíre Hulče, musel taky odmítnout jako sektářské.
samozřejmě koránová inscenace Hany Burešové by učitě vzbudila ohlas.
Krobot je složitější potíž. zdaleka nejsem znalcem jeho díla, ale jeho poslední dvě věci – Muž bez minulosti a Dogville, mi přišly strašlivé. prázdné co do obsahu i formy. filmové předlohy nedokázal adekvátně uchopit, ale přitom ani na nich postavit vlastní samostatně stojící inscenaci. takhle se v první jenom pěkně zpívá, a v druhé ani to ne.
(je samozřejmě podstatný, co vnímáme jako formu a obsah. příběh a dialogy pro mě nejsou obsahem, ale součástí formy, se zhruba stejným významem jako světla, hudba, výtvarno nebo herectví (taky především technika, je zajímavé JAK TO HRAJE, co hraje), vybroušený dialog je zajímavý prací se slovem, ne nutně „obsahem“…
23.12.2010 (12.51), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
A vida, na „vertikály“ Jana Nebeského jsem zapomněl… Jenže mně ty jeho (a Trmíkové) Terezky a Lamenta přišly jako pouhé (kýčovité) náboženské agitky. Ve srovnání s inscenacemi Burešové zhruba ve stejném poměru jako hluboce prožívaný katolicismus a navenek vystavované pánbíčkáření (Josef Mlejnek by k tomu zajisté řekl víc…)
23.12.2010 (16.54), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
víru si každý nese v sobě jinak. a, nesmíte zapomenout, že např. lamento (ale nebeského věci obecně) v sobě nesou silný prvek humoru, který ostatně odedávna byl vlastní i křesťanství (především katolicismu)
23.12.2010 (23.03), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Mikulka
V tomto se také musím Nebeského zastat. Ostatně zastával bych se ho i proti nařčení z mechanického opakování režijních postupů, jenže se tu diskutuje tak rychle, že jsem to nestihnul a to podstatné už bylo vyřčeno.
Nazvat Lamento kýčovitou agitkou je nespravedlivé: smysl, půvab i síla téhle inscenace je právě v tom, že dokáže balancovat na několika hranách současně. Samozřejmě, že jednou z oněch hran je „neokázalá“ oslava víry a sebeobětavosti (která by sama o sobě kýčovitě asi působila), jenže stejně tak je tam přítomná groteska a humor na hranici blasfemie. Výstup, ve kterém Matka Tereza zpívá „připojíme ho na kapačku“, a ještě ke všemu jí hraje muž, má ráz skoro montypythonovský.
Ostatně nijak banální není ani motiv pochybností o smyslu celého konání, což u postavy jako je Matka Tereza (teď myslím tu historickou) není zrovna hlazením pánbíčkářů po srsti.
Vzít si z celé inscenace jen jedno téma a nevidět, jak se ovlivňuje s těmi dalšími nemá, myslím, valný smysl.
P.S.
Mimochodem, pokud mě paměť neklame, Mlejnek se opovržlivě vyjádřil nikoli o Terezce, ale o další z inscenací, které na ní navazovaly, teď si ale nevybavuji titul (Křídlo?).
24.12.2010 (0.07), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Mohu-li v ještě předvánoční čas…
Jako celkem pozoruhodné vidím, kterak každý z nás interpretuje recepci víry – jak mě Hana Burešová popuzuje (snad pýchou a nadřazeností, jež vnímám z jejích „vertikálních“ inscenací), tak mě Trmíková ve spojení s Nebeským přitahuje jakousi vnitřní pokorou a zanícením, které Nebeský vyvažuje svou nervností a až cynickým přístupem ke všemu patetickému. Jako by se oba trýznili a ptali sami sebe, co to ta víra je. Jako by se přede mnou obnažovali, jako by stáli před diváky nazí. Nic mě nevnucujou, ale otevírají přede mnou tajemný svět. Divadelní magií, která má v sobě i humor – jak o něm psal VV – a sebeironii. Otevřenou, divokou formou.
S Miroslavem Krobotem se, VV, podle mne velice mýlíš. V českém prostředí jsou teď on a vůbec celé Dejvické divadlo – jeho dramaturgie, herci, spolutvůrci, zaměstnanci a vůbec atmosféra v daném prostoru – tím, čím by velkoměstské divadlo mělo být především. Vše, co dělají a jak, je vysoce inteligentní, vysoce etické, vysoce poctivé, herecky excelentní, neustále hledající, proměňující se, myšlenkově i jinak otevřené. Není to divadlo na vývoz, je to divadlo podstatné teď a tady, v Česku.
Miroslav Krobot v ND skutečně vyhořel. Čím to je, neumím říct. Asi týmem, který nebyl „jeho“. A prostorem. Ale možná nejen (pěkně inscenaci rozebral Vláďa Mikulka v Revolver revui či SaDu, teď nevím). Podle mne klíčem ke Krobotově osobnosti – a to myslím té umělecké a režijní (osobně ho neznám) – je Tarrův film Muž z Londýna. Zdlouhavě a zdálky sleduje náš svět a pak udělá krok, kterým překvapí. Až tak, že je nesrozumitelný či – možná – nepodařený. Tak jako Martina, i mě Miroslav Krobot jako tvůrce zajímá, baví a přitahuje. A jeho přístup k divadlu a lidi, které kolem sebe má, obdivuju.
Hezké Vánoce, právě nad Betlémem vychází hvězda. Víru i divadlo si každý v sobě nese jinak…
24.12.2010 (0.10), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
Křídlo režíroval Lipus, Pláč Kačer. Ostatně Lagronová píše příšerný texty, a jedinej režisér, který z ní dokáže něco vykřesat, je právě Nebeský.
Ano, Devické divadlo je profesionální, herecký. vesměs ovšem sází najistotu, viz Marber + současná britská dramatika, starý ruský věci, Zelenka. Pro mě je to legitimní, leč komerční divadlo. Řemeslo, zábava, nikolivěk umění. Něco jako (dnešní) Činoherák.
To už radši Burešvou, která, navzdory všemu, pořád umí pracovat s velkým jevištěm (viz ta Smrt Pavla I. ) – to u nás už skoro nikdo. K tomu samozřejmě patří patos a ano, i pýcha a povýšenost – to je ovšem v pořádku. // A ona přitom není tak ustrnulá, jak tvrdí MJŠ, viz její vynikající inscenace Goldbergovských variací , roku 2005.
24.12.2010 (11.55), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
VV.,
DD je tak trochu obdoba Činoheráku, to jó. Ale ne dnešního, anóbrž z 60. a začátku 70. let. Nesázejí na jistotu, ale s jistotou zvládnou, na co vsadí. Řemeslo, zábava i umění. A to i tzv. „velký“ – Spřízněni volbou, Karamazovci, Hamlet, Oblomov, Idiot… Dokonce i odvaha a experiment – Debris, Hlasy, KFT, Sekec mazec, Sirup… Navíc původní často tvorba.
Křivdíš jim, VV, křivdíš.
Nebeský, Burešová – souhlas. A dodávám Burešové Faidru
25.12.2010 (2.09), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
to, že děláš dostojevskýho nebo goetha, neznamená automaticky, že děláš umění. že je něco původní, často znamená, že je to původní, ne že je to dobré. atd.
navíc v DD jsou trochu v pasti popisného realismu a herecké exhibice.
25.12.2010 (16.30), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
Milí diskutující,
dovolím si – jakožto iniciátor této diskuse – resumovat poznámkami ke dvěma věcem.
K NOD Quijote:
Jsem silně podezřívavý k tomu, když na očekávanou událost (projekt osvědčeného týmu) vyjdou očekávaně pochvalné recenze a podléhám pochybnostem, nejde-li o projev pouhé kritické setrvačnosti (jev dostatečně v českých divadelně-kritických kruzích rozšířený!). A právě to je, po mém soudu, případ NOD Quijote. Jako důkazní materiál pro mě slouží recenze jinak důvěryhodných M. Reslové v Hospodářských novinách a V. Mikulky v Respektu – jejich obligátní tón referování o Nebeského tvorbě. V případě Vladimírově: jako kdybych četl referát o nějakém jiném projektu Nebeského z před několika let…
K ustrnutí/nevyvíjení se tvůrců:
Velmi bych plédoval pro to, aby všichni vskutku dobří mladí režiséři (v součanosti mě napadá např. Jan Mikulášek a Štěpán Pácl), pokud o to tedy samozřejmě stojí, měli „své“ divadlo. Měli dostatečně pevné institucionální zázemí, ve kterém mohou rozvíjet svůj talent. Protože v okamžiku, kdy už se jejich styl konstituuje, bude pozdě. Prvá, zárodečná fáze, třeba s mnoha překotnostmi a přehmaty, ale také s ryzostí originality a nečekanými řešeními, je ta nejzajímavější! Kolik let po Listopadu musela zbytečně čekat generace osmdesátých let (např. Burešová, Morávek), než ji předchozí generace – generace „vítězů listopadové revoluce“ (Rajmont, Kovalčuk, Oslzlý), která (aniž to tušila) měla už svá nejlepší léta za sebou, pustí ke slovu. Jedním z nejosvícenějších institucionálních činů 90. let bylo poskytnutí Divadla Na zábradlí Petru Léblovi…
26.12.2010 (22.35), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Mikulka
Ohledně NoDa se neshodneme. Respektive shodneme se na tom, o čem už byla řeč výše: Nebeského styl tobě připadá jako vyprázdněné opakování a mně ne, abych nemluvil za ostatní.
Paradoxní je, že nejsem žádný velký Nebeského fanoušek a většina inscenací, které nastudoval jako „klasické činohry“ v Komedii nebo na Zábradlí mě nijak zvlášť nenadchla, připadaly mi totiž jako poněkud samoúčelné režijní vyšívání. Takže pokud se ti zdá, že by se moje recenze na NoDa hodila i na nějaký jiný projekt před několika lety, nevím dost dobře, co na to odpovědět – snad jen to, že já bych jí nenapsal.
Dvě z inscenací, které Nebeský nově udělal v NoDu (myslím Quijota a předtím Neúplný sen), k sobě mají opravdu stylově velmi blízko, na čemž ale není nic tak moc hrozného. Jejich kořeny jsou navíc trochu jinde, než tvrdíš: mnohem spíš než na Komedii a Zábradlí navazují na dávné inscenace, které si pamatuji ještě z Řeznické. Pokud si po létech vzpomínám, líbily se mi obdobným způsobem jako teď Quijot: především díky tomu, že Nebeský pokaždé dokázal přijít se silnými scénickými obrazy, které dokážou na místě fascinovat a pak člověku uvíznou v paměti (nekonečné plnění skleniček z inscenace v Řeznické si dodnes vybavuji lépe než cokoli jiného z divadla té doby). Takže pokud se Nebeský v tomto ohledu opakuje, je to asi to poslední, co by se mu mělo vyčítat.
Tady se nám do toho navíc plete Lamento, které je i díky Štědroňovi vystavěné docela jinak, než Quijot a tvoří pro změnu dvojici s Kabaretem Blatný. Tudíž může sloužit spíš jako podpora pro tvrzení, že to s tím mechanickým opakováním zažitých postupů nebude zas tak zlé.
26.12.2010 (23.43), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
Dobrá tedy, Vladimíre, ještě k Nebeskému.
Jsou hlavní/určující rysy práce, nebo řekněme „osy“, kolem kterých se práce točí – a pokud je jen mechanicky zopakuješ, dovolím si to nazvat „ověřenými postupy“. Vlastně pak už nepotřebuji víc vidět. V případě NOD Qujiote mi je jím práce s herectvím Davida Prachaře, v případě Lamenta /okázale/ „neokázalá oslava víry a sebeobětování“. A teď (použiji-li přirovnání): víme-li o nějakém hráči, že používá stále stejnou kličku k obelstění soupeře, je opravdu dostačující, dosáhne-li gólu (= silného scénického obrazu), nebo tohoto hráče fakt, že používá stále stejnou kličku, „esteticky“ diskvalifikuje?
K Lamentu: Štědroňova hudba i mužské obsazení hlavní role jsou postupy, která onen určující, pro mne ověřený rys díla alespoň trochu narušují. Popravdě ale: co má vlastně ono mužské obsazení Matky Terezy znamenat? Lámu si s tím hlavu a nevím. A nejde náhodou jen o nápad pro nápad? O něco, co má jen samoúčelně uvíznout v paměti (ty nalévané skleničky tuším že v Přízracích si také dodnes pamatuji – ale proč se nalévaly…)
27.12.2010 (0.56), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
Mikulášek o vlastní divadlo zjevně nestojí, odešel od Bezručů z pozice um.šéfa dobrovolně a na volnou nohu, kde pokud vím, se mu líbí.
Pácl je podle mého úplně jiný případ než MIkulášek a jeho cestou je zjevěn dělat řemeslně zdatné, avšak nenápadité „herecké“ inscenace. vím, že se to tady cení (viz výše minidebata o DD), ale ani tak mi to nepřijde obdivuhodé aco hůř, ani divácky zajímavé. radši deset Nebeského projektů a la NoD či pětkrát opakujícího se Pařízka, než dalšího Pácla…
27.12.2010 (9.06), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Mikulka
No jo, zkrátka se neshodneme, to je normální.
Ale skleničky se nenalévaly v Přízracích, to byla nějaká menší obrazivá inscenace bez pevného textu. Ostatně, nemyslím si, že působivý a silný může být jen takový obraz, který divák dokáže rozumově pochopit – právě v tom je Nebeského hlavní síla.
27.12.2010 (9.16), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
Ad Pácl: to je, milý pane Varyši, na jinou debatu (Vaše slova na http://www.tyden.cz – viz http://www.tyden.cz/rubriky/kultura/divadlo/dejte-ty-prachy-nam-volaji-mladi-umelci_187312.html – jsem četl).
Ad Vladimír: co je to „rozumové pochopení“? Opravdu to, že pouze požaduji, aby bylo možné zvolený divadelní znak (tady se asi odborné terminologii nevyhneme…) vřadit do nějakého kontextu?
27.12.2010 (14.50), , Trvalý odkaz komentáře,
Jan Šotkovský
Tak jsem se zamyslel nad otázkou pana Švejdy, jakéže věci dělají kontinuitu tvorby – a diskuse je už dávno jinde. Navíc si vzhledem k tomu, že nepatřím na posed, ale mezi zvěř (řečeno metaforou Marka Pivovara), netroufám hodnotit uměleckou úroveň jednotlivých kolegů. Tak jen pár obecných poznámek.
Přijde mi, že odpor pana Švejdy ke všemu „ověřenému, osvědčenému, očekávanému“ zavání obsesivní touhou po novosti. Je-li Nebeského styl manýristický, mechanicky se opakující – pak se to dá doložit tím, že je neadekvátní tématu, předloze, látce. Vždyť ta mechaničnost by měla spočívat právě v tom, že se aplikuje bez rozmyslu, bez hlubšího uvážení! Já však čtu stále jen rozkošatělé úvahy nad tím, že podobně už Prachař u Nebeského hrál. Člověk je však jeden a týž – a pokud má získat jako tvůrce onu elementární důvěryhodnost u diváků, pro níž pan Švejda onehdy tak plédoval, může se na svět dívat sa divadlo dělat jen omezeným počtem způsobů. A upozorňovat, že Nebeský dosahuje silných obrazů stále stejnými způsoby, mi přijde věru pedantské.
A pragmatická glosa praktického divadelníka – rozhodně si nemyslím, že divadla jsou instituce pro sebeprojekci divadelníků, která by měla dbát především na to, aby mladí a nadaní měli v kvalitních institucionálních podmínkách, jak rozvíjet svůj talent. Divadlo má (bijte mě, pane Varyši!) myslet na diváka, nikoli na zajištění mladých talentů.
Problémem českého divadla není podle mě rozhodně přestárlost (až na výjimky) uměleckých šéfů – celou řadu stálých scén také řídí pětatřicátníci (Františák, Šimák a Krejčí v Ostravě, Gombár ve Švandově divadle, Glaser v Budějovicích, Drábek v Hradci Králové, Zajíc a Svojtka v MDP, Svoboda na Kladně, Pařízek v Komedii…).
Honza Mikulášek, kterému je dvaatřicet, už byl dvakrát uměleckým šéfem a – pokud vím – opustil tuto pozici v DPB dobrovolně. Myslím si, že stálá pozice v zřizovaném divadle už pro mnoho mladých režisérů není zajímavá výzva – nemluvě o nutné zátěži administrativy a neuměleckých rozhodnutí. Že se talent režijní a šéfovský často nemusí krýt, netřeba vůbec dodávat. A že k jisté míře nesebestřednosti, nezbytné v podobné funkci, se dospívá až s věkem, to také asi není třeba zdůrazňovat.
To, že „Prvá, zárodečná fáze, třeba s mnoha překotnostmi a přehmaty, ale také s ryzostí originality a nečekanými řešeními, je ta nejzajímavější!“ mi zní jako ortel nad všemi režiséry nad čtyřicet… Znamená každé „ustálení“ vlastního rukopisu opravdu uměleckou smrt?
27.12.2010 (18.15), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
nebudu vás bít, pane šotkovský, protože rozhodně souhlasím, že divadlo se nemá starat o mladé talenty. a ani zaopatřovat staré. ostatně s umělci je to často jako s vrcholovými sportovci, formu mají taky třeba jednu dvě sezóny (platí i o kriticích samozřejmě), ale z nějakého důvodu se u nás jedno zaměstnání vykonává vždycky celý život.
já si tedy ani nemyslím, že má divadlo myslet na diváky, páč je to obvykle alibismus, který obhajuje ty největší zhůvěřilosti, ale to je na jinou debatu.
(a divadla samozřejmě JSOU zařízení pro sebeprojekci divadelníků, s tím nic neuděláte – tj., i když někod říká, že to nedělá za sebe/pro sebe, ale pro diváky, jen si lže do kapsy)
potíž s těmi uměleckými šéfy a taky řediteli je nejen v tom, že málo rotují, ale také v tom, že vždycky zdědí ještě soubor a další zaměstnance. v reálu by lo lepší, kdyby po vítězném konkursu dostal příslušný intendant k dispozici peníze+prázdný barák.
a metafora je Lipusova (vyprávěna Pivovarem).
27.12.2010 (20.00), , Trvalý odkaz komentáře,
Jan Šotkovský
No, divadlo na diváky pochopitelně myslet nemusí, pak ale vždycky bude zavánět samohanou, nebude-li s ní přímo totožné. Že je to věta, které hrozí totální vyprázdnění ve floskuli a že bývá často užívána alibisticky, je jiná věc.
S tou sebeprojekcí – pokud to člověk nedělá za sebe/ pro sebe, tak je to opravdu jen pásová výroba. (Ale to, že to člověka baví, není podle mě totéž co sebeprojekce.) A pokud to nedělá pro diváky, tak je to v lepším případě nesmyslné, v horším zneužití veřejných prostředků.
A s tou metaforou máte pravdu, je vskutku Lipusova.
27.12.2010 (20.20), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
s těmi diváky – strašně často se operuje s konkrétními, co do toho konkrétního divadla chodí, jak už napsala někde Adéla Kajn, je ale spousta vnímavých inteligentních, umění milovných lidí, kteří nechodí do divadla prostě proto, že TOHLE divadlo nemají rádi. když vyženete ty současné diváky, nějakou dobu to bude trvat, ale časem si tam najdou cetsu noví. automaticky se podřizovat tomu, co má rádo naše publikum je populismus. umělec je ten, kdo ukazuje cestu, ten kdo ten vkus vytváří, ne naopak. jak říká Jiří Drašnar, o tom, co je v literatuře hodnotné, rozhodují ti, co ji píší, ne ti, co ji čtou-
27.12.2010 (20.33), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Tak nevím,
mám se zapojit? Spíš než smysl divadla mi v této diskusi přijde podnětný spor o Nebeského a vůbec o zavedený styl, poetiku, způsob práce, metafory. Myslím, že se Martin Švejda zasekl v dost problematické tezi předvídatelnosti či nepředvídatelnosti formy nějaké práce a jejího intelektuálního výkladu. Obraz či metafora vůbec nemusejí být samoúčelné, byť jsou interprety (kritiky, diváky) a někdy i tvůrci samými rozumově (a někdy i emotivně – jak vidno u Martina Švejdy) neuchopitelné. V tom je magie umění. Vzpomínám třeba, jak se dr. Císař v SaDu zabýval obrazem (symbolem) vajíček v Morávkově Čechovovi a ten – když jsem se ho zeptal – je tam údajně dal pouze intuitivně. Prostě měl dojem, že bez nich té inscenaci něco chybí. Stejně tak slavný klobouk na zemi na úplném konci Radokova Komika. Vůbec tam neměl údajně být, ale na generálce náhodně Peškovi spadnul. A Radok jej tam nechal pro závěrečný štych. Manýra? Silná metafora? Náhoda? Ať tak či jinak, pro tehdejší kritiku i diváky to byl základ pro výklad celé inscenace! Podobně pracuje – myslím – i Nebeský, Morávek a kdysi Lébl. Proto – myslím – jsou či byli těžko ryze intelektuálně interpretovatelní, a kdo je vnímá skrze inscenační obrazy a styl, je či byl podezříván z planého fandovství.
27.12.2010 (21.10), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
Nu, myšlenky zde přelétají a témata se vynořují a zanořují takovou rychlostí, že prakticky není možné na vše reagovat (nemohli by mít – říkám v lehké nadsázce – diskutující trochu více sebekázně?)…
Stejně by mě ale, pane Šotkovský, zajímalo, jaké podle Vás věci dělají kontinuitu tvorby? (A o jakou vy osobně – budu-li konkrétní – jako dramaturg usilujete kontinuitu?)
27.12.2010 (21.18), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
vždycky říkám, že kritik (analytik, historik, teoretik) nemá rekonstruovat umělcovu cestu, ale spíš se po ní vydat dál, veden vlastními inspiracemi a asociacemi. jinak: když čtu text o nějaké inscenaci, zajímá mě, co v ní viděl autor textu, nikoliv, co se autor (třeba i velmi heuristicky podloženou analýzou) domnívá vyvozovat, že tím vlastně myslel tvůrce. ano, ano, stará dobrá recepční estetika…
27.12.2010 (21.18), , Trvalý odkaz komentáře,
Jan Šotkovský
Milý pane Varyši – já řeknu: myslet na diváka a vy si to přeložíte jako: podřizovat se tomu, co má rádo naše publikum. To je pak těžká debata.
Pro mě je divadlo rozhovor s publikem – a pokud chci rozhovor, a ne monolog, tak se musím snažit, aby bylo rozumět tomu, co chci partnerovi říct. A nemusím se mu podbízet, aby se mnou ve všem souhlasil. Jen na něho myslím, protože chci mluvit k někomu, ne plkat do prázdna. Je to srozumitelné?
Jinak se omlouvám za rozmlžení debaty a odvedení obecným směrem.
Ad pan Švejda – Kontinuitu tvorby podle mě dělá soustavná práce na sobě samém – na svém myšlení, citlivosti a schopnosti ovládat svůj nástroj vyjádření (hanlivě se tomu říkává „řemeslo“). Pokud je toho někdo schopen a je navíc vybaven i jistým talentem a navíc si o světě něco svého, neodvozeného, myslí, dá se u něj mluvit o kontinuitě bez sebevykrádání. Tu kontinuitu dělá osobnost – každý z nás má určité limity, které nepřekročí, něco pochopí a procítí a něco nepochopí a neprocítí – a hnout se s tím dá jen po jistou mez.
Čímž odpovídám i na otázku, o jakouže kontinuitu to usiluji – o tu svoji, jiná mi ani není dána. A pojmenovat ji detailněji? To bych se asi na veřejném fóru styděl…:-)
P.S.
Souhlasím s VV – je opravdu úplně jedno, jak Morávek ta vajíčka myslel. A že je nemyslel nijak, vůbec neznamená, že je prof. Císař či někdo jiný nemůže zcela legitimně rozumem uchopit…
27.12.2010 (21.54), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
No – ad recepce uměleckého díla – to je snad jasné, o tom není pochyb. Jiná věc ovšem je (a do té se, zdá se mi, pan Varyš také trochu opírá), má-li být kritika uměleckého díla primárně zprávou o daném díle nebo zprávou o referujícím, jak on dané dílo čte. A v případě prvého přístupu (jehož já jsem zastáncem) se občas jisté rekonstrukci umělcovy cesty – jako toliko pomocného instrumentu – nevyhneme.
27.12.2010 (22.07), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
on je samozřejmě rozdíl, jestli v tom diaogu k divákovi přistupujete jako k dítěti v mateřské škole, jemuž je nutno vše naservírovat s co nejnázornějíšm návodem, nebo jako k rovnoprávnému partnerovi, který se nechá inspirovat, čemu nerozumí, o tom si něco přečte.. po mém soudu je , bavíme-li se v této rovině, smysluplné diváka ohromit, získat na svou stranu, zaujmout. takové myšlení na diváka ano, samořejmě.
(a koneckonců, také manipulovat s ním, vodit ho za nos, mystifkovat, klamat, střílet si z něj).
27.12.2010 (22.09), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Mikulka
Už jsme stejně beznadějně jinde, takže si dovolím odbočku:
stejně tak, jako si pamatuji Nebeského skleničky, pamatuji si jako silný zážitek i dotyčnou Císařovu recenzi v SADu, ve které na několika stránkách intepretoval Morávkova vajíčka. Myslím, že by se mohla připomínat na kritických seminářích coby odstrašující příklad patafyzicky sebestředného blábolu, který s použitím zástupu cizích slov nesdělí prakticky nic o předmětu psaní, protože vypovídá pouze o autorově okouzlení sebou samým. Což je samozřejmě extrémní případ, ale myslím, že stejně nesmyslný jako úplně tupý popis toho, co bylo na jevišti k vidění.
Když čtu recenzi, zajímá mě obé: jak to, co se odehrálo (včetně toho, co asi chtěli říct inscenátoři), tak to, co si o tom celém myslí kritik. Pokud se dočtu pouze to, co si myslí kritik, bývám poněkud nespokojen. A jsou dokonce kritici, u kterých jsem v takovém případě úplně nespokojen, to už je kus od kusu, samozřejmě.
V každém případě je roztomilé, jak tyhle debaty stejně nakone sklouznou k tomu, jak psát a jak nepsat kritiku.
27.12.2010 (22.58), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Toto téma už se snad vyčerpalo a je celkem všem zřejmé.
Mě by ale, Martine, zajímalo – vrátíme-li se k NoD Quijotovi – proč Ti má v MfD nepublikovaná recenze (viz Hulcova bleskovka No. 6 na blog i-DN) připadá „jako kdybys četl referát o nějakém jiném projektu Nebeského z před několika let…“ Tomu nerozumím. Vždyť je v ní víceméně – a myslím, že až moc – především popis, co se v Nebeského performanci odehrává. Jaký jiný projekt z před několika let si z ní vyčetl?!
27.12.2010 (22.59), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Mikulka
Mimochodem, myslím si, že i kritika vyžaduje jisté řemeslo, když už to slovo padlo…
27.12.2010 (22.59), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
Vladimíre H., nemyslel jsem Tvoji recenzi, ale recenzi Vladimíra M.
Ještě dvě poznámky k NOD Quijote:
Exploatování údělu Bohuslava Reynka považuji také za již jisté klišé.
Velmi jsem litoval, že v inscenaci nezazněl kromě hlasu B. Reynka také hlas zpovídajícího reportéra. Neboť ten záznam byl úryvkem z filmového dokumentu ze šedesátých let, ve kterém repertér s Reynkem shovívavě hovoří jako s nesvéprávným bláznivým dědečkem a Reynek, vědom si, myslím, této skutečnosti, mu přesto klidně a věcně odpovídá – jsa vyrovnán se svým údělem. Opravdu (nechtěně) výtečný dokument!
A k dvěma extrémům divadelní kritiky: onen sebeprezentující směr má své základy v kterémsi – nevím nyní rychle jakém – představiteli francouzské literární kritiky poloviny 19. století. U nás se jím dost inspirovali příslušníci Moderní revue (např. Jiří Karásek ze Lvovic).
27.12.2010 (23.25), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Hernajs,
lidi by se neměli jmenovat stejně.
Tak tedy k té kritice. I kritika či jakákoli reflexe díla by měla podle mne počítat – tak jako divadlo – s příjemcem, tedy se čtenářem. Jinak budu psát do deníku, jinak do Divadelních novin, jinak do Reflexu, jinak do ryze odborné či nějak vyhraněné revue a zase jinak do blogu. V něm snad můžu bejt nejsvobodnější, tam – myslím si – na čtenáře netřeba myslet, tam skutečně lze prezentovat sám sebe a nic víc. Názor zůstává jistě všude stejný, forma a způsob argumentace se ale liší. A je podle mne jedno, zda jde o věcnou analýzu či vysoce osobnostní kritiku. Vždy by měl – podle mne – pisatel dávat klíč k přečtení díla a ukazovat, proč je dílo podle něj takové či kakaové, a proto že je tedy hodnotí a posuzuje tak či onak. A ručit lze především sám sebou a dalšími svými texty a postoji. Ovšem o to se jistě všichni, co veřejně píšeme, snažíme.
Tak to jen na okraj vyhřezlého tématu.
28.12.2010 (3.44), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
mně je třeba Reynek (v NoDu Quijotovi) vcelku ukradený a zajímaly mě tam jiné věci.
28.12.2010 (10.28), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Problém je podle mne v tom,
že Reynek z inscenace moc nevylejzá. Je přítomnej jen citacemi textů a již zmiňovaného TV-dokumentu. Jinak by to mohl bejt jakejkoli děda. Quijotovské téma se na něj moc navázat – aspoň zatím (na premiéře) – nepodařilo.
28.12.2010 (18.01), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
i proto si myslím, že o Reynka v tomhle případě moc nejde.
29.12.2010 (11.11), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
I tak je to ale cesta,
kterou stojí za to s performary jít. Jako když skočíš do divoký řeky. Zas a znova, furt je to divý. To je Prachař, Fajt i Nebeský. A vlastně i křesťanským divnoláskařstvím posedlá Lagronová. Jde vo svět, kterej by jinak nebyl.
30.12.2010 (1.07), , Trvalý odkaz komentáře,