Ta naše písnička (a kritika) česká…
Premiéra nové inscenace v Divadle na Vinohradech – Kohoutův Hašler v režii Tomáše Töpfera – vyvolala bouřlivé ovace publika a jak už to tak v českých luzích a hájích bývá, většinou nepříznivé, dokonce až nenávistné přijetí kritikou. Jana Machalická kupř. v Lidových novinách posměšně psala o plytkém plodu lidového divadla a tzv. Fidlohradech. Pokusme se o střízlivější pohled mezi oběma krajnostmi.
Ternem inscenace je Petr Rychlý v roli Karla Hašlera FOTO VIKTOR KRONBAUER
Život Karla Hašlera, českého Chevaliera, jak jej nazýval jeho přítel a druh „na cestě“ Rudolf Deyl, život jako na houpačce – jednou nahoře, podruhé dole – završený tragickým koncem, je bezesporu dráždivé dramatické téma. Navíc je Hašler národní ikona a jeho tři čtyři šlágry jsou stále živé, přestože se už přes ně mnohokrát převalila jiná hudební vlna. Tak inspirující a tvárný materiál lze jistě uchopit mnoha způsoby, od prosté životopisné hry přes přemítání o tom, jaký také může být český charakter, po sázku na sílu samotných písniček, doplňovaných jednoduchým spojovacím textem.
Pavel Kohout zvolil od každé z těchto možností něco. Jeho Hašler je současně životopis i zpráva o výjimečném českém osudu v pohnuté době a je i pokleslou revue, která si ale zároveň s kýčem pohrává a ironizuje jej. Po vzoru svých dávných proslulých dramatizací (Čapka, Haška a Vernea) vytvořil dramatik do všech žánrových stran rozprostřenou jevištní férii, ohraničenou prologem a epilogem Hašlerova utrpení v koncentračním táboře. Efekt v jiné variantě jistě stokrát použitý, ale účinný: při ledové sprše ve finále, v níž Hašler zahyne, zmrzne na rtech všechen předchozí smích. Nenový je i nápad divadla na divadle, inscenace realizovaná jako divadelní zkouška, do níž v úloze režiséra vstupuje skutečný režisér, herci na okamžik opouštějí role a vystupují jakoby autenticky za sebe samotné a ptají se po smyslu hry a svých postav. Tento druhý plán slouží často jako zdroj slovního i scénického humoru – viz např. psí defilé při hledání té správné obludy pro esesáckého velitele – a oceňme, že tu komika nepřekračuje, s jedinou výjimkou (dramaturg se nám sem vedral), hranice dobrého vkusu. Mnohem důležitější však je, že díky němu je Hašlerův života běh posuzován v současných kulturně společenských měřítkách. A že to pro nás, současné diváky, nevyznívá příliš lichotivě, je možná nepříjemné, leč pravdivé: viz mínění, že Hašler byl něco jako dneska Gott, nepatřičné tričko s Che Guevarou v dobových kulisách první republiky atp.
Kdybych inscenaci posuzoval jen podle první části, udělil bych jí v kritickém žebříčku Divadelních novin čtyři hvězdičky – zážitek. Je totiž velmi plastická, uvolněná, zábavná, hravá. V druhé polovině však překvapivě ztěžkne a zjednoduší se. Logiku to samozřejmě má, protože ztěžkla doba. Jenže autor si tu zjevně ulehčil práci: dobový zvrat řeší jednoduchým střihem dvou protichůdných rozhlasových projevů Emanuela Moravce – jednou na obranu vlasti, podruhé ve jménu nacistického protektorátu. Podobně rychle (ve skutečnosti ale těžkopádně) v ní běží protektorátní čas: tak třeba zvolání Německo napadlo Sovětský svaz akceleruje Hašlerův písničkářský „odboj“.
Ternem inscenace je Petr Rychlý v titulní roli. Hraje Hašlera soustředěně, jakoby uzavřeného do sebe samotného, oproštěného od jakéhokoliv showmanství, jež podle dobových svědectví slavnému hitmakerovi vůbec nebylo cizí. Že Rychlý i dobře zpívá, nad standard tzv. hereckého zpěvu, je už jen (očekávanou) přidanou hodnotou. Jeho přítele a mentora Rudolfa Deyla st. hraje Martin Zahálka s elegancí prvorepublikových filmových hvězd. Jinou – zvrácenou – „elegancí-tolerancí“ se vyznačuje i gestapák Otakara Brouska ml. Půvab jakési starosvětskosti nabízí i Jaroslav Satoranský v trojroli Kvapila, Křižíka a továrníka Lhotského. Kateřina Brožová je krásná mladá žena a už před mnoha lety Mejerchold v rozhovoru s Voskovcem a Werichem poznamenal, že krása a mládí samy o sobě jsou umění. To je ale jen bonmot. Zdena Frimlová v podání Kateřiny Brožové je nevýrazná, matná postava, a když se hašlerovská revue na chvilku promění v „psychologické drama vztahů“, vypomáhá si herečka falešnými gesty ublížené heroiny.
Když na konec, po té koncentráčnické hrůze, vinohradský soubor zapěl tu Naši písničku českou a publikum vstalo a volalo bravo, zůstala „kritická“ řada sedadel sedět. Jistě, podle Jana Lopatky má být kritika kritická, kritická – a opět kritická. Zároveň by ale měla mít i cit posoudit dílo v rámci jeho žánru a nepožadovat, aby se pampeliška proměnila v orchidej.
Divadlo na Vinohradech – Pavel Kohout: Hašler. Režie Tomáš Töpfer, výprava Jan Dušek, dramaturgie Jan Vedral. Česká premiéra 19. dubna 2013.
Komentáře k článku: Ta naše písnička (a kritika) česká…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
Rozejde-li se
kritikovo hodnocení představení radikálně s hodnocením publika, jsou jenom dvě možnosti: buď je chyba v kritikovi, anebo jde o podbízivý kýč. Tertium non datur!
Mimochodem: jevištních ztvárnění Hašlerova života už bylo u nás tolik (několikrát např. P. Rut), že by to vydalo na diplomku.
18.05.2013 (0.37), , Trvalý odkaz komentáře,
Doc.MUDr.Ivan Novák,CSc.
Děkuji Janu Kolářovi
za věcnou a vyváženou recenzi. Zatímco obecenstvo opakovaně děkuje autorovi, hercům a režisérovi ve stoje, tak řada kritiků dští urážky o kýči, burlesce ap. Je třeba vědět, že např. za kritikou paní Machalické, jakož i jejími předchozími kritikami týkajícími se práce Tomáše Töpfera, se skrývá klimakterická zášť za to, že byla před několika lety vykázána z hlediště tzv. Malé Fidlovačky, kde se jako buran bavila během představení nahlas. Takže její kritiky važte nejen s ohledem na teatrologické zřetele, ale taky na obyčejný babský vztek…
26.05.2013 (12.58), , Trvalý odkaz komentáře,