Pavel Göbl
(1967) Filmový režisér, dramatik, scenárista a spisovatel, autor hry Penis pravdy, již v české premiéře uvedlo Divadlo Komedie Praha. Debutoval filmem Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí (2006), který je přepisem stejnojmenné divadelní hry René Levínského.
První divadelní zážitek
Červená Karkulka v gottwaldovském Divadle pracujících.
Divadelní sen
Uvedení Penisu pravdy v Číně.
Divadelní zkušenost, na kterou nemůžete zapomenout
Ondra Vetchý s Markem Taclíkem v Panu polštáři. Všechna představení La Putyky a Nejhodnějších medvídků a samo sebou představení Penisu pravdy v Divadle Komedie – vidět vlastní text na jevišti je zajímavé.
Doba, ve které byste chtěl žít a věnovat se divadlu, případně je sledovat
Baví mě žít dnes. Anebo v šedesátkách.
Osobnost divadelní historie nebo přítomnosti, se kterou byste rád zašel na kus řeči (o čem byste s ní chtěl mluvit?), případně s ní spolupracoval (na čem?)
René Levínský, Andrej Krob… ale mám to štěstí, že se mi to stává. Shakespeare. O ženských.
Inscenace/projekt, který byste rád viděl podruhé (víckrát), a inscenace/projekt, který byste víckrát vidět nechtěl
Všechno od Nejhodnějších medvídků a od La Putyky. Naštěstí se neživím kritizováním –, takže na druhou půlku neodpovím, to, co bych vidět nechtěl, jsem už zapomněl.
Kniha, kterou máte na nočním stolku, a kniha, kterou byste nikdy nedal do antikvariátu
Na nočním stolku mám čtečku, ve které je zhruba 1500 knih. A čtu to na přeskáčku po kouskách, takže z toho mám slušný maglajz. Ze života vím, že se nikdy nemá říkat nikdy. Kdyby nebylo na chleba, dám do antikvariátu cokoli, písmen ani myšlenek se nenajím. A v lepších časech se to zas dá koupit zpátky.
Film nebo televizní pořad, na který jste kdykoli ochoten se dívat, a film, případně televizní pořad, který už podruhé vidět nechcete
Jediné filmy, které jsem viděl víckrát než jednou, jsou filmy od Buñuela a Monty Python. A ještě je několikrát uvidím. Televizi nemám od roku 1986.
Hudba, kterou posloucháte – doma, v autě, na koncertě…, a hudba, kterou zásadně neposloucháte
Bach, Mozart, Dvořák, Janáček, Ježek, Beatles a spol., Suchý + Šlitr, Zappa + Beefheart!, celý art rock… Pink Floyd, Jethro Tull, King Crimson… Dylan… Glass, Nyman, Pärt… Z našich Petra Vášu… a nejradši Plastic People. Poslouchám i nové věci, ale tam jde spíš o konkrétní písně, alba. Zásadně neposlouchám sladkobolné a ufňukané věci, které se dnes množí – a nejen v hudbě.
Obraz/fotografie/plakát, který byste chtěl mít v obýváku, v ložnici, v kuchyni a (případně) na záchodě?
Jakýkoli obraz od Evy Turnové – nejlépe její autoportrét; ovšem kromě toho posledního místa, tam upřednostňuju okno.
Nápoj, který si nejraději dáváte v divadelním baru
Opravdu nemám každý den chuť na to samé.
Květina, kterou byste nejraději dostal na premiéře
Marihuana. Anebo rozkvetlou bramboru.
Kým/čím byste byl, kdybyste se nevěnoval divadlu
Kdyby naši zem neosvobodila Rudá, ale USA, nesebrali by komunisti dědečkovi továrnu na nábytek a my bychom ji se sestrou zdědili, a to by mě fakt bavilo – mám rád dřevo. Takže proto teď točím a píšu.
Divadelní postava, kterou byste chtěl být v reálném životě
Z takové představy se mi děsem ježí chlupy. Vůbec bych nechtěl, aby se reálný život stal divadlem. A ani filmem.
Chtěl byste umřít na jevišti (v divadle)?
To by mohl chtít jen idiot, aby se na něj koukalo celé hlediště, když umírá. Chtěl bych odejít nepozorován a beze zbytku a nikoho tím neobtěžovat – ideálně sežrán piraňama.
Plus: Oblíbený/neoblíbený divadelní kritik
Ha. To jste mě dostali – neznám ani jedno jediné jméno divadelního kritika, kromě pana Hulce, který mi poslal tento dotazník – a proto ho znám. Obecně mi vadí kritici, kteří vyčítají kolečku, že není hranaté, a naopak. To znamená, že když napíšu záměrnou ptákovinu a bejkárnu, tak kritika, že hra je bejkárna (a navíc nekorektní) a že není uměním – mě vlastně potěší, je to tak v pořádku. Takže – mám divadelní kritiky vlastně asi rád, aniž bych je znal, protože jsou moudří…
Komentáře k článku: Pavel Göbl
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
