Divadelní noviny > Rozhovor

Pavel Batěk: Řevnivost k divadlu patří

Víte, co jsem dělal dneska po půlnoci? Oslovil jsem Pavla Baťka řečnickou otázkou při naší schůzce v kavárně Louvre. Kupodivu netušil. Poslouchal jsem na internetu vaši skupinu The Doors revival. Mávl rukou: To už je starší nahrávka. A rozpovídal se o novém hudebním projektu, kde v nové instrumentální úpravě zpívá skladby Karla Kryla. Jimmy Morrison a Kryl – čím to jde dohromady? Říkal jsem si s pohledem na vinohradského herce, jehož jsem dosud znal jenom z jeviště a z nekvalitního internetového záznamu. A jak jde dohromady přetopený kotel emocí, který nehne brvou – zoufalecký vojín Vojcek, a protekční vlezdoprdelka v muzikálu Jak udělat kariéru snadno a rychle? Stručně řečeno – proměnlivost Pavla Batěka má před sebou zajímavou budoucnost.

Máte o tři roky staršího bratra. Bývali jste parťáci?

Ano a jsme dodnes.

Ptám se proto, že to nebývá pravidlem. Ze života i dramatické literatury známe i opačné případy.

Bratr samozřejmě míval starší kamarády, a tak jsem si chvílemi připadal odstrkovanej, to je přece normální. Věkový rozdíl se postupně setřel a řadu věcí děláme společně, což je skvělé.

Závidím. Takže žádné konflikty ze žárlivosti?

To se nám nikdy nestane, za to můžu dát ruku do ohně. Bratr byl vždycky o kus vpředu. Měl kapelu Tudor a pak mě do ní v roce 1993 vzal jako baskytaristu, i když jsem baskytaru držel v ruce teprve pár měsíců. Dokonce mě chvíli na to přihlásil na konkurs do kapely Lucie a oni si se mnou ve zkušebně opravdu zahráli.

Můžete říkat – zahrál jsem si s Lucií!

Také že to říkám, vydrželi to se mnou, byli skvělí. Dneska by mě ani nepoznali, měl jsem dlouhý vlasy. S bratrem vlastně máme hodně společného: začalo ho bavit focení, já jsem to od něj okoukal. Stejně tak amatérský divadlo. Mezitím jsme hráli v kapele The End of Colours (The Doors revival). Hrajeme doteď.

To mě zajímá – proč právě Doors počátkem 90. let. Líbil se vám jejich vzdor vůči světu?

Tak hluboce jsem to tehdy nebral. Byl jsem skoro ještě v pubertě, takže jsem bral vážně spíš sebe. Morrison byl jen jeden, nemá cenu ho nějak napodobovat. Teď je to tak, že se nám líbí hudba The Doors, užíváme si to.

Umělecký šéf řekl, že šlo o pokus, který holt nevyšel. Dítě se nepovedlo, dávám ruce pryč, ať jde do dětskýho domova.

Po průmyslovce jste pracoval v autoservisu. Co jste tam dělal?

Od kancelářských věcí až po přezouvání aut i motorek. Byl to autorizovaný dealer motorek Yamaha a pneumatik Goodyear. Vždycky šlo o to si nějak ten den odkroutit a pak vyrazit na zkoušku amatérskýho divadla. Brácha to zkusil jako elév do Mostu a od té doby dělá divadlo profesionálně, já jsem se pokusil dostat na školu. Vzpomínám si, že když jsem to oznámil Jakubovi Zindulkovi, který vedl v Plzni amatérský soubor, že vytřeštil oči, protože mi táhlo už na pětadvacátý rok. Zkoušel jsem to i v Brně, ale na pražské DAMU otvíral ročník Boris Rösner s Evou Salzmannovou, takže jsem měl nakonec mimořádný štěstí, protože tihle dva se jako pedagogové skvěle doplňovali.

Ustát trapno

Teď jste to vzal hopem. Rád bych se ještě vrátil k vaší rodině. Váš bratr dnes hraje v Chebu, vy jste se prosadil v Praze. Pořád žádná žárlivost? A jak vás sledují rodiče?

Myslím, že jsme se přes žárlivost dávno přenesli, protože obě cesty k divadlu jsou svým způsobem těžký. Jestli vyrůstáte ve skleníku vysoký školy, anebo začínáte jako elév na oblasti. I když vystudujete DAMU nebo jinou školu, nikdo vám nezaručí, že budete hrát. Jinak táta s námi od mých dvanácti nežije, ale vídáme se pravidelně. Máma nám vždycky úžasně fandila a držela palce, jenom se v čase amatérskýho divadla za nás třásla strachy, abychom se moc neztrapnili.

Jak jste si vůbec připadal mezi těmi mlaďochy na DAMU? Přiznám se, že jsem si vás pořádně všimnul až v titulní roli Rváče. Měl jste takovou urputnou poker face.

Tehdy už to byl narežírovaný záměr, ale faktem je, že mi tak v prvních letech na škole říkali – stone face. Já si přitom myslel, jak hraju zřetelně, jenomže když je vám těch pětadvacet a sedm let před tím někde pracujete, vytvoříte si určitý sebeobranný nánosy a prostě se nedokážete na přání otevřít jako ta děcka.

Ještě by mě moc zajímalo, kdy jste se vůbec „přecvaknul“ z hudby na divadlo? Přece jen to jsou odlišné disciplíny, na pódiu se můžete trochu schovat za kytaru nebo mikrofon, na jevišti nesete na trh hlavně svou kůži, ne?

Vím, že k té změně došlo v mých dvaadvaceti, ale konkrétnější být neumím. Pamatuji se, že jsme s mámou o víkendech poslouchali rozhlasové hry, což může být dobré pro představivost… O sobě vím, že jsem dost sebekritický, což mi někdy podráží nohy. Na DAMU jsem se ale naučil „ustát“ trapno, obrátit jej i ve svůj prospěch. Výborné cvičení měl na to Martin Huba, který praktikoval etudy v kině těsně před začátkem filmu, kdy se postavil a řekl: Dobrý den, já jsem ten a ten a přeju vám všem hezký večer. Zkoušel jsem něco podobného v metru, kdy jsem se pěkně nahlas představil – musel jsem přeřvat srdce, který mi bušilo, i ten kravál v metru. A hlavně jsem nesměl na další zastávce utéct, ale koukat se lidem do očí, jak reagují. Někdo se pohledem odvrátil, někdo zatleskal, jiný se mračil nebo usmíval, ale zjistil jsem, že když to trapno překonáte, že se vlastně vůbec nic nestalo. Částečně jej přenesete na jiný lidi, no a zbytek sám od sebe zmizí.

Zmínil jste, že jste míval dost dlouhý háro, co se s ním skvěle pohazuje při koncertě. Nezbavil jste se ho právě v době, kdy jste mířil k divadlu?

Ne, to se celkem přirozeně prolnulo, ale pamatuji se, že jsme v roce 1999 jezdili s bráchou na představení Vizity Jardy Duška. Jeden večer jsme přišli jako vlasatý, druhý už ostříhaný, a že to Dušek dokonce zaznamenal a zapojil do hry. Krátký vlasy jsou samozřejmě pro divadlo praktičtější. Čím kratší, tím lepší.

Závist mě nepohání

Myslíte, že už studenti a herecké školy mají mezi sebou soutěžit? Myslím na festival Zlomvaz a na hereckou cenu týdeníku Reflex, na kterou jste byl také nominován.

Mě nejvíc potěšilo, že se v nominacích sešli tři Slováci a já jako jediný Čech. Protože se mi líbí slovenské herectví… Jinak, upřímně řečeno, mě potěší, když si vás někdo z kolegů všimne. Po představení Macbetha na Vinohradech za mnou přišel Jiří Lábus, a když vás pochválí herec jeho formátu, tomu se žádné ocenění nevyrovná. Určitá soutěživost i řevnivost k divadlu patří, ať už jej hrajete jako amatér, na škole nebo jste v angažmá, protože každej herec chce bejt nejlepší. Hodně ale záleží na tom, z jakého úhlu se díváte. Buďto vám můžu závidět, kolik máte rolí, anebo se soustředit na sebe: co asi dělám špatně, když ty role nedostávám? Mě naštěstí závist nepohání, spíše ono srovnání.

Máte po premiéře hry Josefa Topola Kočka na kolejích, kde hrajete v režii Michala Pavlíka s Janou Strykovou. Nepřipadal vám Topolův jazyk příliš spjatý se šedesátými léty?

Nech si ty kydy! Tím nemyslím vás, to je citace z Topolovy hry. Co by se změnilo, kdybych řek – Nech si ty kecy? Mně přijde dialog těch milenců nadčasovej. Myslím, že právě v dnešní době hodně mladých řeší svou nezakotvenost, nechuť se vázat.

Je v tom strach převzít odpovědnost za druhého?

Nejde říct prostě strach. Odpradávna je mužský a ženský myšlení jiný, dokonce i ve chvíli, kdy jsou si nejblíž. Moje postava ve hře má potřebu svobody a neumí to vysvětlit, stejně jako mí vrstevníci, kteří žijou jako single a rodinu odkládají.

Teď se zeptám hodně osobně. Prožil jste někdy s partnerkou potrat?

Ne. Kdyby už dítě bylo na cestě, tak já bych rozhodně po nikom nechtěl, aby si jej nechal vzít, to ani omylem. I kdyby mi bylo zas dvaadvacet anebo padesát.

Ale přesto – nedověděl jste se při zkoušení sám o sobě něco povahově nepříjemného?

Vždycky se člověk o sobě dovídá víc a víc, hlavně v kritických chvílích, kdy se s někým dohadujete, nebo dokonce jdete proti sobě. Když ale přemýšlíte a dokážete uznat, že pravdu mohl mít ten druhý, může vás to někam posunout. Samozřejmě, že moc nepotřebujete slyšet, jaký jste sobec jen proto, že momentálně chcete být sám. Záhy navíc zjistíte, že to říká ten, který od vás cosi očekával, a ono to zkrátka nepřišlo. Pak se nabízí to nejjednodušší obvinění – jste sobec, protože jste druhému nedal, co třeba i tajně chtěl.

Kočka na kolejích byla vaší poslední premiérou. Jaké byly vaše začátky tady na Vinohradech?

Se spolužákem Danem Bambasem jsme zde hostovali už v druhém ročníku na DAMU v Králi Krysovi. Od Borise Rösnera jsme slýchali historky, když on přišel do Národního divadla, jaký dostával kapky, než jej kolegové začali respektovat. Takže jsem přišel do kolosu Vinohrad s temnou předtuchou, ale ta se rychle rozptýlila. Ať to zní jakkoli pateticky, tady je úchvatný soubor, lhostejno jestli starší nebo nově příchozí herec, s každým můžete v klubu pokecat o všem možným a hlavně se můžete soustředit jen na svou práci, na svou roli.

Nesnáším umělý autority

To, co říkáte zevnitř, snad mohu zvenku potvrdit minimálně na dvou inscenacích – Zkouška orchestru a Vojcek, kde vinohradský soubor působil velmi sehraným dojmem. Ve Zkoušce si vás ale moc nevybavuji…

Samozřejmě že herec, zvláště mladý, chce hrát co nejvíc, cokoliv, kdekoli. Bral bych to ale jako ztrátu času, kdybych sebemenší roli jakkoli odflákl. Kromě toho, já snad s výjimkou Cyrana, nemám žádný vysněný role. A když se potkáte s rolí, jako je Vojcek, a k tomu přijde i skvělé zkoušení, pak vám ani neublíží, že se hrál jenom šestnáctkrát.

Divadelní kritikou nejvýše hodnocenou inscenaci roku diváci nepřijali. Jak přijímal soubor takovou disproporci?

Komentovalo se to, jak by ne. Zarazilo mě jedině, když tehdejší umělecký šéf řekl, že šlo o pokus, který holt nevyšel. Dítě se nepovedlo, dávám ruce pryč, ať jde do dětskýho domova. Myslím si, že když už umožním vznik takové inscenace, tak je potřeba pro ni vymyslet lepší servis než třeba komediím, na který se chodit bude i bez reklamy. Jenom si všimněte, jak se jiná divadla chlubí na plakátech nebo na webových stránkách svými oceněními, jen Vinohrady skromně pomlčí.

Ano, malá marketingová násobilka. Mě by ještě zajímalo, jak jste si k Vojckovi vytvářel vztah?

Nebylo to nic těžkého, protože hru jsem dobře znal a viděl několik provedení, včetně opery v režii Davida Radoka. Text, i když to je vlastně klasika, se mi líbí svou moderní klipovitostí a téma je věčný – pořád bude někdo někoho buzerovat a šlapat po něm. Současně to je hra o velké lásce, kterou pomatený Vojcek jenom neumí projevit. Jistě že je to i bezútěšná hra, přestože závěrečná vražda je vlastně vysvobozením.

Vy jste se tuším vojně vyhnul?

Ve dvanácti letech jsem měl mononukleózu, a tak se to při odvodu nějak uhrálo. Stejně bych ale šel tak jako brácha na civilku třeba do nemocnice. Neumím si představit, že by o mně rozhodoval někdo jenom proto, že má o frčku víc. Chápu, že to tak vojáci mít musí, ale já bytostně nesnáším jakýkoli umělý autority, takže na vojně bych byl asi stále zavřenej za nekázeň.

Sametová mě nezajímala

Všiml jsem si, že máte takový zdravý přístup k seriálům a reklamám. Není to i tím, že jste díky svému věku přeskočil mladý herecký idealismus?

Ten jsem si odbyl ve dvaceti s kapelou. Jednou mě má bývalá přítelkyně vzala na FAMU, kde přednášel scenáristům slavný Jean Claude Carriere, který jim říkal, ať už píšete scénář pro celovečerní film anebo pro třicetivteřinovou reklamu, vždycky to dělejte pořádně, to je vaše vizitka, váš podpis. To se mi líbilo: nic neodfláknout. Proto mě nemrzí ani reklamy ani seriály, protože mám hereckou práci rád a o její rozdílný umělecký úrovni si nedělám iluze. Ačkoli právě v reklamě se člověk setká někdy s větší profesionalitou než v kdejakém divadle.

Na počátku devadesátých let jste se zhlédl v Jimmy Morrisonovi a skupině Doors, která patřila do šedesátých let. Obě desetiletí možná ale mají leccos společného, přinejmenším pocit, že odteď už bude všechno jinak. Docela mě překvapil váš současný projekt Salome, kdy hodláte interpretovat písně Karla Kryla.

Když jsem se někdy ve čtrnácti učil hrát na kytaru, tak první, co mi přišlo pod ruku, byly právě Krylovy písničky. Musím se ale přiznat, že jsem v té době sametovou revoluci neprožíval. V podstatě mě ani nezajímala, tak jsem byl blbej. Vzpomínám si, jak jsem šel na Krylův koncert do staré plzeňské Alfy, seděl jsem v první řadě a chystal se načerno nahrávat na kazetovej magič. Karel Kryl zahrál asi tři písničky a pak se začal vykecávat, tuším, že na pódiu s ním seděl Jiří Černý. A mě to tenkrát hrozně štvalo: o čem to furt kecaj!? Kdyby se nechal čas vrátit, dneska bych tam seděl, ani nedutal a poslouchal, co říká.

Mluvilo z něj zklamání, které řada lidí cítí až v posledních deseti letech. Jako by tu dnešní deziluzi předvídal…

Kdyby jej tenkrát neposlouchali jenom nějací puberťáci, kdyby jeho varováním aspoň někdo naslouchal. Všichni ho měli za zloprcka, kterýho nevzali do politiky, a tak do všeho šťourá, je zahořklej a na všechny naštvanej. Hlavně ať nám nesahá na tu naši úžasnou sametovou revoluci. Jenomže on to těch dvacet let v německý emigraci tady všechno pečlivě sledoval, a tak se nemůžeme divit, když tušil, že přichází jenom výměna stráží. Osobně nechápu dvě věci, jak je možný, že Kryla může zpívat člověk s přesvědčením jako Žito 44, anebo že po tom všem, co zde napáchali, se začínaj vracet komunisti. Nevím, jakýho jste politickýho ražení, ale bývalý členy zločinecké organizace bych nevolil.

A už víte, koho budete v druhém kole volit za prezidenta?

To si nechám pro sebe. Ještě budu přemýšlet. A vy snad víte, kdo se dostane do druhého kola?

V průzkumech stále vede Fischer a Zeman. Hodíte si pak kostkou, kde je menší zlo?

Nevím, lidi se mění, politici obzvlášť. To, co nám říkají dnes, může být zítra úplně jinak.

Kamaráde Pavle

Pavla Baťka jsem poprvé viděl na premiéře Shakespearova Macbetha na podzim v roce 2004 v Divadle na Vinohradech. Po představení jsem ho oslovil v klubu, neboť se mi velice líbil v postavě Malcolma. Byl totiž tak jiný než všichni ostatní. Trochu mi to připomnělo můj první semestr na DAMU, kde mi právě toto bylo vyčítáno. Působil velmi autenticky, a to v případě Báblerova archaického překladu vůbec nebylo jednoduché. Poté jsme se setkávali v divadle Ungelt, kde byl pilným návštěvníkem Dürenmattova dramatu Play Strindberg, které asi čtyřikrát navštívil. Poté jsem s ním viděl další hry Vinohradského divadla, např. Do naha, Řada a další, kde mě vždy přesvědčil o svém výrazném talentu. Dokáže na velkém prostoru jeviště vinohradské scény hrát i velice minimalisticky a přitom osloví i poslední řady tohoto divadla. Věřím, že spolu ještě hodněkrát navštívíme naši oblíbenou mexickou restauraci, kde mi bude nad tequilou vyprávět o svých radostech i starostech, kde si budeme oba znovu dokazovat, jak to divadlo máme oba rádi. Kamaráde Pavle, přeji Ti, ať Ti zůstane Tvoje svobodomyslnost a touha dělat dobré divadlo s dobrými lidmi. Ať Ti ještě dlouho šlape Tvoje kapela Revival The Doors.

Jiří Lábus

Hamletovský herec

Setkání s Pavlem Baťkem na Topolově Kočce na kolejích pro mě bylo obdobím radosti. Vždyť kdy se vám podaří spolupracovat s herci, kteří se nebojí zcela otevřít a před kterými se ani vy nemusíte bát odhalit nejtajnější kouty své duše. Pavel mě de facto od začátku fascinoval svým hledáním pravdy. Nejen pravdy o postavě – kdy s urputnou soustředěností zbavoval Vénu jakéhokoliv falešného balastu – ale hlavně hledáním správného pochopení poselství, které nám Topol ve své hře zašifroval.

Pavel patří k těm, kteří jsou schopni pátrat sami v sobě – i v místech, kam se díváme neradi – a má odvahu vzít nás tam s sebou.

Po celou dobu zkoušení mě fascinovalo, s jakou samozřejmostí se dokáže zmocnit jevištního prostoru a použít to správné gesto, které situa­ce vyžadovala. Pavel je pro mě jeden z mála herců, kteří by mohli ztvárnit dnešního Hamleta. Je totiž schopen klást si základní otázky a neutíkat před nimi.

Abych to s tou chválou nepřehnal, musím se zmínit i o jeho nedochvilnosti. Ale s povděkem vzpomínám na to, kolik zkoušek jsme díky tomu zahájili dobrým bílým vínem.

Michal Pavlík

• Autor: Richard Erml
• Publikováno: 8. ledna 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Pavel Batěk: Řevnivost k divadlu patří

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ